ECLI:CZ:US:2023:4.US.662.23.2
sp. zn. IV. ÚS 662/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky doc. JUDr. Moniky Forejtové, Ph.D., advokátky, zastoupené doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem, oba sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 10 To 366/2022-394 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. října 2022 č. j. 16 T 45/2022-353, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 10 To 366/2022-394 byla porušena stěžovatelčina základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 10 To 366/2022-394 se zrušuje.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení posuzované věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným usnesením obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 T 45/2022 se podává, že stěžovatelka (advokátka) byla předvolána jako svědkyně okresním soudem ve věci obžalovaného M. V., vedené pod sp. zn. 16 T 45/2022, v níž vystupovala v přípravném řízení jako substitut zvoleného obhájce JUDr. Jiřího Muláka, Ph.D. (dále jen "obhájce JUDr. Mulák") při výslechu obžalovaného policejním orgánem dne 23. 3. 2022. U hlavního líčení dne 3. 10. 2022 měla vypovědět, co jí je v dané věci známo o "trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení". K výslechu se dostavila, avšak s odkazem na povinnost mlčenlivosti podle §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), jako svědkyně nevypovídala, přičemž uvedla, že podle jejího názoru, který vycházel z pochybností o okolnostech zproštění a absence zproštění bývalého obhájce JUDr. Muláka, výslech zakazuje §99 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu hlavního líčení byla stěžovatelka okresním soudem upozorněna na možnost uložení pořádkové pokuty, pokuta jí uložena nebyla.
3. Při hlavním líčení konaném dne 13. 10. 2022 měla stěžovatelka jako (opětovně) předvolaná svědkyně vypovídat "ke skutku, k osobě pachatele a k okolnostem důležitým pro trestní řízení". Stěžovatelka okresní soud upozornila, že ani po telefonickém hovoru s obhájcem JUDr. Mulákem nemá informaci o jeho zproštění mlčenlivosti způsobem předvídaným zákonem o advokacii, v důsledku čehož trvá zákaz výslechu podle §99 odst. 2 trestního řádu ve spojení s §21 odst. 1 a 3 zákona o advokacii. Na toto vyjádření soudce reagoval konstatováním, že předmětná písemnost (protokol z hlavního líčení ze dne 3. 10. 2022 s přípisem o zproštění mlčenlivosti) byla dodána do datové schránky obhájce JUDr. Muláka. Stěžovatelka opakovaně odkázala na zmíněná zákonná ustanovení, přičemž následně ji soud s poukazem na §66 odst. 1 trestního řádu třemi samostatnými usneseními uložil pořádkovou pokutu nejdříve ve výši 30 000 Kč (usnesení napadené ústavní stížností), bezprostředně poté druhou ve výši 50 000 Kč (usnesení ze dne 13. 10. 2022 č. j. 16 T 45/2022-354) a následně třetí též ve výši 50 000 Kč (usnesení ze dne 13. 10. 2022 č. j. 16 T 45/2022-355).
4. Proti všem usnesením okresního soudu podala stěžovatelka instanční stížnosti, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením a s poukazem na §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil první usnesení okresního soudu a podle na §66 odst. 1 trestního řádu stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč, dále usnesením ze dne 29. 11. 2022 č. j. 10 To 367/2022-398 s poukazem na §149 odst. 1 trestního řádu zrušil druhé usnesení okresního soudu a usnesením ze dne 29. 11. 2022 č. j. 10 To 368/2022-403 s poukazem na §149 odst. 1 trestního řádu zrušil třetí usnesení okresního soudu. Krajský soud napadené usnesení odůvodnil konstatováním, že stěžovatelka coby svědkyně podle §97 trestního řádu ve věci měla povinnost vypovídat (zákaz výslechu podle §99 trestního řádu se na ni nevztahoval), a nesplnila-li tuto povinnost, je namístě ji postihnout uložením pořádkové pokuty, přičemž s přihlédnutím ke všem vysvětleným okolnostem i k tomu, že k odepření výpovědi stěžovatelku vedl její právní názor, s nímž se krajský soud neztotožnil, lze za adekvátní považovat pokutu ve výši 3 000 Kč.
5. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 16 T 45/2022-349 shledal obžalovaného vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 téhož zákona a za tyto přečiny ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 3 trestního zákoníku obžalovanému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozenému T. J. škodu, kterou mu trestným činem způsobil, podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil peněžitý trest v 80 denních sazbách po 600 Kč, tedy v celkové výměře 48 000 Kč a stanovil mu povinnost zaplatit poškozenému T. J. na náhradě škody částku 44 000 Kč s příslušenstvím. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozené T. J. a R. Ch. odkázal se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy a poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 10 To 365/2022-430 z podnětu odvolání obžalovaného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a s poukazem na §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu při nezměněném výroku o vině odsoudil obžalovaného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozené odkázal se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly právem chráněný vztah mezi klientem a advokátem, který je specifický tím, že advokát má na jednu stranu větší volnost a nezávislost na vůli (pokynech) klienta, na druhou stranu má vůči klientovi vyšší odpovědnost. Od pokynů klienta se může advokát odchýlit, například je-li toho třeba v zájmu klienta. Do této úvahy veřejná moc včetně soudů nemůže advokátovi vstupovat. Podstata povinnosti mlčenlivosti advokáta a pravidla zproštění mlčenlivosti přitom představují nedílné součásti práva na spravedlivý proces. Krajský soud přitom uznal, že stěžovatelka měla být vyslýchána ke skutečnostem, o nichž se dozvěděla v přípravném řízení při poradách s obviněným o způsobu obhajoby.
8. Má-li soud pochybnosti o správném výkonu advokacie, může podat návrh na kárný postih advokáta. Ostatně trestní řád s takovým postupem výslovně počítá ve vztahu k obhájci (§66 odst. 3 trestního řádu). V současném systému dělby moci nemůže soudní moc zasahovat do nezávislosti advokacie a vztahu mezi advokátem a jeho klientem, neboť advokát nemůže v žádném případě fungovat jako spolupracovník státu (orgánů činných v trestním řízení) k újmě klienta, kterému poskytuje nebo poskytoval právní služby, a to ani pro realizaci zásady materiální pravdy (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností). Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny do vztahu mezi advokátem a klientem zasahovat ve zcela výjimečných případech, v nichž to stanoví zákon [např. vyloučení zvoleného obhájce pro jeho procesní nekázeň podle §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, což slouží k zajištění bezproblémového průběhu trestního řízení (zásada rychlosti)].
9. Stěžovatelka tvrdí, že v tomto konkrétním případě byla mocenská nadřazenost obecných soudů demonstrována zcela nedůvodně a podpořena zjevně neadekvátními donucovacími prostředky, včetně pohrůžky trestního stíhání za to, že hájila zájmy obžalovaného (bývalého klienta) a plně respektovala pravidla advokacie ve všech sférách sociální interakce tak, jak jí to ukládají Listina, zákony i stavovské předpisy.
10. Stěžovatelka se domnívá, že takovýto neústavní zásah do povinnosti mlčenlivosti advokáta a do nezávislého výkonu advokacie orgánem činným v trestním řízení může vést k absurdním závěrům. Rovněž v případě, kdy je jako advokátka - byť i procesně perfektně - zbavena mlčenlivosti, zůstává nadále povinna vnitřně vyhodnotit, zda výpověď k bývalému klientovi jako možnému pachateli skutku, ke skutku samotnému či k okolnostem, za kterých byl spáchán, je (nebo není) v zájmu klienta. Výpověď bývalého obhájce (či substituta) o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu obhajoby, je zásadně nepřípustná. S použitím argumentace ad absurdum by pak obvinění mohli být motivováni účelově vyměnit obhájce proto, aby v budoucnu svědčil jako jejich svědek, například o proběhlých výsleších a nevhodném chování policejních orgánů při procesních úkonech, nebo dokonce snad o tom, co jim o údajné trestné činnosti jejich klient či svědek v minulosti povídal (tzv. z druhé ruky).
11. Stěžovatelka dovozuje, že obhájce JUDr. Mulák nebyl ke dni 3. 10. 2022 ani ke dni 13. 10. 2022 zákonným způsobem zbaven mlčenlivosti, neboť mu předmětná písemnost nebyla doručena. Stěžovatelka se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že při hlavním líčení konaném dne 3. 10. 2022 nebyla obžalovaným řádně a zákonně zbavena mlčenlivosti, tudíž byla povinností mlčenlivosti vázána. Nesouhlasí však se závěrem krajského soudu, že při hlavním líčení konaném dne 13. 10. 2022 klient učinil perfektní zproštění její mlčenlivosti. Vytýká, že i kdyby obžalovaný řádným a zákonným způsobem zprostil mlčenlivosti původního zvoleného obhájce JUDr. Muláka, nacházela se v situaci, kdy byla oprávněna vyhodnotit, zda je zbavení mlčenlivosti v souladu s oprávněnými zájmy klienta, a vyslovuje pochyby, zda ke zbavení mlčenlivosti nedošlo pod nátlakem nebo v tísni.
12. Stěžovatelka připomíná, že obžalovaný nemá právnické vzdělání, je právním laikem. Soudce okresního soudu se přitom vůbec nezabýval tím, zda jsou obžalovanému zřejmé veškeré právní důsledky spojené s institutem zbavení mlčenlivosti, zejména jeho nevratnost a rozsah informací, které je mlčenlivosti zbavená osoba povinna při svědecké výpovědi soudu sdělit.
13. Jak poznamenává krajský soud, z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 10. 2022 není zcela jisté a určitelné, zda obžalovaný stěžovatelku mlčenlivosti zprostil, či nikoli. Obžalovaný totiž poté, co stěžovatelka odepřela svědeckou výpověď (s ohledem na trvající zákaz výslechu podle §99 odst. 2 trestního řádu), odpovídal na lakonické dotazy soudce okresního soudu, zda stěžovatelku zprošťuje mlčenlivosti, sice kladně, avšak velmi zdráhavě a evidentně bez dostatečného pochopení, co zbavení mlčenlivosti obnáší. Okresním soudem přitom nebyl obžalovaný nijak poučen o právních následcích zbavení mlčenlivosti a podstata tohoto důležitého institutu (zproštění mlčenlivosti) mu nebyla ani co do základu vysvětlena. Tak tomu nebylo ani při hlavním líčení konaném dne 13. 10. 2022. Obžalovaný se ocitl v situaci, kdy byl "zničehonic" vyzván z iniciativy nikoli své, nýbrž z iniciativy soudce, k neprodlenému rozhodnutí, zda stěžovatelku zbavuje mlčenlivosti. Jelikož neměl obžalovaný obhájce, své rozhodnutí byl nucen učinit v rozmezí několika vteřin a okresní soud rezignoval na snahu ozřejmit obžalovanému alespoň podstatu institutu zbavení mlčenlivosti, ocitl se obžalovaný v situaci, kdy jako právní laik neměl šanci informovaně a s pečlivým uvážením posoudit, zda je zbavení mlčenlivosti v souladu nebo v rozporu s jeho zájmy.
14. Stěžovatelka též poukazuje na své povinnosti vyplývající z §16 odst. 2 a §17 zákona o advokacii. Zdůrazňuje, že v situaci, v níž po pečlivém uvážení vyhodnotila, že její "svědecká" výpověď neodpovídá zájmům obžalovaného (není v jeho prospěch), byla povinna s odkazem na trvání povinnosti mlčenlivosti "svědeckou" výpověď odepřít. Tuto situaci je nutné důsledně odlišit od situací, kdy je institut mlčenlivosti zneužíván k páchání trestné činnosti.
15. Závěrem stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dopustily výrazného a přepjatého právního formalismu. Z ryze formálního hlediska lze polemizovat o tom, zda byla povinna vypovídat (tj. polemizovat o tom, zda ji klient, práva dostatečně neznalý a odborně nepoučený, mlčenlivosti zbavil), avšak takový přístup obecných soudů nemůže obstát v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy), neboť vede k popření práva jednotlivců na právní pomoc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Jde-li o usnesení okresního soudu, které zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé).
17. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení
18. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily okresní soud a krajský soud jako účastníci řízení a Česká advokátní komora, které bylo přiznáno postavení vedlejší účastnice řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023.
19. Krajský soud uvedl, že obžalovaný sice původně udělil plnou moc ke svému zastupování obhájci JUDr. Mulákovi, nicméně fakticky úkony v rámci obhajoby vykonávala pouze stěžovatelka, proto nebylo nutné zprostit mlčenlivosti obhájce JUDr. Muláka, o jehož výslechu nebylo uvažováno. Při zvažování výše pokuty krajský soud velmi dbal i na respektování zásady přiměřenosti, což je zjevné i ze snížení okresním soudem uložených pokut v celkové výši 130 000 Kč na částku 3 000 Kč.
20. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že fakticky považoval za obhájkyni stěžovatelku, nikoli zvoleného obhájce JUDr. Muláka, neboť z výpovědi obžalovaného vyplývalo, že primárně vyhledal její služby, nikoliv služby obhájce JUDr. Muláka. Dále konstatoval, že mu krajský soud v usnesení ze dne 30. 8. 2022 č. j. 10 To 234/2022-272 (jímž krajský soud z podnětu odvolání státní zástupkyně a z podnětu odvolání poškozeného T. J. zrušil v pořadí první odsuzující rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení) de facto přikázal, aby provedl výslech stěžovatelky k prověření okolností údajného donucení či přesvědčení obžalovaného k doznání.
21. Česká advokátní komora poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 6 Tz 111/2012, ze kterého se podává, že pokud advokát dospěl k závěru, že lze předpokládat, že ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost došlo pod nátlakem nebo v tísni, pak byl i nadále vázán povinností mlčenlivosti, jak vyplývá z §99 odst. 2 trestního řádu. Tísní podle §21 odst. 2 zákona o advokacii je nutné rozumět i tíseň časovou. Měl-li klient na výzvu samosoudce při hlavním líčení pro zvážení, zda advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostí, či nikoli, čas v řádu desítek vteřin, jsou minimálně dány důvodné pochybnosti o tom, zda tak neučinil v (časové) tísni. Obžalovaný nemohl věc konzultovat se svým (bývalým) obhájcem JUDr. Mulákem, kterému byla doručena písemnost dokládající sporné zproštění mlčenlivosti až po uložení pokut stěžovatelce. Vedlejší účastnice postup obecných soudů označuje za obcházení úpravy důvěrnosti komunikace mezi obhájcem a jeho klientem, která je zaručena kupř. v §88 odst. 1 trestního řádu.
22. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka využila svého práva replikovat a uvedla, že okresní soud si uvědomoval nutnost zproštění obhájce mlčenlivosti, avšak tento zákonný požadavek nerespektoval. Neobstojí ani jeho vysvětlení, že fakticky považoval za obhájkyni stěžovatelku, nikoli zvoleného obhájce. Stěžovatelka se též vymezuje proti konstatování okresního soudu, že mu krajský soud rozhodnutím ze dne 30. 8. 2022 uložil provést její výslech k prověření údajného donucení nebo přesvědčení obžalovaného k doznání. Tvrzení obžalovaného, že byl policejním orgánem při výslechu dne 23. 3. 2022 nucen k doznání, prověřil odbor vnitřní kontroly příslušného krajského ředitelství policie se závěrem, že k pochybení nedošlo, přičemž tato zjištění převzal též krajský soud. Závěrem se stěžovatelka ohrazuje proti tvrzením okresního soudu o jejím údajném profesním selhání a vyslovuje přesvědčení, že okresní soud ve skutečnosti nerespektuje postavení advokátů v justičním systému, nezávislost výkonu advokacie a výjimečnost důvěrného vztahu mezi klientem a advokátem.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost ve shora specifikovaných částech - viz body 16. a 17. (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
V. A. Obecná východiska
24. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
25. Ústavní soud považuje povinnost mlčenlivosti advokáta za jednu z významných součástí garance ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každé konkrétní věci. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma "ohňům" - neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací.
26. Rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že důvěrný vztah mezi advokátem a klientem je považován za zásadní pro zajištění práv klienta, zejména jeho práva na obhajobu (srov. rozsudky ze dne 13. 11. 2007 ve věci Cebotari v. Moldavsko, stížnost č. 35615/06, bod 58.; ze dne 27. 3. 2007 ve věci Istratii a další v. Moldavsko, stížnosti č. 8721/05, 8705/05 a 8742/05, bod 89.; nebo ze dne 10. 5. 2007 ve věci Modarca v. Moldavsko, stížnost č. 14437/05, bod 87.), a proto mu náleží i zvláštní ochrana (např. rozsudky ze dne 13. 3. 2007 ve věci Castravet v. Moldavsko, stížnost č. 23393/05, bod 49.; ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moiseyev v. Rusko, stížnost č. 62936/00, bod 209.; ze dne 6. 10. 2001 ve věci Brennan v. Spojené království, stížnost č. 39846/98, bod 58.; ze dne 19. 12. 2006 ve věci Oferta Plus S.R.L. v. Moldavsko, stížnost č. 14385/04, bod 145.) a respekt od veřejné moci (srov. např. rozsudek ze dne 13. 1. 2009 ve věci Sorvisto v. Finsko, stížnost č. 19348/04, bod 114.).
27. Důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem akcentuje i právo EU, které např. v čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody stanoví, že členské státy respektují důvěrnost komunikace mezi podezřelými nebo obviněnými osobami a jejich obhájcem při výkonu práva na přístup k obhájci stanoveného podle uvedené směrnice, přičemž tato komunikace zahrnuje schůzky, korespondenci, telefonické hovory a jiné formy komunikace, které jsou přípustné podle vnitrostátního práva.
28. Nedotknutelnost důvěrnosti vztahu mezi advokátem a jeho klientem však není absolutní. Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře přihlásil k netoleranci zneužívání institutu mlčenlivosti advokáta k páchání trestné činnosti [srov. nálezy ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405) a ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2847/14 (N 3/84 SbNU 51) nebo usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 1675/12 (U 1/68 SbNU 475)].
29. Ani podle ESLP není ochrana důvěrnosti vztahu advokát - klient bezvýjimečnou a nepodřaditelnou jiným chráněným zájmům (srov. rozsudky ze dne 5. 7. 2001 ve věci Erdem v. Německo, stížnost č. 38321/97, bod 65.; nebo ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud v. Francie, stížnost č. 12323/11, bod 123.). ESLP tak např. považoval za přípustné, aby v trestním řízení proti advokátovi byly použity informace z rozhovoru s jeho klientem, získané odposlechem tohoto klienta, když tyto informace svědčily o zapojení advokáta do trestné činnosti a nikterak nezhoršovaly obhajobu klienta v jeho vlastní věci (srov. rozsudek ze dne 16. 6. 2016 ve věci Versini-Campinchi a Crasnianski v. Francie, č. stížnosti 49176/11, bod 79.), nebo hlášení podezřelých obchodů v rámci opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (srov. rozsudky ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud v. Francie, stížnost č. 12323/11, bod 128.; nebo ze dne 27. 4. 2017 ve věci Sommer v. Německo, stížnost č. 73607/13, bod 56.). Judikatura ESLP dokonce opatrně naznačuje, že za zcela výjimečných okolností by bylo možno připustit i použití materiálů chráněných povinností mlčenlivosti advokáta v trestním řízení proti jeho klientovi (srov. rozsudky ze dne 31. 5. 2011 ve věci Chodorkovskij v. Rusko, stížnost č. 5829/04, bod 198.; nebo ze dne 25. 7. 2013 ve věci Chodorkovskij a Lebeděv v. Rusko, č. stížností 11082/06 a 13772/05, bod 627.). Stejně tak ESLP považuje za určitých okolností za přípustné, aby advokát, který je vázaný mlčenlivostí ohledně obsahu spisu, tuto porušil, je-li to nutné k naplnění hájení zájmů jeho klientů (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2011 ve věci Mor v. Francie, stížnost č. 28198/09, bod 57.).
30. Podle §21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, přičemž podle §21 odst. 8 téhož zákona trvá tato povinnost i po vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů.
31. Uvedená povinnost není výsadou advokáta, ale slouží k ochraně zájmů klienta [povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb; např. nález ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361)]. Tomu odpovídá i úprava §21 odst. 2 zákona o advokacii, podle níž může povinnosti mlčenlivosti advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem (právními nástupci) musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností věci zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni. Tato úprava je souladná s požadavky judikatury ESLP, podle níž důvěrnost vztahu advokáta a klienta slouží zájmům klienta, a tedy jedině on rovněž může advokáta zbavit povinnosti mlčenlivosti (srov. rozsudek ze dne 12. 6. 2012 ve věci Grjaznov v. Rusko, stížnost č. 19673/03, bod 60.).
32. Rovněž §21 odst. 9 a 10 zákona o advokacii rozšiřující povinnost mlčenlivosti i na některé jiné osoby kromě advokáta, který v dané věci klientovi poskytuje právní služby, odpovídají principiálnímu významu povinnosti mlčenlivosti pro zachování důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem.
33. Význam povinnosti mlčenlivosti podtrhuje i skutečnost, že nejde o právo advokáta, ale o jeho povinnost, jíž odpovídá i zákaz výslechu advokáta ohledně okolností, na něž se tato povinnost vztahuje (srov. např. §99 odst. 2 trestního řádu, §124 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, §55 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, §96 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Nejen, že tak advokátovi není dáno na výběr, zda povinnost mlčenlivosti dodrží, či nikoliv, ale je i povinností orgánů veřejné moci na něm porušení této povinnosti vůbec nežádat.
34. Právní řád s porušením povinnosti mlčenlivosti advokátem podle §21 odst. 1 zákona o advokacii spojuje důsledky, jejichž účelem je zajistit ochranu oprávněných zájmů klienta. Tyto důsledky tíží jak orgány veřejné moci, které porušení povinnosti mlčenlivosti připustily, tak advokáta, který tuto povinnost porušil. Do první kategorie spadá zejména neúčinnost důkazu takto získaného, do druhé případná odpovědnost advokáta za kárné provinění, újmu vzniklou klientovi nebo dokonce za trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 trestního zákoníku [srov. Kovářová, D.; Havlíček, K; Němec, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno podle ASPI (právní informační systém), k §21, úvod].
35. Pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nálezy ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167) nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 4037/18 (N 92/94 SbNU 174)]. V nálezu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení. V nálezu ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311) Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
36. Ani skutečnost, že ESLP převážně judikuje (srov. rozsudky ze dne 23. 3. 1994 ve věci Ravnsborg v. Švédsko, stížnost č. 14220/88; ze dne 22. 2. 1996 ve věci Putz v. Rakousko, stížnost č. 18892/91 bod 33.; ze dne 2. 9. 1996 ve věci Veriter v. Francie, stížnost č. 25308/94; ze dne 21. 2. 2002 ve věci Kubli v. Švýcarsko, stížnost č. 50364/99; ze dne 18. 3. 2003 ve věci Jurík v. Slovensko, stížnost č. 50237/99; ze dne 31. 5. 2011 ve věci Žugič v. Chorvatsko, stížnost č. 3699/08, body 66. až 69.; rozsudek velkého senátu ze dne 22. 12. 2020 ve věci Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall v. Island, stížnosti č. 68273/14 a 68271/14, a další), že uložení pořádkové pokuty soudem je opatřením procesní povahy a toto rozhodnutí nemá parametry rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích, či dokonce trestního obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, takže na ně nelze vztahovat požadavky vyplývající ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neznamená, že pořádkové pokuty včetně uložených právním zástupcům stojí mimo dosah ústavněprávního přezkumu; srov. kupř. nálezy ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 910/15 (N 177/78 SbNU 627) nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 4037/18 (N 92/94 SbNU 174).
37. Je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, u těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí větší újma na právech účastníků řízení. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na to, že povinnost mlčenlivosti advokáta představuje významnou součást práva na soudní ochranu, však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit.
V. B. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
38. Podle §66 odst. 1 trestního řádu platí, že kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč. Z §66 odst. 3 trestního řádu vyplývá, že dopustí-li se jednání uvedeného v odst. 1 obhájce nebo v řízení před soudem státní zástupce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.
39. Podle §26 odst. 1 zákona o advokacii se advokát v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Zatímco přístup k tomuto ustanovení je v odborné literatuře pojímán poněkud rozdílně buď jako právo advokáta, jehož může využít, odpovídá-li tomu rozsah zmocnění, tedy pokud si klient při převzetí právního zastoupení výslovně nevymíní, že jej advokát bude zastupovat toliko osobně [srov. Žižlavský, M.; Kovářová, D. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno podle ASPI (právní informační systém), k §26], nebo jako neomezené oprávnění advokáta, které je ovšem podmíněno souhlasem klienta (srov. Vychopeň, M. In: Svejkovský, J.; Vychopeň, M.; Krym, L.; Pejchal, A. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 207), Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 289/22 (bod 45. a násl.), že toto ustanovení je koncipováno jako zcela obecné, tedy nestanovuje žádné explicitní omezení substitučního oprávnění advokáta vůči jinému advokátu ani je (na rozdíl od §26 odst. 2 zákona o advokacii ve vztahu k substitučnímu oprávnění advokáta vůči advokátnímu koncipientovi či jinému jeho zaměstnanci) nepředvídá. Ustanovení §35 odst. 1 trestního řádu zakotvuje tzv. advokátní monopol na obhajobu v trestním řízení, avšak omezuje substituční oprávnění advokáta toliko vůči advokátnímu koncipientovi v některých případech. Substituční oprávnění advokáta vůči jinému advokátovi však obecně pro trestní řízení nijak neupravuje, a tedy ani neomezuje. Obdobně jako v tomto nálezu (zabývajícím se výkladem §265d odst. 2 trestního řádu) lze i v nyní posuzované věci shledat, že v textu §66 trestního řádu se žádné takové výslovné rozlišení mezi (zvoleným či ustanoveným) obhájcem a jeho substitutem nenalézá.
40. V uvedeném nálezu Ústavní soud dal najevo (bod 46.), že takové rozlišení nelze dovodit ani systematickým výkladem. Substituční oprávnění obhájce vůči advokátnímu koncipientovi zákonodárce formuloval jako výslovné, přičemž v celém textu trestního řádu používá následně pojmu "obhájce". Není důvodu se domnívat, že by se obsah tohoto pojmu lišil podle systematického zařazení, tedy že by např. obsah pojmu "obhájce" v §165 odst. 2 a 3 trestního řádu nebo v §202 odst. 4 větě druhé trestního řádu měl být odlišný od obsahu stejného pojmu v §265d odst. 2 větě první téhož zákona, tedy že by v některých případech obsah tohoto pojmu zahrnoval zvoleného nebo ustanoveného obhájce i jeho substituta a v jiných jen zvoleného obhájce nebo ustanoveného obhájce. Pro takové odlišování, neučinil-li je zákonodárce výslovně jako v §35 odst. 1 větě druhé trestního řádu, tak jazykový ani systematický výklad nedávají žádný rozumný důvod. Ústavnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že substituce obhájce jiným advokátem v přípravném řízení nebo v řízení před soudem je běžná a od orgánů činných v trestním řízení se nesetkává s odmítáním. Ostatně i v nynější věci stěžovatelka coby substitut vykonávala obhajobu obžalovaného v relativně širokém rozsahu (což obecné soudy zdůrazňovaly ve svých usneseních i vyjádřeních) bez jakékoliv negativní reakce orgánů činných v trestním řízení na tuto skutečnost.
41. Současně Ústavní soud nedospěl k závěru, že by §66 trestního řádu zakládal odlišné "režimy" postihu jednání podle jeho odst. 1 pro zvolené či ustanovené obhájce na straně jedné a jejich substituty na straně druhé implicitně s ohledem na svůj účel. Z výše odkazované judikatury ESLP i Ústavního soudu se nepodává, že by důvěrný vztah mezi advokátem a klientem související s jeho právem na soudní ochranu, resp. právem na obhajobu měl mít odlišný obsah v závislosti na tom, zda úkony obhajoby provádí buď zvolený či ustanovený obhájce, nebo substitut. Z judikatury ESLP lze dovodit požadavek, že zásahy státní moci proti výkonu obhajoby zvoleným obhájcem musí být ještě více restriktivní než u obhájce ustanoveného (srov. např. rozsudek ze dne 14. 6. 2016 ve věci Pugžlys v. Polsko, stížnost č. 446/10, bod 84.), což se závěry Ústavního soudu nikterak nekoliduje tím spíše, že v dané věci byl obžalovaným obhájce JUDr. Mulák zvolen.
42. Tomuto rozlišení nenasvědčuje ani důvodová zpráva k zákonu č. 178/1990 Sb., změna trestního řádu, která k bodu 32. (§66) uvádí: "Obdobný postup, jako u osob uvedených v odstavci 2, se navrhuje umožnit ve vztahu k obhájcům a v řízení před soudem i prokurátorům. Projevy nekázně těchto osob v naprosté většině spočívají v tom, že se nedostaví na předvolání k soudu. Příslušné orgány advokacie, resp. prokuratury v těchto případech mají lepší možnost urychleně prověřit důvody takového jednání a zajistit nápravu."
43. Shora uvedené závěry podporuje argumentace obsažená v nálezu sp. zn. II. ÚS 289/22, body 48. až 54. Ústavní soud konstatoval, že otázka (ne)využití substitučního oprávnění nepochybně spadá zcela do sféry vztahu mezi klientem a jeho advokátem, která je chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny a do níž státní moci nepřísluší jakkoliv zasahovat. Kromě toho, že substituční oprávnění může sloužit jako účinný prostředek efektivní organizace a řízení obhajoby, umožňující zajistit přítomnost kvalifikované osoby i při úkonech trestního řízení, jichž by se z nějakého důvodu (typicky kolize povinností vůči různým klientům) sám obhájce účastnit nemohl, může jít i o prvek strategie obhajoby (např. využití vysoce specializované erudice jiného advokáta). Jestliže je tedy obhájce ustanoven soudem, obviněný mu jednostranně výkon substitučního oprávnění zakázat nesmí. K požadavku klienta na osobní výkon obhajoby tak musí přihlížet, avšak je oprávněn jej poměřovat s jinými svými profesními povinnostmi, a převáží-li zájem na osobním výkonu těchto jiných povinností, nevyhovět mu.
44. Ani z této rekapitulace typických důvodů pro využití substitučního oprávnění se nepodává rozumný důvod, pro který by měl být k postihu advokáta - provádějícího úkony obhajoby v předmětném trestním řízení - za jednání uvedené v §66 odst. 1 trestního řádu povolán v některých případech orgán trestního řízení, zatímco v jiných kárný senát složený ze členů kárné komise České advokátní komory, nota bene důvod tak závažný, že by i přesto, že pro něj absentuje výslovná opora v textu zákona, mohl obstát i v konfrontaci s ústavněprávní zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a právem na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
45. Za této procesní situace je nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval dalšími skutkovými a právními otázkami obsaženými v ústavní stížnosti.
VI.
Závěr
46. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že krajský soud porušil základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a ústavní stížnost je tedy důvodná. Ústavní soud jí proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zčásti) vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení krajského soudu zrušil. V části směřující proti usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, byť nosné důvody nálezu se plně vztahují i k němu. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu