ECLI:CZ:US:2023:4.US.3397.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3397/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BigBoard Praha, a. s., sídlem Na Strži 2097/63, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2022 č. j. 10 Afs 37/2020-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 11 Af 6/2018-127, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru daní, poplatků a cen, ze dne 20. listopadu 2017 sp. zn. S-MHMP 51423/2017, č. j. MHMP 422873/2017, a platebnímu výměru č. 482 Úřadu městské části Praha 7, odboru finančního, ze dne 29. listopadu 2016 č. j. MČ P7 061872/2016/OFI 2-D/Na, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Praha a Úřadu městské části Praha 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily její právo na ochranu majetku (vlastnictví) podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také práva na odůvodnění soudního rozhodnutí implicitně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelce byl napadeným platebním výměrem vyměřen místní poplatek za umístění stavby pro reklamu na veřejném prostranství ve výši 657 000 Kč. Tuto stavbu stěžovatelka umístila na blíže v předmětném rozhodnutí konkretizovaný pozemek na základě povolení příslušného stavebního úřadu a následně byl vydán souhlas s oplocením této stavby. Místní poplatek za umístění stavby byl vyměřen za celý prostor vymezený oplocením s tím, že oplocení je součástí stavby, nikoliv samostatnou věcí. Místní poplatek byl stěžovatelce vyměřen podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze") a obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 5/2011, ve znění pozdějších změn (dále jen "obecně závazná vyhláška").
3. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Magistrát hlavního města Praha (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím zamítl, neboť ho shledal nedůvodným, a platební výměr potvrdil.
4. Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelka domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí magistrátu, a to pro jeho údajnou nezákonnost ze šesti důvodů. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl, protože se neztotožnil s žádným uplatněným žalobním důvodem.
5. Následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou i kasační stížnost stěžovatelky podanou proti rozsudku městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že ve správním řízení a následném soudním řízení argumentovala především tím, že předmětná stavba pro reklamu nepodléhá poplatku podle zákona o místních poplatcích a že ani není umístěna na pozemku, který by byl veřejným prostranstvím a který by byl uveden v příslušné obecně závazné vyhlášce. Správní orgány ani soudy však její argumenty neuznaly. Stěžovatelka má především za to, že uložená povinnost uhradit místní poplatek je porušením jejího práva na ochranu majetku. Nemá totiž dostatečný zákonný podklad, neboť příslušné právní předpisy uložení místního poplatku v daném případě vůbec neumožňovaly. Mimo to byla rozhodnutí správních soudů nedostatečně odůvodněna, neboť mnohé zásadní argumenty stěžovatelky zůstaly nevypořádány.
7. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že nebyla splněna ani jedna ze tří kumulativních podmínek, tj. že stavba pro reklamu je "reklamním zařízením" ve smyslu §4 odst. 1 zákona o místních poplatcích, nachází se na "veřejném prostranství" ve smyslu §14b zákona o hlavním městě Praze a nachází se na místě označeném v obecně závazné vyhlášce jako "prostranství v ul. U Výstaviště, č. parc. 1850/4 a 1850/12 v k. ú. Bubeneč", a tudíž uložení místního poplatku nemá zákonný podklad. Má také pochybnosti o tom, zda oplocení stavby pro reklamu je její součástí. Je možno je považovat za něco, co ke stavbě pro reklamu podle její povahy náleží, byť jeho účelem v konkrétním případě bylo zajistit ochranu stavby, nicméně podle stěžovatelky není splněna druhá podmínka součásti věci, a to, že nemůže být od stavby oddělena, aniž by se tím znehodnotila. Oplocení považuje stěžovatelka za samostatnou stavbu, což vyplývá z příslušného územního souhlasu, a proto se podle ní správní soudy dopustily nepřijatelné kvalifikované vady při výkladu a použití podústavního práva, když ve zjevném rozporu se zněním §505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dospěly k závěru, že oplocení je součástí stavby pro reklamu.
8. Stěžovatelka je současně přesvědčena, že k porušení jejího práva na ochranu majetku došlo také z toho důvodu, že k uzavření nájemní smlouvy, rozhodnutí o umístění stavby pro reklamu a její instalaci na pozemku došlo v době, kdy "prostranství v ul. U Výstaviště, č. parc. 1850/4 a 1850/12 v k. ú. Bubeneč" nebylo v obecně závazné vyhlášce uvedeno jako veřejné prostranství, které by podléhalo místnímu poplatku. Stěžovatelka tak byla zklamána ve svém legitimním očekávání, že umístění stavby pro reklamu nebude z tohoto důvodu podléhat místnímu poplatku a s tímto vědomím se pro umístění stavby pro reklamu na příslušném pozemku rozhodla.
9. Stěžovatelka posléze tvrdí, že bylo porušeno také její právo na odůvodnění soudního rozhodnutí; městský soud ponechal celou řadu žalobních argumentů bez věcného vypořádání a podobně Nejvyšší správní soud ignoroval nezanedbatelnou část její argumentace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
12. Z argumentace stěžovatelky je zjevné, že pouze pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry správních soudů, kterou vedla již v řízení před nimi. Soudy se s jejími argumenty vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává závěry napadených rozhodnutí ústavně souladnými a připomíná, že do výkladu a použití podústavního práva mu zásadně nenáleží vstupovat. Na ústavní úrovni Ústavní soud žádnou vadu neshledal.
13. K jednotlivým námitkám stěžovatelky, kterými se snažila zpochybnit skutková zjištění, jež správní orgány a soudy vedla k závěru o poplatkové povinnosti, Ústavní soud uvádí, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči obecným soudům není zásadně oprávněn do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před těmito soudy zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a správní soudy neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jsou-li hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud pochybení takového rázu v posuzované věci neshledal, považuje skutková zjištění za výsledek volného hodnocení důkazů a nemá důvod dosažený výsledek dokazování zpochybnit.
14. Jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud argumentačně důsledně vyhodnotily tyto skutečnosti:
a) účelem zařízení, které stěžovatelka umístila na předmětný pozemek, je bez jakýchkoli pochybností šíření reklamy a nezáleží na tom, zda jde o reklamní zařízení ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona o místních poplatcích;
b) reklamní zařízení se nachází na veřejně přístupném prostranství definovaném obecně závaznou vyhláškou a "díky" oplocení je jeho užívání veřejností omezeno; mimo to stěžovatelka si část předmětného pozemku pronajala právě za účelem umístění reklamního zařízení;
c) předmětný pozemek s reklamním zařízením není součástí veřejného hlídaného parkoviště, toto parkoviště se nachází v bezprostřední blízkosti pozemku s reklamním zařízením a je na části pozemku, který byl samostatnou smlouvou pronajat k provozování parkoviště;
d) ochranným oplocením pozemku došlo k omezení užívání tohoto prostranství veřejností a nebýt reklamního zařízení nebylo by nutné toto ochranné oplocení; tudíž o něm nelze mluvit jinak než o součásti věci, tj. reklamního zařízení;
e) porušení zásady retroaktivity nepřichází v úvahu s ohledem na skutečnost, že poplatkové povinnosti reklamní zařízení podléhalo podle obecně závazné vyhlášky jak v roce 2014, tj. v období, za které byla vyměřena poplatková povinnost, tak i v roce 2007, tj. před umístěním reklamního zařízení na předmětný pozemek, a to podle v té době platné obecně závazné vyhlášky, která předmětný pozemek jako veřejné prostranství definovala.
15. Závěrem, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s ustanoveními soudního řádu správního, ale též dalšími předpisy, aplikovaly.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu