ECLI:CZ:US:2023:4.US.3495.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3495/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 - Záběhlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 8 As 167/2022-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, spolku Pankrácká společnost, z. s., sídlem Hudečkova 1097/12, Praha 4 - Podolí, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které jí zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") probíhá řízení o žalobě prvního vedlejšího účastníka proti rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka o žádosti hlavního města Prahy o povolení kácení dřevin podle §8 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím druhého vedlejšího účastníka bylo kácení za stanovených podmínek povoleno, tj. po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodnutí povolujících realizaci příslušných stavebních oddílů tvořících součást stavby, přičemž stavebníkem jednoho ze stavebních oddílů stavby je stěžovatelka. Městský soud vyrozuměl stěžovatelku o probíhajícím řízení vyvěšením na úřední desku soudu, včetně výzvy ke sdělení [podle §34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelka městskému soudu doručila podání, v němž uvedla, že práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat bude, nicméně městský soud vzhledem k tomu, že šlo o podání doručené jeden den po uplynutí desetidenní lhůty počítané od uveřejnění zmíněného vyrozumění na úřední desce soudu, usnesením ze dne 30. 6. 2022 č. j. 15 A 20/2022-140 rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení.
3. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které uvedla, že u ní nejsou naplněny předpoklady pro doručení výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení prostřednictvím úřední desky soudu podle §42 odst. 4 s. ř. s., a že s ohledem na to nemohl tento způsob doručení být vůči ní procesně účinným doručením. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že žádná z kasačních námitek není důvodná, a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že v odůvodnění napadeného rozsudku není uvedeno, který z předpokladů pro doručování výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení vyvěšením na úřední desce soudu, jak jsou vymezeny v §42 odst. 4 s. ř. s., byl údajně u ní naplněn. Dále považuje za nesprávný závěr soudu, že je třeba individuálně doručovat vyrozumění podle §34 odst. 2 s. ř. s. pouze tzv. hlavním účastníkům předchozího správního řízení ve smyslu §27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tento závěr v rozporu se zněním §42 odst. 4 s. ř. s. upírá právo na individuální doručení vyrozumění a výzvy ve smyslu §34 odst. 2 s. ř. s. těm osobám, které kritéria §42 odst. 4 s. ř. s. pro doručování veřejnou vyhláškou nesplňují, a které (ačkoli nejsou tzv. hlavními účastníky předchozího správního řízení) zároveň jsou ve smyslu §34 s. ř. s. osobami přímo dotčenými na svých právech vydáním správního rozhodnutí, jež je předmětem řízení o správní žalobě. Stěžovatelka brojí proti tomu, že soudy bez opory v zákoně diskriminačně rozdělily osoby zúčastněné na řízení na dvě kategorie, přičemž první privilegovaná z nich, a to účastníci správního řízení dle §27 odst. 1 správního řádu, mají právo na privilegované doručování do vlastních rukou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Těžištěm ústavní stížnosti jsou stěžovatelčiny námitky týkající se doručování výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení, nikoliv podle §42 odst. 4 s. ř. s., ale individuálně, s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla stavebníkem stavby, která je důvodem pro kácení dřevin povolených rozhodnutím, jež bylo napadeno žalobou. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, z něhož vzešlo toto rozhodnutí o povolení kácení dřevin, tudíž rozhodnutí samo o sobě nezakládá, nemění ani neruší její práva či povinnosti a ani neurčuje závazně, že určitá práva má či nemá. Tak jako Nejvyšší správní soud, ani Ústavní soud nepochybuje, že toto rozhodnutí má pro stěžovatelku význam, a to s ohledem na provázání se stavebním povolením jednoho ze stavebních oddílů stavby, jehož stavebníkem je stěžovatelka, nicméně míra dotčení jejích práv a důvody použití §42 odst. 4 s. ř. s. byly pro soudy stěžejní pro posouzení formy doručování výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastnicí předchozího správního řízení, tohoto postavení se ani nedomáhala, Nejvyšší správní soud zohlednil při zodpovězení otázky míry dotčení jejích práv a navazujícího použití §42 odst. 4 s. ř. s.
8. Při výkladu §42 odst. 4 s. ř. s. je třeba vycházet z jeho účelu, kterým je zejména zabránit nepřiměřenému administrativnímu přetížení soudu či průtahům v řízení při velkém počtu osob zúčastněných na řízení, což byla, resp. je posuzovaná věc (tuto okolnost v žalobě uvedl vedlejší účastník a stěžovatelka ji nikterak nepopírá). Nelze také opomíjet právo všech zúčastněných osob na rovné zacházení, resp. pro všechny v úvahu připadající zúčastněné osoby soudního řízení, a to i při doručování, příp. při formě doručování výzvy k uplatnění práv.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se náležitě vypořádal se všemi stěžovatelčinými námitkami, přičemž v ústavní stížnosti stěžovatelka svoji dřívější argumentaci vesměs opakuje a pomíjí, že výklad podústavních předpisů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud si ověřil, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil důvody, které jej vedly k zamítnutí kasační stížnosti.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu