ECLI:CZ:US:2023:4.US.67.23.1
sp. zn. IV. ÚS 67/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2022 č. j. 96 Co 117/2022-635 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. února 2022 č. j. 0 P 356/2019-469, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a nezletilého L. M. a J. M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv podle čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do péče vedlejší účastnice, tj. matky (výrok I). Dále otci uložil povinnost platit na nezletilého výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně, které je splatné k rukám matky, vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje 1. 12. 2019 (výrok II), a povinnost uhradit nedoplatek na výživném na nezletilého za období od 1. 11. 2019 do 31. 1. 2022 v částce 312 000 Kč ve splátkách po 8 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III). Upravil styk otce s nezletilým každý sudý týden od čtvrtka od skončení vyučování do 18.00 hodin, kdy nezletilého ke styku převezme ve školním zařízení a po ukončení styku předá v místě bydliště matky a každý lichý týden od čtvrtka od skončení vyučování do následujícího (sudého) pondělí, kdy nezletilého ke styku převezme a po ukončení styku předá ve školním zařízení. Dále rozhodl o speciální úpravě otce s nezletilým v době prázdnin a svátků (výrok IV). Takto napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ze dne 7. 5. 2018 č. j. 9 Nc 2253/2018-13 (výrok V) a rozhodl jím též o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII).
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a V, ve výroku II jej změnil potud, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 9. 2022 částkou ve výši 13 000 Kč měsíčně, jinak tento výrok potvrdil a ve výroku III změnil tak, že dlužné výživné za období od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2022 ve výši 313 000 Kč je otec povinen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 8 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku IV v odstavci druhém a pátém potvrdil, a v odstavci prvním, třetím a čtvrtém změnil tak, že je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každý sudý týden od čtvrtka od skončení vyučování do 18.00 hodin, když nezletilého ke styku převezme ve školském zařízení a po ukončení styku předá v místě bydliště matky, a každý lichý týden od čtvrtka od skončení vyučování do následujícího pondělí (v sudém týdnu), kdy nezletilého ke styku převezme a po ukončení styku předá v 7.45 hodin ve školském zařízení. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v době vánočních svátků a prázdnin v každém kalendářním roce od 25. 12. od 15.00 hodin do 29. 12. do 15.00 hodin s tím, že pro období od 23. 12. každého kalendářního roku do 1. 1. následujícího kalendářního roku se neuplatní běžný styk otce s nezletilým. Otec nezletilého ke styku převezme a odevzdá zpět do péče matky v místě jejího bydliště. Otec je dále oprávněn stýkat se s nezletilým o letních prázdninách každého roku po dobu tří týdnů, kdy přesné termíny styků a čas převzetí a odevzdání nezletilého sdělí matce nejpozději do 30. 4. daného roku. Otec nezletilého ke styku převezme a odevzdá zpět do péče matky v místě jejího bydliště. Pro období od 1. 7. do 31. 8. každého kalendářního roku se neuplatní běžný styk otce s nezletilým (výrok II). Rozsudek okresního soudu změnil ve výroku VI tak, že je matka povinna uhradit České republice na nákladech řízení částku 16 190,45 Kč. Konečně otci uložil povinnost uhradit České republice na nákladech řízení částku 16 190,45 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
4. Soudy dospěly k závěru, že v této konkrétní věci nejsou dány zákonné důvody pro svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Z dokazování vyplynulo, že se v předchozím období v péči o syna střídali, neboť nezletilý byl na základě soudem schválené dohody rodičů svěřen do jejich společné péče, přičemž výživné nebylo žádnému z rodičů vyměřeno. Takto byla péče zajišťována do září 2019, kdy se také rodiče do této doby dělili o náklady syna na hokejový trénink. Nezletilý vyjádřil již v prosinci 2019 své přání, že by chtěl bydlet společně s matkou, protože mu časté střídání mezi bydlišti rodičů nevyhovovalo. I ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychologie vyplynulo, že střídavá péče by za dané situace byla pro nezletilého naprosto nevhodná. V řízení před okresním soudem nezletilý potvrdil, že situace, kdy je u otce v jednom týdnu ve čtvrtek odpoledne a ve druhém týdnu od čtvrtka do pondělí mu vyhovuje. V mezidobí došlo i ke zlepšení vztahu mezi nezletilým a otcem. Nezletilý opakovaně vyjádřil svůj názor, na kterém setrval již od počátku posuzované věci, naposledy v řízení před krajským soudem. Je již ve věku (v době rozhodování krajského soudu necelých 12 let - pozn. Ústavního soudu), kdy je schopen uvažovat samostatně a vyjádřit svou představu o tom, jak by si přál, aby péče probíhala, když realizaci střídavé péče měl možnost vyzkoušet. Podle obou soudů nelze současně přehlédnout konflikt mezi rodiči, který pramení z dosud nevypořádaného jejich majetkového účastenství na hospodaření několika společností, se kterým je navíc spojeno i dosud neskončené trestní řízení vedené proti matce. I tyto skutečnosti brání v řádné komunikaci rodičů za situace, kdy by měla být realizována střídavá péče v rozsahu týden a týden, jak otec navrhuje. Soudy též upravily styk nezletilého s otcem způsobem, který podle nich odpovídal nejvíce jeho potřebám a zájmům. Krajský soud dále dospěl k závěru, že s ohledem na přechod nezletilého na druhý stupeň základní školy a s tím spojené zvýšení potřeb je na místě stanovit výživné s účinností od 1. 9. 2022 pro nezletilého v částce 13 000 Kč měsíčně, kterou považuje za odpovídající potřebám nezletilého, majetkovým poměrům jeho rodičů i skutečnosti, že žádný z nich nemá další vyživovací povinnost.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá zejména to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že on i matka naplňují všechna podstatná kritéria přibližně stejnou měrou a pak je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů. Matka uvedla několik ryze subjektivních a vágních tvrzení, která nebyla nijak prokázána a která bezesporu nemohou být důvodem, aby nezletilý nebyl svěřen do střídavé péče rodičů. Matka jako důvod nesouhlasu se střídavou péčí uvedla, že nezletilému vadí hokejová zátěž. Obecné soudy opomněly, že v průběhu řízení došlo k podstatné změně, neboť nezletilý se hokeji již nevěnuje v takové míře jako v roce 2019, stěžovatel nijak tuto aktivitu po nezletilém nevyžaduje, a tím tedy odpadl jeden z důvodů uváděných matkou. Soudy se nijak nevypořádaly s postupnou změnou postoje nezletilého, jak jednotlivé události v průběhu řízení interpretuje, bohužel v závislosti na požadavcích matky, na což stěžovatel opakovaně upozorňoval. Krajský soud argumentuje přáním nezletilého, avšak pomíjí jeho předchozí vyjádření nezletilého. Z vyjádření nezletilého v průběhu řízení plyne jeho ovlivňování matkou.
6. Obecné soudy se nijak nevypořádaly s námitkami stěžovatele, které vznesl ke znaleckému posudku. Znalecké vyšetření probíhalo značně nestandardním způsobem a znalkyně to nedokázala osvětlit ani při jejím výslechu. Současně nesplnila znalecký úkol, neboť nedokázala uvést, zda je či není nezletilý ovlivněn. Co se týče špatné komunikace, soudy naprosto opomněly hodnotit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a při rozhodování o péči to zohlednit. Je nepochybné, že se stěžovatel snaží s matkou komunikovat, proto případné zavinění není na jeho straně.
7. Jde-li o výživné, stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily nejen výdělkové a majetkové poměry, ale nezohlednily jeho zdravotní stav. Krajský soud nesprávně a absurdně vychází z příjmu stěžovatele, kterého by mohl hypoteticky podle jeho závěru dosahovat, ale nedosahuje. Krajský soud faktický příjem stěžovatele tzv. dorovnává výpočtem podílu na zisku společnosti, což však není objektivně možné. Obecnými soudy stanovená výše výživného a zejména nedoplatek je pro stěžovatele likvidační, neboť po zaplacení zbyde stěžovateli na živobytí částka 7 600 Kč. Stěžovatel dále namítá, že částka 13 000 Kč měsíčně neodpovídá ani odůvodněným potřebám nezletilého, který má potřeby naprosto běžné. Bezesporu jde o výživné nadstandardní a obecné soudy nerozhodly v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a používání podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti a stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení typu a rozsahu péče a o stanovení výživného. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na jejich závěrech (sub 4), zejména tom klíčovém, že v této konkrétní posuzované věci nejsou dány zákonné důvody pro svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku a výživného. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá péče upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, čemuž odpovídá judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
14. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo IV. ÚS 1286/18), splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy použily. Napadená rozhodnutí soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu