ECLI:CZ:US:2023:4.US.3300.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3300/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RP Climbing s. r. o., sídlem Hegerova 345, Polička, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 28 Cdo 1662/2022-844 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2022 č. j. 4 Cmo 67/2020-810, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nikoly Jírů, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny".
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 54 ECm 6/2014 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2015 č. j. 54 ECm 6/2014-169 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 87 756,46 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1 Cmo 114/2015-238 rozsudek krajského soudu potvrdil. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 5753/2015-271.
3. Poté vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 znovu potvrdil rozsudek krajského soudu a vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce zaplatila na náhradě nákladů řízení před odvolacím i dovolacím soudem částku 44 044 Kč. Usnesením ze dne 5. 3. 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl dovolání vedlejší účastnice s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Obě tato rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 (N 169/91 SbNU 121).
4. Vrchní soud pak usnesením ze dne 6. 8. 2019 č. j. 1 Cmo 114/2015-368 výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, načež tento soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2020 č. j. 54 ECm 6/2014-776 žalobu opět zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 180 968,81 Kč.
5. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 146 410 Kč s příslušenstvím, jakož i náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 257 523 Kč. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zpracovala projektovou žádost za účelem získání finanční podpory z Evropského sociálního fondu, na jejímž základě bylo rozhodnuto o přidělení projektové podpory stěžovatelce ve výši 2 674 367,34 Kč, a protože mezi nimi nedošlo k platnému uzavření smlouvy, vzniklo stěžovatelce bezdůvodné obohacení ve výši "ceny obvyklé", která činí 170 610 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž vedlejší účastnici již bylo uhrazeno 24 000 Kč.
6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 808,80 Kč. V dovolání stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu, že oproti svým předchozím rozhodnutím vydaným v této věci nyní rozhodl opačně, aniž by došlo ke změně důkazní situace a podstatných skutkových okolností, a proto je jeho rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné, dále vyjádřila nesouhlas s jeho závěrem ohledně výše bezdůvodného obohacení s tím, že se jí nedostalo prostoru k reakci na změnu právního názoru, a vymezila se vůči posouzení uplatněného nároku jako nikoliv rozporného s dobrými mravy. Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci vrchním soudem jako souladné s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěr ohledně namítaného rozporu výkonu práva vedlejší účastnicí jako nikoliv nepřiměřený. Nedospěl ani k tomu, že by rozsudek vrchního soudu byl nepřezkoumatelným. Ostatními námitkami, které měly skutkovou povahu nebo jejich předmětem byly vady řízení, se, jak s odkazem na §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. vysvětlil, zabývat nemohl, nicméně hodnocení provedených důkazů neshledal rozporným se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), a ani nepřisvědčil stěžovatelce, že by došlo k porušení poučovací povinnosti či že by dovoláním napadené rozhodnutí bylo tzv. překvapivé.
II.
Stěžovatelčina argumentace
7. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu a vrchnímu soudu, že se zásadním způsobem odchýlily od svého předchozího náhledu a rozhodly zcela opačně, aniž by pro to byl dán důvod, resp. aniž by tuto změnu vysvětlily a opřely se o konkrétní stav spisového materiálu, v důsledku čehož došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí i ochrany jejího legitimního očekávání, přičemž nerespektovaly právní názor Ústavního soudu. Důvod kasačního zásahu tohoto soudu, tj. neprovedení a nezohlednění důkazu znaleckým posudkem Ing. Jana Zdražila, stěžovatelka označuje za formální s tím, že vrchní soud "řízení o tento důkaz doplnil" při odvolacím jednání dne 26. 9. 2017, a tvrdí, že nález rozhodně neměl vyznít tak, že soudy mají o tento důkaz doplnit dokazování a poté změnit svůj právní názor. Jeho existence podle stěžovatelky nebyla žádné novum, o které by se mohla změna právního názoru opřít, a to tím spíše, že znalecký posudek neřeší a řešit nemůže, zda je nárok dán, ale jak má být vysoký. Kromě toho krajský soud na základě provedeného dokazování "přidal" další důvod zamítnutí žaloby, kterým byl rozpor požadavku vedlejší účastnice s dobrými mravy.
8. Podle stěžovatelky je také otázkou, zda ji vrchní soud, když hodlal vyjít ze závěrů znaleckého posudku (ve smyslu, že hodlá zcela změnit svůj dosavadní právní názor a vyjít z procentních sazeb v posudku uvedených), neměl v rámci předvídatelnosti rozhodnutí upozornit a dát jí prostor k příslušné procesní reakci - doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Odmítá přitom názor Nejvyššího soudu, že tomu nebylo třeba, přičemž poukazuje na to, že uvedený znalecký posudek byl zastaralý, překonaný a jen obtížně použitelný a účastnicím nebyla dána možnost navrhnout výslech znalce, apod.
9. Stěžovatelka dále tvrdí, že dotace, o kterou se měla vedlejší účastnice zasloužit, byla čerpána jen do částky 185 147 Kč, nad tuto částku z ní neměla žádný profit, a tudíž výše bezdůvodného obohacení se měla odvíjet z této částky, nikoliv z částky 2 674 000 Kč, která nebyla jako dotace "načerpána" a která tak představuje pouze hypotetické obohacení, z něhož vycházet nelze.
10. Nadto se vrchní soud a následně i Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně a zejména nedostatečně vypořádaly s argumentem krajského soudu, podle něhož nelze plnění vedlejší účastnici přiznat pro rozpor s dobrými mravy, neboť jí bylo uhrazeno, co si strany dohodly a co lze považovat za spravedlivé. V podrobnostech stěžovatelka odkázala na závěry krajského soudu, přičemž namítla, že měl-li vrchní soud za to, že použití daného institutu není namístě, bylo jeho povinností ji na to upozornit.
11. Stěžovatelka uzavírá, že krajský soud poté, co byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen, vyzval účastnice k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů, doplnil dokazování "dovýslechy" svědků, provedl důkaz uvedeným znaleckým posudkem, tj. učinil vše, aby po formální a procesní stránce mu nebylo možno již nic vytknout, načež dospěl ke stejnému závěru, vrchní soud však za stejné skutkové, resp. důkazní situace rozsudek krajského soudu změnil, přičemž zcela "obrátil" svůj právní názor. Porušení vlastnického práva pak stěžovatelka spatřuje v tom, že nyní má hradit na nákladech soudního řízení celkem částku 502 644 Kč, a to poté, co byla v řízení úspěšná, a platit vedlejší účastnici, která byla pro ni neznámou "nastrčenou" osobou, resp. fakturačním místem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Úvodem možno poznamenat, že Ústavní soud přistoupil ke zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí nálezem sp. zn. IV. ÚS 1891/18 nikoliv pro formální, jak se stěžovatelka domnívá, ale natolik závažné porušení procesních práv vedlejší účastnice, že nebylo slučitelné s jí zaručeným základním právem na řádný proces. K němu došlo tím, že se vrchní soud nevypořádal s argumentací vedlejší účastnice (ohledně "ceny obvyklé"), přičemž opomenul důkaz znaleckým posudkem Ing. Jana Zdražila. Neodpovídá skutečnosti, že důvodem kasace bylo nikoliv řádné provedení tohoto důkazu, jak stěžovatelka uvádí, resp. to, že nebylo vypořádáno, proč tento důkaz nebyl proveden. Uvedla-li pak stěžovatelka, že Ústavní soud přehlédl, že vrchní soud tento důkaz provedl na jednání dne 26. 9. 2017, patrně naopak ona v odůvodnění nálezu přehlédla konstatování, že vrchní soud, ač tento důkaz provedl (viz bod 20), v odůvodnění napadeného rozsudku jej opomenul (viz bod 22). Jen pro úplnost lze zmínit, že se tak nestalo na jednání dne 26. 9. 2017, jak lze zjistit z příslušného protokolu. Vzhledem k tomu nemá žádnou oporu stěžovatelčina úvaha, že kdyby nedošlo k uvedenému přehlédnutí, Ústavní soud by takto nerozhodl. Stejně tak neodpovídá skutečnosti, že Ústavní soud vyzval vrchní soud k tomu, aby dokazování doplnil o tento důkaz; k provedení a zhodnocení tohoto důkazu byl vyzván krajský soud vrchním soudem ve výše zmíněném usnesení č. j. 1 Cmo 114/2015-368, přičemž mu bylo vytknuto nedostatečné zjištění skutkového stavu (viz body 10 a 11).
15. V posuzované věci byla spornou otázka výše "obvyklé ceny", resp. obvyklé odměny za zpracování projektové žádosti, přičemž vrchní soud po zhodnocení provedených důkazů podle pravidel stanovených v §132 o. s. ř., tedy včetně výše uvedeného znaleckého posudku, dospěl k odlišnému závěru než krajský soud, tedy že tato odměna činí 170 610 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž vedlejší účastnici již byla uhrazena částka 24 000 Kč. Samotná výše této odměny zde byla otázkou skutkovou a stěžovatelčina námitka, že znalecký posudek nemůže řešit, zda nějaký nárok vedlejší účastnice existuje, ale jen jeho výši, je tak bezpředmětná (byť je tento výrok pravdivý).
16. Dále je třeba konstatovat, že tzv. legitimní očekávání účastníka řízení z podstaty věci nelze založit byť i pravomocným soudním rozhodnutím, může-li být změněno nebo zrušeno např. na základě mimořádného opravného prostředku (srov. §243g odst. 2 o. s. ř.) či nějakého jiného zvláštního prostředku ochrany práv, jakým je ústavní stížnost. O tzv. překvapivosti soudního rozhodnutí lze pak hovořit především tam, kde soud z důvodu nesplnění své poučovací povinnosti rozhodne v neprospěch účastníka řízení bez toho, že by mu umožnil vylíčit všechny rozhodné (právně relevantní) skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout důkazy nebo např. když rozhodne v rozporu s ustálenou judikaturou, aniž by svůj odklon řádně zdůvodnil, obdobně když bez řádného zdůvodnění nevyjde z rozhodnutí jiného orgánu, jímž bylo rozhodnuto o určité otázce (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Obecně však nejde o situace, kdy soud rozhodne jinak, než účastník řízení očekával, a to třeba i s ohledem na dřívější postup soudů v daném řízení. Ke stěžovatelkou vytýkané změně postoje vrchního soudu došlo s ohledem na výsledek důkazního řízení, a její označení za "obtížně pochopitelnou" není namístě.
17. Vytýká-li stěžovatelka v této souvislosti vrchnímu soudu, že ji na tuto změnu neupozornil, Ústavní soud připomíná, že z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1891/18 plynulo, že se soudy mají znovu zabývat výší "obvyklé ceny", přičemž stěžovatelce nic nebránilo v pokračujícím soudním řízení doplnit příslušná skutková tvrzení a navrhnout k jejich prokázání důkazy, resp. stěžovatelka netvrdí, že by jí to nebylo umožněno. Nelze tudíž dospět k závěru, že by mohla být nějak zkrácena na svých procesních právech, a to tím spíše, že ani v ústavní stížnosti nespecifikuje, jakou rozhodnou skutečnost by bývala tvrdila, kdyby na to byla soudem výslovně upozorněna.
18. Obdobná situace nastala i u použití korektivu dobrých mravů. Závěr krajského soudu, podle něhož výkon práva není v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), vedlejší účastnice napadla v odvolání, a to s poměrně obsáhlou argumentací. Toto odvolání zaslal soud stěžovatelce k vyjádření, ve kterém stěžovatelka pouze poukázala na příslušný závěr krajského soudu. Při jednání před vrchním soudem jen stručně zopakovala úvahu krajského soudu, žádné nové tvrzení neuvedla a důkazy k jeho prokázání neoznačila.
19. Z toho plyne, že stěžovatelka si musela být dobře vědoma toho, že příslušný závěr krajského soudu bude předmětem přezkumu, jakož i důvodů, pro které by podle vedlejší účastnice neměl obstát, žádnou novou skutečnost nebo argumentaci však neuvedla a ta se nepodává ani z ústavní stížnosti. Právní posouzení této otázky vrchním soudem stěžovatelka mohla otevřít a také otevřela v dovolacím řízení, Nejvyšší soud však nedospěl k závěru, že by úvaha vrchního soudu byla tzv. nepřiměřená, přičemž se vypořádal se stěžovatelčinými argumenty.
20. Vytýká-li stěžovatelka vrchnímu soudu, že svůj skutkový závěr ohledně výše "ceny obvyklé" učinil (i) na základě uvedeného znaleckého posudku, ačkoliv byl "zastaralý" či "překonaný", podle názoru Ústavního soudu takováto obecná proklamace není s to ústavnost důkazního řízení zpochybnit.
21. Těžištěm ostatních námitek, jako např. že soudy pochybily, když při stanovení "ceny obvyklé" nevyšly z výše dotace, která byla skutečně čerpána, tj. z částky 185 147 Kč (důvodem bylo, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila ve výši odpovídající odměně, kterou by musela jinak za zpracování žádosti o dotaci uhradit, přičemž skutečnost, že následně přidělenou dotaci v plné výši nevyčerpala, již není relevantní), či když výkon práva vedlejší účastnicí nepovažovaly za rozporný s dobrými mravy, je polemika s řádně odůvodněnými soudními závěry (viz k tomu body 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 17 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího sodu) z hlediska jejich věcné správnosti, a ani ty nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu