ECLI:CZ:US:2023:4.US.3388.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3388/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 494/2022-842, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2021 č. j. 8 To 204/2021-670 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. dubna 2021 č. j. 2 T 133/2020-527, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení posuzované věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 12. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv na soudní ochranu, respektive na spravedlivý proces a na ochranu majetku zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud) byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku (ze dne 27. 4. 2021 č. j. 2 T 133/2020-527, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2021) a jednak přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části uvedeného rozsudku. Za tyto trestné činy mu byl okresním soudem uložen dle §283 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovateli soudem uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 3 000 Kč, t. j. v celkové výši 600 000 Kč a podle §70 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to finančních prostředků zajištěných při domovní prohlídce provedené dne 13. 12. 2018. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finančních prostředků zajištěných na bankovním účtu vedeném u Moneta Money Bank, a.s. č. ú. XXX majitelky S. F. ve výši 250 000 Kč a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, krystalické látky v množství 115,23 g obsahující metamfetamin, samonabíjecí pistole chorvatské výroby, stojánku na náboje a nábojů, které jsou blíže specifikovány v rozsudku.
3. Odvolání stěžovatele, státního zástupce a zúčastněné osoby Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. 8 To 204/2021-670 přezkoumal dle §245 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu v předcházejícím řízení, a odvolání jako nedůvodné zamítl dle §256 trestního řádu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 11 Tdo 494/2022-842, bylo dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítnuto, protože nezjistil podmínky pro kasační zásah, když dovolací argumentace stěžovatele neodpovídala uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, obdobně jako v uplatněných opravných prostředcích, že obecné soudy při svém rozhodování o jeho vině dospěly toliko na základě výpovědi svědkyně M. M., jejíž výpověď vyhodnotily jako věrohodnou. Současně podle stěžovatele obecné soudy nevysvětlily, proč by jeho verze o skutkovém ději, která se oproti verzi jmenované svědkyně zásadně odlišuje, neměla obstát. Soudy rovněž nedostály své povinnosti, aby v případě uložení sankcí postihující majetek stěžovatele pečlivě a důsledně vyjasnily jeho majetkové poměry a především, aby s odkazem na §68 odst. 6 trestního zákoníku zjistily, zda je peněžitý trest v tomto případě vůbec dobytný. Stěžovateli byl uložen velmi citelný peněžitý trest ve výši 600 000 Kč, přičemž tento je osobou nezaměstnanou, na jejíž majetek jsou vedeny exekuce a nelze odhlédnout ani od toho, že mu byl soudem přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy se řádně nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele a vycházely toliko z ničím nepodložené hypotézy, že finanční prostředky zajištěné v průběhu trestního řízení především na bankovním účtu S. F. pochází z trestné činnosti a jsou v jeho vlastnictví. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyla respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí, neboť nebyla zachována proporcionalita mezi účelem trestu a mírou omezení jeho základních práv.
6. Stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 a tvrdil, že byla porušena zásada presumpce neviny a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími stěžovatelem přiloženými dokumenty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud nejprve předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů opírajícími se o výklad podústavního práva.
10. Z odůvodnění obecných soudů se podává, že tyto se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami již zabývaly. Namítá-li kupříkladu stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s důvody, pro které soudy uvěřily výpovědi svědkyně M. před výpovědí jeho, lze jej zcela odkázat na bod 11 a 24 a násl. odůvodnění okresního soudu. Stěžovatel byl také mimo jiné pravomocně uznán vinným zločinem vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (rozsudek okresního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 2 T 74/2021-342).
11. Namítá-li stěžovatel v souvislosti s uloženým trestem svoji nemajetnost, lze jej opět odkázat na odůvodnění obecných soudů; z nich se mimo jiné podává, že peněžitý trest uložený stěžovateli byl již vykonán. Z uvedeného pak plyne, že pokud došlo v minulosti k úspěšnému výkonu rozhodnutí, nemohly být majetkové poměry stěžovatele takové, že by trest nemohl být vykonán. Byly-li peněžní prostředky stěžovatele identifikovány orgány činnými v trestním řízení na účtu S. F., stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se tato proti jejich konfiskaci jakkoli bránila. Navíc, hypoteticky vzato, jednalo-li by se skutečně o peněžní prostředky S. F., byl by stěžovatel stran vznesení této námitky osobou zjevně neoprávněnou.
12. Dovolává-li se stěžovatel přiměřenosti trestních sankcí, nutno uvést, že pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin a drží se při tom obecných zásad pro ukládání trestů, není ze strany Ústavního soudu důvod do jeho rozhodování zasahovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
13. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu