ECLI:CZ:US:2023:4.US.449.23.1
sp. zn. IV. ÚS 449/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Ing Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2210/2022-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022 č. j. 91 Co 356/2021-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. srpna 2021 č. j. 14 C 72/2020-149, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že "napadeným byla porušena její základní práva:
1. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod);
2. právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny)."
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce zajištění finančních prostředků ve výši 46 000 Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že v zajištění finančních prostředků se nevyskytly průtahy, délka zajištění (zajištění trvalo dobu málo přesahující šest let) nebyla nepřiměřeně dlouhá a odpovídala konkrétním okolnostem trestního řízení, v němž byly finanční prostředky zajištěny, proto napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (II. výrok). Pozn.: Šlo o trestní řízení proti příteli stěžovatelky L. E. vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 57 T 9/2014; jeho ústavní stížnost, z níž stěžovatelka převzala text do V. až VIII. části své ústavní stížnosti, a použila shodné přílohy, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 131/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Plně shodnou ústavní stížnost podala stěžovatelka dne 20. 12. 2022, po jejím zpětvzetí následujícího dne Ústavní soud usnesením ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3506/22 řízení o ní zastavil.
3. Stěžovatelka i vedlejší účastnice napadly rozsudek obvodního soudu odvoláními, která městský soud neshledal důvodnými, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (II. výrok). V odůvodnění městský soud výslovně formuloval závěr, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 2 (pozn. Ústavního soudu: správně má být "odst. 1") věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť délka řízení odpovídala složitosti věci a stát se na ní nijak negativně nepodílel; nemajetková újma tak stěžovatelce nevznikla.
4. Proti I. výroku rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou, že rozsudek městského soudu je prima facie protiústavní, neboť délku trestního řízení nelze pokládat za přiměřenou za situace, že stěžovatelka nebyla obviněnou (resp. obžalovanou). I pro trestní řízení platí, že není dost dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl rozhodnout, nelze proto pominout posouzení podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Obecné poukazy na principy trestního práva na uvedené nemají přímý vliv, a upozornění na různé případy, v nichž byla shledána nepřiměřená délka řízení, jsou nepřínosné. V další části odůvodnění reagoval Nejvyšší soud na dvě otázky formulované v dovolání, o nichž shledal, že nezakládají přípustnost dovolání, přičemž u dalších námitek stěžovatelka nevyjádřila právní otázku, na jejímž vyřešení by rozsudek městského soudu měl záviset.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že "tato ústavní stížnost je zjevném nepochopení základního principu trestního práva ,ultima ratio‘ a jeho uplatnění při výkladu práva na náhradu škody z nezákonného postupu spočívajícím v projednání věci v přiměřené době". Postup obecných soudů podle ní vyprazdňuje právo na spravedlivý proces a jeho individuálnost a je špatné, je-li na toto její právo nazíráno prizmatem trestního stíhání obviněných/obžalovaných. Soudy se měly zabývat toliko jejími právy jako osoby zúčastněné na trestním řízení a posuzovat časovou dimenzi ochrany jejích práv jen ve vztahu k jí uplatněnému právu.
6. V další části stěžovatelka připomíná základní principy trestního práva, srovnává svoji věc s jinými kauzami a uzavírá, že jeho (sc. "její") ústavní stížnost není prostou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, ale poukazuje na zcela nevyvážené až nelogické rozhodování o právech poškozených, kde škůdcem je stát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána (byť podruhé) včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud žádná taková ústavněprávní pochybení ve výkladu a použití podústavního práva ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Obvodní soud (po stručném vymezení předpokladů náhrady za nemajetkovou újmu (body 14. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku) dospěl k ústavně souladným závěrům (body 16. až 20. tamtéž, zejména, že se ve stěžovatelčině věci nevyskytly průtahy); poté městský soud reagoval na odvolací námitky stěžovatelky a svoje závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil (body 12. až 22. odůvodnění napadeného rozsudku); tudíž Ústavní soud je pokládá za rozumné a odpovídající ustálené judikatuře. Ústavní soud si dále ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání.
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by jí zajistilo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při zohlednění ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila, porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94).
11. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu