ECLI:CZ:US:2023:4.US.329.23.1
sp. zn. IV. ÚS 329/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MB DOMUS SE, sídlem Družstevní 402, Hranice, zastoupené Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou, sídlem Gen. Hlaďo 748/4, Nový Jičín, proti usnesení Krajského soud v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. ledna 2023 sp. zn. KSOL 16 INS 10346/2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodních společností SKS Business Unit, s. r. o., sídlem Smetanovo nábřeží 331, Hranice, a Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republika, jako vedlejších účastnic řízení:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby krajskému soudu zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a přikázal mu obnovit stav před porušením, a to opětovným nařízením přezkumného jednání, ke kterému došlo 10. 1. 2023.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že krajský soud usnesením ze dne 12. 10. 2022 č. j. KSOL 16 INS 10346/2022-A39 zjistil stěžovatelčin úpadek, ustanovil insolvenční správkyni, na majetek stěžovatelky prohlásil konkurz, adresoval výzvy věřitelům a osobám, které mají závazky k dlužnici, nařídil na 10. 1. 2023 přezkumné jednání (na něž předvolal stěžovatelku a insolvenční správkyni) a svolal schůzi věřitelů, vedlejším účastnicím uložil povinnost zaplatit soudní poplatek a konstatoval mezinárodní příslušnost soudů České republiky.
3. Na počátku přezkumného jednání dne 10. 1. 2023 krajský soud vyhlásil usnesení, že žádost stěžovatelky o odročení jednání se zamítá a jednání proběhne v její nepřítomnosti. Usnesení odůvodnil zejména tím, že žádost stěžovatelky o odročení jednání byla zjevně opožděná, když člen představenstva stěžovatelky Marek Beránek, který se měl přezkumného jednání za stěžovatelku účastnit, je v pracovní neschopnosti od 7. 3. 2022 a požádal o odročení jednání méně než týden před jeho naplánovaným konáním. Dále podle krajského soudu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti Marka Beránka postrádá podstatné náležitosti. Přitom Marek Beránek mohl za dobu 10 měsíců pracovní neschopnosti nechat pro účely tohoto řízení stěžovatelku zastoupit.
4. Stěžovatelka petit ústavní stížnosti formuluje tak, že brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím ovšem stěžovatelka přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) nebo přiměřeně též nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele.
5. Ze zápisu o přezkumném jednání a zápisu z první schůze věřitelů se podává, že krajský soud vyhlásil v úvodu přezkumného jednání usnesení s tím, že - jak uvedeno výše - "žádost dlužníka o odročení jednání se zamítá a jednání proběhne v nepřítomnosti dlužníka". Ústavní stížnost stěžovatelky tedy, v souladu s výše uvedeným, musí směřovat do tohoto usnesení, k němuž je nutno vztahovat i stěžovatelkou uvedené tvrzení, že v řízení, v němž bylo toto usnesení vyhlášeno, bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, když stěžovatelce bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem, u nezávislého a nestranného soudu veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že člen jejího představenstva Marek Beránek se řádně a včas omluvil, a rozporuje hodnocení krajského soudu týkající se dokladů o jeho pracovní neschopnosti, když uvádí, že vzhledem ke složitosti problematiky se rovněž mohl jen těžko nechat zastoupit na přezkumném jednání jinou osobou. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 72/06 (N 178/43 SbNU 37), který podle jejího přesvědčení Ústavní soud vydal za velmi obdobných podmínek, když se zabýval případem, v němž soud neumožnil i přes řádnou omluvu účastnit se úpadci (fyzické osobě) přezkumného jednání.
7. V §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, není-li náprava před těmito orgány standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná neústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (srov. usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10). Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. ze dne 13. 7. 2000 zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
8. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je tedy náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které jsou stěžovateli k dispozici. Rozhodoval-li by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10).
9. Z těchto pravidel vychází i nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), který mimo jiné uvádí, že za nepřípustnou je nutno považovat i ústavní stížnost směřující proti postupu insolvenčního soudu spočívajícího v tom, že je konáno soudem nařízené přezkumné jednání i přes žádost o odročení (bod 59. odůvodnění). K tomuto závěru přitom Ústavní soud dospěl i proto, že eventuální námitky směřující proti takovému postupu insolvenčního soudu jsou posouditelné při přezkumu rozhodnutí, kterým insolvenční správce přihlášené pohledávky uznal. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 72/06 není případný, neboť v tehdejší věci byla úpadcem fyzická osoba.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých základních práv (viz výše) Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj