ECLI:CZ:US:2023:4.US.3341.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3341/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze 13. října 2022 č. j. 27 Cdo 765/2022-480, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 11 Cmo 85/2011-349 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2010 č. j. 42 Cm 90/1999-228, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní korporace Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 6. 12. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněná podáními ze dne 11. 4. 2023 a 23. 4. 2023, kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na odpor podle čl. 23 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně se stěžovatel petitem ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a dále určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi učinit prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek dle §5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v tehdy účinném znění. Dále se domáhal nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k uzavření smlouvy o převodu bytu do svého vlastnictví a přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci obnovy řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 31 Cm 205/2009. Žalobu stěžovatel odůvodnil tak, že je členem žalovaného bytového družstva, které již dne 5. 4. 1992 vyzval k převedení bytové jednotky, již na základě nájemní smlouvy užíval, do svého vlastnictví.
3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, když vyšel ze skutkových zjištění, že jeho pravomocným rozsudkem ze dne 1. 6. 2005 č. j. 34 Cm 38/2001-107 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 10. 2006 č. j. 14 Cmo 608/2005-160 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti jeho vyloučení z bytového družstva a dále byla zamítnuta i žaloba na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů vedlejšího účastníka ze dne 26. 4. 2001 o vyloučení stěžovatele z družstva. Městský soud odkázal na §4 zákona o vlastnictví bytů a uvedl, že za situace, kdy stěžovatel ztratil členství v bytovém družstvu "není věcně aktivně legitimován k podání žaloby o obou nárocích, neboť vůči družstvu po skončení členství má právo jen na vypořádací podíl". K námitce stěžovatele zdůraznil, že dohoda ze dne 22. 10. 1995 o prodloužení lhůty k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky byla uzavřena za situace, kdy stěžovatel byl členem družstva. Protože v mezidobí došlo ke změně poměrů a jeho členství v družstvu bylo ukončeno platným vyloučením pro opakované porušování povinností, závazek v důsledku toho zanikl.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu jako věcně správné. Není-li stěžovatel již členem bytového družstva, a nedošlo tak ke splnění všech předpokladů podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů pro převod bytové jednotky do vlastnictví člena družstva, nemůže být podle jeho názoru žalobě vyhověno. Vrchní soud rovněž neshledal důvod, aby řízení bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí o žalobě stěžovatele na obnovu řízení ve věci jeho členství v bytovém družstvu s odůvodněním, že v mezidobí byla pravomocně zamítnuta žaloba o zaplacení nedoplatků úhrad za služby, které byly jedním z důvodů pro vyloučení stěžovatele z družstva. Z obsahu předcházejících soudních rozhodnutí se totiž podává, že neplacení úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu bylo jen jedním z pěti důvodů, pro něž byl stěžovatel z bytového družstva platně vyloučen.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že na stěžovatelem předestřených otázkách k obesílání zastoupeného účastníka řízení a jeho (ne)přítomnosti na soudním jednání napadené rozhodnutí nespočívá, resp., že situace v nich uvedené v projednávané věci nenastaly. Otázka, "zda soud nemusí důkazy hodnotit jednotlivě a ve svém vzájemném souhrnu" pak není podle Nejvyššího soudu způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je natolik obecná a neurčitá, že z ní nelze dovodit, co konkrétně stran hodnocení důkazů stěžovatel vrchnímu soudu vytýká.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá porušení svých výše uvedených základních práv, domáhá se zrušení napadených rozhodnutí, odložení jejich vykonatelnosti a výroku, v němž by Ústavní soud určil, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou podle čl. 23 Listiny znemožněny (viz bod 1). Uvádí, že "je ze strany státních orgánů systematicky perzekuován organizovaným zločinným spolčením v osobním, profesním i rodinném životě, neustálými zásahy do jeho ústavních práv, přičemž přes stěžovatele zásahy fatálním způsobem poškozuji základní ústavní práva i jeho rodinných příslušníků a klientů jako advokáta". Stěžovatel zpochybňuje své vyloučení z bytového družstva, když neporušil žádné své povinnosti. Podle něj "neexistují žádné platně přijaté stanovy", když družstvo "vzniklo nezákonným způsobem, nikdy se nesešla ustavující členský schůze". Stěžovatel dále upozorňuje na průtahy v předmětných řízeních a namítá podjatost všech soudců městského soudu i vrchního soudu. Z podstatné části pak text ústavní stížnosti nesouvisí s obsahem napadených rozhodnutí, když např. kritizuje činnost exekutorů, uvádí informace o své žádosti o informace na průběh studia ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo organizování shromáždění představiteli Městské části Praha 9 v parku, kde je zakázán vstup na trávník. Na řadě příkladů dále stěžovatel uvádí, že je persekvován justicí, správními orgány a vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatel je advokátem, pročež podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být zastoupen jiným advokátem, jak vyžadují §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti napadeným soudním rozhodnutím je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Domáhá-li se však stěžovatel v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny", není k rozhodnutí o takovém návrhu Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje §82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Stejně jako v řízeních o mnohých jiných ústavních stížnostech stěžovatele je tak třeba ústavní stížnost v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (viz např. usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21 nebo 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení.
10. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že se na něj stěžovatel obrací opakovaně s velkým množstvím, ve své podstatě obsahově totožných, ústavních stížností. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti přitom může vyplynout i z předchozích rozhodnutí, posuzujících podobné ústavní stížnosti.
11. Obsáhlá ústavní stížnost obsahuje velké množství zcela nesouvisejících námitek, případně námitek k jiným soudním řízením a rozhodnutím. Ostatně stěžovatel podáním ze dne 11. 4. 2023 upravil petit ústavní stížnosti bez jakékoliv změny dalšího textu (odůvodnění) ústavní stížnosti a požádal Ústavní soud o prodloužení lhůty k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, čemuž Ústavní soud fakticky vyhověl. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci k obsahu napadených rozhodnutí, která by byla způsobilá založit důvodnost (části) ústavní stížnosti.
12. Zpochybňuje-li stěžovatel své vyloučení z bytového družstva, je třeba uvést, že posouzení této otázky nebylo předmětem řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí. O této otázce bylo pravomocně rozhodnuto již v minulosti (viz bod 3 výše), přičemž soudy v posuzované věci z těchto pravomocných rozhodnutí vyšly. Pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ostatně nebylo ani možné o téže otázce v řízení s týmiž účastníky rozhodovat znovu. Ústavní soud s ohledem na shora uvedená východiska není oprávněn otázku (ne)platnosti vyloučení z bytového družstva a (ne)platnosti stanov vedlejšího účastníka posuzovat. Právní závěry, k nimž dospěl městský soud a vrchní soud jsou řádně odůvodněné a logické. Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily ústavně neslučitelného výkladu podústavního práva nebo řízení zatížily jinou kvalifikovanou vadou, kterou by mohl odůvodnit svůj kasační zásah. Rovněž námitky stěžovatele o podjatosti všech soudců městského soudu i vrchního soudu a odnětí zákonnému soudci jsou obecné a blíže nepodložené. Opakují se přitom v řadě ústavních stížností stěžovatele, pročež lze odkázat na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu.
13. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poznamenává, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání, bylo rovněž individualizováno na konkrétní případ stěžovatele a neomezilo se na prostý odkaz nebo citaci zákona nebo judikatury bez bližšího ozřejmění její vztahu k projednávané věci - proto se nevyznačuje ústavním nedostatkem.
14. Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době po odstranění vad ústavní stížnosti a úpravě petitu stěžovatelem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu