ECLI:CZ:US:2023:4.US.3372.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3372/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Králika, zastoupeného Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou, sídlem Staré náměstí 65, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022 č. j. 33 Cdo 3694/2021-133, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, Pavly Křídlové a Davida Garabíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy společně s další žalobkyní domáhal určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí v katastrálním území R. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „okresní soud“) upozornil na to, že titíž žalobci se již dříve domáhali vydání rozhodnutí ve stejné věci, přičemž toto předchozí řízení (sp. zn. 12 C 85/2013) ve vztahu ke stěžovateli skončilo zamítavým rozsudkem (potvrzeným i odvolacím soudem), zatímco ve vztahu ke druhé žalobkyni bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. O později podaném návrhu stěžovatele proto okresní soud rozhodl usnesením č. j. 7 C 83/2019-12 ze dne 16. 10. 2019 tak, že ve vztahu k stěžovateli řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, zatímco ve vztahu ke druhé žalobkyni rozhodl, že se určení vlastnictví vylučuje k samostatnému řízení.
2. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) tak, že potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení ve vztahu k stěžovateli (výrok II. usnesení krajského soudu), odmítl odvolání v rozsahu, ve kterém stěžovatel napadal vyloučení části věci k samostatnému řízení, protože se tím upravovalo vedení řízení ve smyslu §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (výrok I. usnesení krajského soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. usnesení krajského soudu).
3. Výroky I. a II. usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle stěžovatele se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách překážky věci pravomocně rozhodnuté a způsobu nabytí vlastnického práva.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že usnesení krajského soudu neodporuje závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť byla splněna podmínka totožnosti věci i okruhu účastníků řízení. Stěžovatel se totiž v řízení před okresním soudem domáhal téhož, čeho se již domáhal v minulosti v řízení sp. zn. 12 C 85/2013, tedy že je (spolu)vlastníkem sporných nemovitostí. Ohledně I. výroku usnesení krajského soudu o vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání Nejvyšší soud uvedl, že k podání dovolání proti tomuto výroku není stěžovatel subjektivně oprávněn. Závěrem napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice v dovolání předložil čtyři právní otázky, avšak ve vztahu k jejich řešení nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, což dovolacímu soudu neumožnilo se jimi zabývat.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu označenému v záhlaví podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele jsou předchozí rozhodnutí soudů v rozporu s myšlenkou spravedlnosti, neboť postup soudů vykazuje znaky libovůle a přepjatého formalismu v posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté, které vedou k neposuzování hlediska způsobu nabytí vlastnického práva. Postup Nejvyššího soudu označuje za nesprávný a rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzované věci nestalo.
9. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zabýval případem stěžovatele pouze v rovině existence či neexistence překážky věci rozhodnuté. K námitce o nenaplnění totožnosti věci, a tedy o nesplnění podmínky překážky věci pravomocně rozhodnuté, Ústavní soud uvádí, že ji dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší soud. Jeho závěr není v (extrémním) rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto je třeba respektovat i právní závěr o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť o stejném skutkovém stavu bylo již dříve rozhodnuto. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny.
10. Ohledně překážky věci pravomocně rozhodnuté přitom nemá daný případ žádné specifikum, které by obecné soudy opomněly, a porušily by tím svoji povinnost posuzovat každý případ individuálně. Na tom nic nemění ani stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz/). Daný nález se totiž týkal konkursu a otázky zařazení předmětné nemovitosti do majetkové podstaty. Od stěžovatelovy situace se však odkazovaná věc liší především v tom, že v ní proběhlo trestní řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o podvodu, kterým původní majitel o předmětnou nemovitost přišel. Právě v nezohlednění tohoto rozhodnutí shledal Ústavní soud ve výše citované věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09 nespravedlivý postup. Žádné obdobné rozhodnutí však ve stěžovatelově věci vydáno nebylo.
11. Argumentace stěžovatele zjevně svým obsahem nedosahuje ústavněprávní roviny, jelikož představuje toliko pokračující polemiku o spravedlivosti nabytí vlastnictví předmětné nemovitosti současnými vlastníky, a to navzdory tomu, že se stěžovateli jeho nárok již v minulosti nepodařilo před soudy prokázat.
12. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jak Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, tak i nižší soudy v rozhodnutích, jež napadenému rozhodnutí předcházela, náležitě reagovaly na všechny stěžovatelovy argumenty. Jejich výklad zákona a skutkové situace není nepřijatelný či excesivní tak, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva ani jejich skutkové závěry.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu