ECLI:CZ:US:2023:4.US.461.23.1
sp. zn. IV. ÚS 461/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem, sídlem Sadová 171/40, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2022 č. j. 13 Co 33/2022-1169 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 14 P 248/2015-1065, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a P. A. a N. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaučeného práva na soukromý a rodinný život zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s právem na ochranu rodiny a rodičovství podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a s právem na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí upravujícího jeho styk s druhou vedlejší účastnicí (dále jen "dcera"), [I. výrok], zrušil úpravu styku (II. výrok), stěžovateli zvýšil výživné na dceru (III. výrok), vyčíslil dluh na výživném a určil jeho splatnost (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vyhodnotil jako odvolání proti výrokům o výkonu rozhodnutí a o výživném, neshledal ho důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil III. a IV. výrok tak, že výživné na dceru se s účinností již od 1. 9. 2021 zvyšuje na částku 2000 Kč měsíčně, určením jeho splatnosti a splniště, včetně vyčíslení nedoplatku (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku o nařízení výkonu rozhodnutí nelze věcně projednat, neboť úprava styku byla II. výrokem rozsudku okresního soudu zrušena, a protože tento výrok nabyl právní moci, ke dni rozhodnutí krajského soudu již exekuční titul neexistuje. Ohledně výživného shledal správnými závěry okresního soudu o výdělečných možnostech stěžovatele, provedl jen drobnou úpravu počátku jeho zvýšení v návaznosti na zahájení středoškolského studia dcery (čímž došlo i ke změně výše nedoplatku). Krajský soud neshledal žádný důvod pro zkoumání majetkových poměrů první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), jak požadoval stěžovatel, neboť s ohledem na neúměrně nízké výživné, které stěžovatel dlouhodobě platí, si matka po celou dobu nepochybně k nezletilé plnila svoji vyživovací povinnost v daleko širším rozsahu, než by jí náleželo, nadto za situace, kdy má ještě další dvě vyživovací povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K zásahu do práva na soukromý a rodinný život a do práva na ochranu rodiny a rodičovství mělo podle stěžovatele dojít nekritickým přejímáním názoru dcery a tím, že krajský soud nepostupoval v souladu s požadavkem na maximálně urychlený postup, když o odvolání rozhodl až po 10 měsících po jeho podání. Stěžovatel si uvědomuje, že vzhledem k tomu, že dcera nabyla zletilosti, nelze pochybení obou soudů již fakticky napravit, ale nelze na řádné a pečlivé přezkoumání stížnosti rezignovat, zejména s ohledem na základní principy demokratického právního státu a úlohy Ústavního soudu v něm. Podle stěžovatele okresní soud dostatečně neodůvodnil, z jakého důvodu nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, když pouze konstatoval, že ho považuje za nadbytečný, kdy dcera je dostatečně rozumově vyspělá na svůj věk, že její názor dovedl zjistit takto, kromě toho byl skutkový stav náležitě zjištěn i ostatními důkazy.
5. Stěžovatel upozorňuje, že podal odvolání proti všem výrokům rozsudku okresního soudu, není mu zřejmé, na základě čeho krajský soud dovodil, že II. výrok rozsudku okresního sudu nabyl právní moci dne 28. 12. 2021, když stěžovatel rozsudek napadl odvoláním v plném rozsahu dne 26. 12. 2021.
6. Zásah do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) spatřuje stěžovatel ve vadném postupu obecných soudů při navýšení výživného s odkazem na potenciální příjem. Podle něj soudy opomenuly judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že stanovení výše výživného podle potenciality příjmů rodiče má být využito v těch případech, kdy je povinný rodič bez prostředků, vyhýbá se práci, a (proto) nemůže a vlastně ani nechce plnit vyživovací povinnost [usnesení ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1303/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel je zdravotně omezen, což doložil lékařskými zprávami, a okresní soud shledal, že v součinnosti s Úřadem práce ČR vykazuje dostatečnou aktivitu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně výživného. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro nařízení výkonu rozhodnutí, úpravu styku stěžovatele s dcerou a stanovení výživného. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám Ústavní soud doplňuje následující zjištění a závěry.
12. Ústavní soud nepřehlédl, že druhá vedlejší účastnice nabyla v mezidobí (dne 11. 2. 2023) zletilosti. Tato skutečnost je určující pro posuzování výroků obou rozsudků o určení styku stěžovatele s dcerou a o jeho návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Jakýkoliv kasační zásah Ústavního soudu do výroků napadených rozhodnutí, kterými soudy upravily tyto záležitosti, by nevedl ke změně poměrů stěžovatele a jeho (již zletilé) dcery. Ani zjištění, že stěžovatelova námitka vůči postupu krajského soudu při posouzení rozsahu jeho odvolání (viz výše bod 5.) je opodstatněná, nevedla Ústavní soud ke zrušení napadených rozsudků. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést nutně k závěru o nezákonnosti (neústavnosti) následného rozhodnutí, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jeho skutečného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2463/11).
13. Také stěžovatelovy námitky proti postupu obecných soudů při stanovení výše jeho výživného nejsou opodstatněné, neboť krajský soud posoudil jeho schopnosti a možnosti komplexně (srov. bod 16. odůvodnění napadeného rozsudku), jednak s odkazem na správné závěry rozsudku okresního soudu (např. ohledně minimální mzdy), jednak i doplněním, že stěžovatel byl v evidenci Úřadu práce ČR nikoliv až od roku 2017, kdy utrpěl úraz, ale již o mnoho let dříve, kdy byl zdráv. Stanovené výživné ve výši 2000 Kč měsíčně nepochybně nemůže pokrýt všechny odůvodněné potřeby stěžovatelovy dcery.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena základní práva stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu