ECLI:CZ:US:2023:4.US.388.23.1
sp. zn. IV. ÚS 388/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 8 To 74/2022-157 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. srpna 2022 č. j. 9 Nt 161/2022-130, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisů o dřívějších stěžovatelových ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2087/19 a sp. zn. III. ÚS 409/22 se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro dva zločiny obecného ohrožení, kterých se měl dopustit, ve stručnosti uvedeno, tím, že jako člen organizované skupiny motivován možnou pomstou objednal za finanční odměnu úmyslné založení požáru konkretizovaného autobazaru a dále - což je významné pro nyní posuzovanou věc - za účelem dosažení snížení kupní ceny zámku Horní Maršov objednal úmyslné založení požáru objektu tohoto zámku. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 5. 2020 č. j. 9 T 6/2019-4271 byl stěžovatel a další obvinění uznáni vinnými, přičemž stěžovatel byl podle §272 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy v úhrnné výši 1 000 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 č. j. 7 To 70/2020-4594 z podnětu odvolání stěžovatele, dalších obviněných a státního zástupce, rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výrocích o vině, ve výrocích o trestech a v některých výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu znovu uznal vinnými stěžovatele a další obviněné, přičemž stěžovatele podle §272 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy v úhrnné výši 1 000 000 Kč. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. 3 Tdo 261/2021-5075 byla, kromě jiného, II. výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta dovolání stěžovatele a dalších obviněných.
5. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 409/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel posléze podal návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud napadeným usnesením podle §283 písm. b) trestního řádu návrh zamítl (I. výrok), s odůvodněním, že neshledal důvody obnovy podle §278 trestního řádu, a dále rozhodl, že podle §282 odst. 3 trestního řádu stěžovateli se výkon trestu odnětí svobody pravomocně mu uložený ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 9 T 6/2019 nepřerušuje (II. výrok). Důvodem pro povolení obnovy řízení podle krajského soudu nemůže být ani stěžovatelem předkládaný znalecký posudek znalecké kanceláře STATIKUM, s. r. o. (dále jen "znalecká kancelář"), neboť při zhodnocení stavby zámku dostatečně nezohlednila jeho jedinečnost, ani znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Václavem Kratochvílem, Ph.D., MBA, neboť o závažnosti požáru vypovídá mimo jiné i odborné vyjádření vypracované Hasičským záchranným sborem Královéhradeckého kraje, územním odborem Trutnov.
7. Následnou stížnost stěžovatele napadeným usnesením vrchní soud zamítl jako nedůvodnou, neboť neshledal žádná procesní pochybení krajského soudu, a ani podle jeho názoru v dané věci nejsou dány skutečnosti, které by rozhodnutí o povolení obnovy řízení odůvodňovaly. Vrchní soud zejména zdůraznil, že účelem obnovy řízení není posoudit celkovou zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí a správnost postupu v řízení. V řízení o povolení obnovy se rozhoduje jen o skutečnostech či důkazech, které byly dříve neznámé, a o tom, zda odůvodňují jiné rozhodnutí, resp. zda jsou tyto nové skutečnosti či důkazy způsobilé zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí. Takové okolnosti ve stěžovatelově věci dány nebyly a krajský soud se řádně vypořádal se znaleckými posudky, které měly podle stěžovatele odůvodňovat povolení obnovy řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel nejprve připomíná, že jeho návrh na povolení obnovy řízení se vztahoval ke skutku uvedenému pod bodem 2. výrokové části odsuzujícího rozsudku krajského soudu, v němž uvedl nové skutečnosti a důkazy zpochybňující správnost znaleckého posudku Ing. Pavla Žehry, který měl v původním trestním řízení za úkol stanovit hodnotu předmětu útoku, tj. zámku v Horním Maršově. Znalec ve znaleckém posudku uvedl, že v daném případě nelze obvyklou tržní cenu budovy zámku stanovit s ohledem na to, že v příslušných databázích nedohledal odpovídající srovnávací materiál, a proto využil k ohodnocení zámku tzv. nákladovou metodu, na jejímž základě dospěl k závěru, že cena budovy zámku před požárem činila 16 502 317 Kč. Stěžovatel přitom již v původním řízení upozorňoval na to, že budova zámku byla několikrát předmětem prodeje, ovšem její cena se pohybovala v rozmezí toliko 9 až 12 000 000 Kč. V řízení o povolení obnovy řízení stěžovatel předložil znalecký posudek znalecké kanceláře, která na rozdíl od znalce dospěla k závěru, že cenu budovy zámku lze stanovit jako cenu obvyklou, to znamená, že existuje relevantní trh, na kterém se srovnatelné nemovitosti obchodují, a stanovila tržní cenu budovy zámku v intervalu od 4 880 000 Kč do 9 610 000 Kč. Při respektování pravidla in dubio pro reo měly soudy vycházet při posuzování jeho trestné činnosti z částky 4 880 000 Kč. V trestním řízení soudy pochybily také v tom, vycházely-li z názoru, že použitá metoda ocenění předmětu útoku je otázkou právní, jejíž zodpovězení přísluší toliko soudu. Stěžovatel namítá, že taková otázka není otázkou právní, ale odbornou a východisko obecných soudů v daném kontextu považuje za projev libovůle (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Znalecká kancelář navíc pro úplnost svých závěrů použila v posudku rovněž metodu nákladovou, jako znalec, přičemž i na základě této metody dospěla k závěru, že hodnota budovy zámku před požárem činila 4 622 826,39 Kč. Hodnota předmětu útoku tak byla podle stěžovatele jednoznačně stanovena pod hranicí 10 mil. Kč, když bez jejího dosažení není možno trestnou činnost kvalifikovat jako trestný čin obecného ohrožení.
9. Dále stěžovatel v řízení o povolení obnovy řízení předložil i znalecký posudek Ing. Václava Kratochvíla, Ph.D., MBA, který se věnoval otázce, zda požárem mohla být ohrožena celá budova zámku, a dospěl k závěru, že celá budova zámku ohrožena být nemohla, neboť aby tomu tak bylo, musel by někdo přikládat k tomu vhodné palivo. Z toho podle znalce mimo jiné vyplývá, že následný zásah hasičských sborů nemohl rozsah požáru ovlivnit. V souvislosti s trestnou činností, která je za vinu dávána i stěžovateli, bylo zasaženo požárem asi jen 38 % budovy zámku.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy při posuzování jeho návrhu na povolení obnovy řízení postupovaly nesprávně, odvolávaly-li se opakovaně i na rozhodnutí, která byla vydána v původním řízení ve věci samé. Podle stěžovatele je napadené usnesení vrchního soudu příliš stručné a lze je hodnotit tak, že je nedostatečně odůvodněno.
11. Dále stěžovatel tvrdí, že o jeho stížnosti rozhodoval senát vrchního soudu, který již byl činný v původním řízení a jedno rozhodnutí v něm učinil, a proto by měl být z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na §30 odst. 4 trestního řádu a na skutečnost, že senát 8 To vrchního soudu rozhodoval v průběhu původního trestního řízení o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby. Za rozhodnutí ve věci v původním řízení je nutno ve smyslu §30 odst. 4 trestního řádu podle mínění stěžovatele považovat nejen samotné rozhodnutí o vině a trestu, ale také rozhodování o vazbě v původním řízení nebo učinění jakéhokoliv jiného dalšího rozhodnutí. Soudce, respektive celý senát, si již při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby mohl udělat názor na stěžovatelův případ a tato skutečnost mu může bránit nestranně rozhodovat o návrhu na povolení obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].
15. K obnově trestního řízení Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 (N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
16. Ke konkrétním námitkám stěžovatele (které z velké části uplatnil již v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí) Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje s názorem, že o jeho stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu rozhodoval vyloučený soudce nebo vyloučený senát. Je sice pravdou, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. byl do trestního řádu doplněn §30 odst. 4, podle něhož je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelem zmíněný soudce senátu 8 To vrchního soudu rozhodoval o jeho propuštění z vazby. Nevěnoval se tak vůbec věci samé, ale toliko tomu, zda jsou u stěžovatele dány vazební důvody, respektive zda důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, stále trvají. Z toho je zjevné, že posuzoval-li uvedený soudce, respektive senát, při povolení obnovy řízení existenci podmínek pro to, aby k obnově řízení bylo přistoupeno, pak hodnotil otázky jiné, než ty, které se týkají (trvání) vazby. Z uvedeného důvodu je stěžovatelova námitka o porušení práva na zákonného soudce neopodstatněná.
17. Stěžovatel se rovněž nevypořádává s postupem obecných soudů, když shledaly správným postup znalce v původním řízení, který pro určení ceny budovy zámku použil metodu nákladovou a nesnažil se stanovit cenu budovy zámku před požárem jako cenu obvyklou. Obecné soudy přitom v napadených rozhodnutích vysvětlily, že se ztotožňují se znaleckým závěrem, podle něhož pro stanovení hodnoty budovy zámku cenou obvyklou chybí relevantní srovnávací materiál. V této souvislosti je v napadených rozhodnutích jednoznačně osvětleno, v čem je budova předmětného zámku specifická. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřípadně tvrdí, že výjimečnost uvedené budovy má podle obecných soudů spočívat toliko v tom, že je památkově chráněná. Takový závěr stěžovatele je s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí nesprávný a zjednodušující. Obecné soudy mimo jiné podotkly (srov. k tomu zejména příslušnou část odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), že uvedený zámek je specifický už jen tím, v jaké lokalitě stojí (oproti typově obdobným stavbám) a tato skutečnost značně ovlivňuje jeho kulturní hodnotu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr nezpochybňuje.
18. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1196/2015, v němž Nejvyšší soud mimo jiné konstatuje, že použití znalecké metody ocenění je z hlediska toho, zda pomocí ní lze s úspěchem zpochybnit závěry odvolacího soudu v řízení o dovolání, otázkou skutkovou, a nikoliv za otázkou právní. Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud se v daném rozhodnutí k povaze znalecké metody vyjadřoval v jiném kontextu, než stěžovatel odkazované usnesení argumentačně využívá. Přitom je notorietou, že soud, vzhledem k tomu, že nedisponuje na rozdíl od znalce odbornými znalostmi, znalecký posudek hodnotí z hlediska, zda je jasný, srozumitelný, úplný a logický. Ve stěžovatelově věci měly obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení k dispozici dva znalecké posudky, z nichž jeden oceňoval stavbu budovy zámku metodou nákladovou a druhý - který nechal vypracovat stěžovatel - se snažil budovu zámku ohodnotit určením obvyklé ceny za použití srovnávacího vzorku. V napadených rozhodnutích obecné soudy zřetelně - aniž by se pouštěly do jakékoliv polemiky s odbornými závěry znalce - vysvětlily důvody preference znaleckého posudku využívajícího nákladovou metodu a důvody, proč výpočet, který ve stěžovatelem předkládaném posudku prezentuje znalecká kancelář, nepovažují za správný.
19. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy při posuzování stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení v nepřípustném rozsahu vycházely z odůvodnění rozhodnutí vydaných v původním řízení, ani že by napadené usnesení vrchního soudu bylo nedostatečně odůvodněno. Naopak konstatuje, že vrchní soud věcným způsobem shrnul jak dosavadní průběh řízení, tak stěžovatelem vznášenou argumentaci a formuloval i svoji reakci na tuto argumentaci.
20. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu