ECLI:CZ:US:2023:4.US.425.23.1
sp. zn. IV. ÚS 425/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bechyně, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 1551/2022-161, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 21 Co 243/2021-136 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. června 2021 č. j. 17 C 105/2020-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces. Současně stěžovatel žádá Ústavní soud, aby věc projednal mimo pořadí, protože je proti němu vedena exekuce.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli z titulu zápůjčky povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 239 723 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu v částce 40 224,33 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč (§3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích), jakož i náhradu nákladů řízení v částce 100 507,62 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 522 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatel při uzavírání smlouvy o zápůjčce vystupoval jako podnikatel, že uvedená smlouva nezanikla, neboť nedošlo k naplnění rozvazovací podmínky (spočívající v nedoručení oznámení o schválení zápůjčky stěžovateli), a že tato smlouva byla platně sjednána a nepříčí se dobrým mravům (§580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž neshledal ani důvod pro snížení smluvní pokuty podle §2051 občanského zákoníku.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 761,20 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že mu oznámení o schválení zápůjčky nebylo zasláno, přičemž vytýká soudům, že se nevypořádaly s touto námitkou, že skutkové zjištění o obsahu tohoto oznámení nemá oporu v provedeném dokazování (a tato listina ani není ve spise), že byl opomenut jím navržený důkaz výslechem jeho osoby (§131 o. s. ř.) a že postup soudů byl nepředvídatelný, neboť ho nepoučily podle §118a o. s. ř.
6. Proti závěru okresního soudu, že smlouvu o zápůjčce uzavřel v postavení podnikatele, stěžovatel namítá, že žaloba měla být zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí, nebylo-li potvrzeno ani vyvráceno, zda využil zápůjčku pro osobní potřebu (nebo na výdaje související s podnikáním). Dále polemizuje s hodnocením důkazů provedených okresním soudem, přičemž závěry soudů nižších stupňů považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé s ohledem na to, že zápůjčku čerpal na osobní účet a že z karty klienta vyplývá, že ho vedlejší účastnice evidovala pod rodným číslem. Jejich závěry jsou podle stěžovatele rovněž nepředvídatelné pro absenci poučení podle §118a o. s. ř., a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že vedlejší účastnice nerozporovala stěžovatelovo tvrzení, že zápůjčku využil pro svou osobní potřebu, přičemž podle okresního soudu mělo jít o právně významnou skutečnost. Ke zjištění soudů o tom, že na svém "nepodnikatelském" účtu prováděl transakce v rámci podnikatelských aktivit, uvádí, že pak bylo třeba zjišťovat, v jaké části byla zápůjčka použita pro osobní potřebu, resp. zda se tak stalo v převážné míře.
7. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, protože nastal stav non liquet, jde-li o záměr účastníka při sjednávání a uzavírání smlouvy o zápůjčce. Rovněž postup při provádění důkazů k otázce tohoto záměru je rozporný s jeho právem na spravedlivý proces - jednak není zřejmé, z jakých důvodů soudy nepřevzaly za základ svých skutkových zjištění důkazy, z nichž plyne, že pro něho byly bankou vedeny dva účty, jednak soudy odmítly provést jím navržený důkaz výslechem jeho osoby. Dalšího pochybení se měl okresní soud dopustit tím, že v rozporu se zásadou koncentrace řízení vyzval vedlejší účastnici obsahově stejnou výzvou dvakrát, aby se vyjádřila k otázce, zda při uzavírání smlouvy jednal jako podnikatel. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nic nového neuvedla a nenavrhla žádné důkazy, usoudil, že pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene není důvod k provedení zmíněného důkazu, a proto se na další jednání soudu nedostavil. Okresní soud mu pak neumožnil na změnu svého náhledu o (ne)unesení procesních břemen reagovat.
8. Soudům nižších stupňů stěžovatel také vytýká, že se nezabývaly jeho námitkou, že je slabší stranou podle §433 občanského zákoníku, ačkoliv popsal okolnosti uzavření smlouvy jako tzv. formulářové smlouvy, včetně těch, které měly charakter zneužití hospodářského postavení, zejména že neměl možnost se seznámit se zněním smlouvy, že ji musel podepsat v časové tísni po skončení pracovní doby, kdy již byla tma, což tlak na něho zvyšovalo. Argumentuje, že takové postavení se odráží v přezkumu smluvních ujednání "prostřednictvím" §1800 občanského zákoníku, jakož i ve zvýšených požadavcích na postup soudů v příslušném řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485)], což naplněno nebylo.
9. V této souvislosti upozorňuje, že mu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vytkl, že v tomto ohledu nenapadl žádný právní závěr krajského soudu, na němž by bylo jeho rozhodnutí založeno. S tím pak vyjadřuje nesouhlas, přičemž argumentuje, že takto by dovolací soud mohl odmítnout každé dovolání pro nepřípustnost, nebude-li odvolací soud reagovat na právní námitky dovolatele. Podle stěžovatele neodpovídá ani obsahu spisu, že by neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jak konstatoval Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario),
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel vytýká soudům, že se dopustily závažných procesních pochybení, v důsledku kterých mělo dojít k porušení jeho základního ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). Ty měly spočívat především v tzv. deformaci důkazů či opomenutí důkazního návrhu (výslechem účastníka řízení), nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., a dále v nedostatečném vypořádání se s některými zjištěnými (prokázanými) skutečnostmi a námitkami. Těžištěm ústavní stížnosti však ve skutečnosti je polemika se závěry soudů z hlediska jejich věcné správnosti, v níž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jak zjištěný skutkový stav posoudily z hlediska podústavního práva, přičemž poukazuje na skutečnosti, které podle jeho názoru měly větší právní relevanci než ty, na nichž soudy založily své právní závěry. Vzhledem k tomu, že soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, Ústavní soud v podrobnostech na jejich závěry stěžovatele odkazuje.
13. Na doplnění připomíná svou konstantní judikaturu, podle které Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
14. Jde-li o "proces" intepretace a aplikace podústavního práva, ten je podle ustálené judikatury stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že smlouva o zápůjčce pozbyla své účinnosti v důsledku splnění rozvazovací podmínky, když mu vedlejší účastnice nedoručila oznámení o schválení půjčky. K závěru o doručení příslušné zásilky dospěly soudy nižších stupňů na základě kopie dodejky od provozovatele poštovních služeb. Kdyby tento důkaz soudy považovaly za dostatečný, neměl by jim Ústavní soud co z hlediska ústavnosti vytknout. Ze zjištěných skutečností ovšem vyplynulo i to, že stěžovatel smlouvu o zápůjčce sám za účinnou nepochybně považoval, když na jejím základě čerpal finanční prostředky od vedlejší účastnice a také po nějakou dobu zápůjčku splácel.
16. Dále stěžovatel argumentuje, že smlouvu o zápůjčce uzavřel jako spotřebitel [§419 občanského zákoníku, §3 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru], přičemž poukazuje na to, že finanční prostředky od vedlejší účastnice směřovaly na jeho osobní účet, že nebylo prokázáno, k jakému účelu je použil, a že u vedlejší účastnice byl evidován pod svým rodným číslem. Vzhledem k tomu, že soudy náležitě odůvodnily, jaké skutečnosti pro právní kvalifikaci daného závazkového vztahu považovaly za rozhodující, tedy že stěžovatel byl podnikatelem a také při uzavírání smlouvy o zápůjčce, jak plyne z jejího obsahu, jako podnikatel vystupoval, přičemž s ohledem na to, že podnikal dlouhou dobu, tuto skutečnost (tedy že je s ním jednáno jako s podnikatelem) již mohl (měl) rozpoznat, a také jednotlivé splátky zpočátku hradil z účtu společností, kde byl společníkem a jednatelem. Ani v tomto ohledu neshledal Ústavní soud příslušné závěry jakkoliv tzv. extrémními, jež by mohly odůvodnit jeho zásah do nezávislého soudního rozhodování.
17. Dlužno dodat, že stěžovatelem uváděný stav non liquet k záměru smluvních stran při uzavírání smlouvy o zápůjčce nenastal. Byť nebylo najisto postaveno, k jakému účelu stěžovatel finanční prostředky nakonec použil, tato skutečnost se s ohledem na výše uvedené okolnosti již nejeví jako právně významná, a to tím spíše, že ani stěžovatel sám v tomto směru nerozlišoval, hradil-li jednotlivé splátky zápůjčky z účtů "svých" společností a používal-li osobní účet i k financování podnikatelských aktivit.
18. Jde-li o námitky procesní povahy, Ústavní soud musí předznamenat, že není jeho úlohou dohlížet na procesní "čistotu" soudního řízení, ale posuzovat, zda účastník měl v soudním řízení (jako celku) prostor pro realizaci svých ústavně zaručených základních práv procesní povahy, jež jsou zakotvena v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a zda rozhodnutí v něm vydaná nenesou známky neústavnosti. Je věcí soudu, aby posuzoval, zda účastník řízení splnil své procesní povinnosti, případně zda je namístě postup podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a zda (nakonec) unesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno či nikoliv. Je třeba vzít v úvahu, že soudní řízení je procesem, který podléhá určitému vývoji, nejen jde-li o důkazní situaci, ale i o právní náhled soudu na věc, kdy jeho předchozí postup (přístup) může být předmětem určité korekce, ať již z podnětu účastníků řízení, nebo soudu samotného. Z hlediska ústavnosti by mělo význam, kdyby stěžovatel byl v důsledku takového postupu zkrácen na nějakém svém právu, zde pak skutkově a právně argumentovat. K tomu ale - jak bude uvedeno níže - nedošlo.
19. V posuzované věci je z hlediska ústavnosti podstatné, že soudy dospěly k závěru, že s ohledem na tvrzené (a prokázané) skutečnosti lze otázku povahy daného právního vztahu posoudit, což také učinily, a jejich závěry nenesou známky neústavnosti (viz výše). Poukazuje-li opakovaně stěžovatel na to, že nebyl poučen podle §118a o. s. ř., v důsledku toho nemohl doplnit svá tvrzení a k jejich prokázání navrhnout důkazy, není zřejmé, s jakým "novým" tvrzením mínil stěžovatel do řízení přispět. Namítá-li neprovedení důkazu výslechem jeho osoby, z ústavní stížnosti lze vyvodit, že jím zamýšlel "potvrdit" svou výpověď coby účastníka řízení o nedoručení oznámení o schválení zápůjčky či svého "spotřebitelského" postavení při uzavírání smlouvy, to však za situace, kdy skutkový stav byl dostatečně prokázán již provedenými důkazy a kdy další dokazování provedením uvedeného důkazu bylo zjevně nadbytečné; ostatně k tomuto závěru dospěl i krajský soud v napadeném rozsudku, a tudíž k "opomenutí" předmětného důkazu (které zpravidla zakládá tzv. kvalifikovanou vadu tzv. důkazního řízení) zde nedošlo.
20. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl v postavení slabší strany podle §433 občanského zákoníku, a vyvozuje z toho nutnost přezkumu smlouvy na základě §1800 téhož zákona a kladení zvýšených požadavků na postup soudů ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/17. Námitky proti výkladu a použití §1800 občanského zákoníku stěžovatel neuplatnil, a není ani zřejmé, v jakém konkrétním ohledu se uvedená skutečnost měla v přístupu soudů nižších stupňů projevit, ale neprojevila, jak na to přiléhavě poukázal již Nejvyšší soud (viz "[...] by z pohledu důsledků tohoto postavení vyplývajících zůstaly odvolacím soudem nepovšimnuty"). Zmiňuje-li stěžovatel skutečnosti, z nichž mělo jeho postavení jako slabší strany vyplynout, se závěrem Nejvyššího soudu se tato argumentace míjí. Nadto ze stěžovatelem zmíněných skutečností neplyne, že by byl skutečně onou slabší stranou, neboť důvod, proč se neseznámil s obsahem smlouvy, či proč ji uzavíral po pracovní době, v ústavní stížnosti neuvedl.
21. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. O návrhu na přednostní projednání návrhu nebylo třeba rozhodovat, neboť mu Ústavní soud de facto vyhověl, protože o ústavní stížnosti rozhodl hned, jak to bylo možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu