ECLI:CZ:US:2023:4.US.681.23.1
sp. zn. IV. ÚS 681/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti apt Products s. r. o., sídlem Průmyslový park 33/22, Cheb, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 2511/2022-365 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2022 č. j. 10 Co 14/2022-319, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ing. Michala Košce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastník (zaměstnanec) po stěžovatelce (zaměstnavateli) domáhal zaplacení 421 371,22 Kč s příslušenstvím z důvodu nevyplacené mzdy za práci přesčas. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") žalobu rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 12 C 222/2020-206 zamítl. Okresní soud seznal, že ačkoli vedlejší účastník práci přesčas vykonal, nebyl mu k tomu stěžovatelkou udělen pokyn ani souhlas. Nadto se vedlejší účastník domáhal odměny za manuální práci, která nespadá do jeho manažerské pracovní náplně. Požádal-li jednatel stěžovatelky vedlejšího účastníka, aby se "postaral" o požadavky podřízených zaměstnanců o práci přesčas, nebylo tím míněno, že by měl sám nad předmětný rámec s těmito zaměstnanci vykonávat manuální práci.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") změnil napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 211 687 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud po zopakování dokazování zdůraznil, že stěžovatelka bezpochyby vystavovala pracovní listy a také je při kontrole Oblastního inspektorátu práce jako mzdový podklad předložila; pokud v průběhu řízení poukazovala na nesoulad konkrétních údajů v počtu přesčasových hodin, nelze tuto nesrovnalost dávat k tíži zaměstnanci. Nejvyšším soudem již bylo judikováno, že chybí-li evidence práce přesčas, neznamená to, že odměna nenáleží, bude-li prokázáno, že byla vykonána; chybí-li podklady, lze rozsah a výši stanovit úvahou soudu. Prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancovu tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen bude-li tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval. Zaměstnanec má za takového stavu naopak právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti, a že opravdu pro zaměstnavatele práci vykonal.
4. Tyto závěry lze podle právního názoru krajského soudu vztáhnout i na posouzení odměny za práci přesčas. Proto v tomto případě nesla stěžovatelka povinnost tvrzení, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti, a povinnost důkazní, přičemž souhlas s prací přesčas může být i konkludentní. Stěžovatelka v Metodickém pokynu ve vztahu k přesčasovým lístkům upravila, že se práce přesčas schvaluje po jejím vykonání. V posuzované věci však nelze pominout, vyhodnotil-li krajský soud výpověď vedlejšího účastníka jako věrohodnou, že se vedlejší účastník na jednatele stěžovatelky dvakrát obrátil s žádostí o stvrzení vykonané práce přesčas podpisem přesčasového lístku; jednatel mu však nevyhověl. Krajský soud tvrzený rozsah přesčasové práce dovodil jednak z předložených pracovních listů, z výpovědi svědkyně, o jejíž věrohodnosti, stejně jako o věrohodnosti vedlejšího účastníka, neměl důvod pochybovat, ale i z výpovědi jednatele stěžovatelky. Ten vypověděl, že vedlejší účastník práci nad rámec stanovené týdenní pracovní doby vykonával, byť tvrdil, že nikoliv s jeho souhlasem, v rozporu s čímž je však jejich vzájemná SMS komunikace, ze které přinejmenším konkludentní souhlas jednatele s výkonem práce přesčas vedlejším účastníkem vyplývá. Závěr o účelovosti výpovědi jednatele podporuje fakt, že stěžovatelkou předložená evidence pracovní doby oproti požadavku na předložení pracovních listů práci přesčas vůbec nevykazuje. Závěr, že evidence pracovní doby předložená žalovanou byla vytvořena dodatečně, není podle krajského soudu extrémní, vybočující ze skutkových zjištění a odpovídá zjištěným okolnostem. Vyplývají-li z podrobné analýzy pracovních listů určité nejasnosti či nepřesnosti při výpočtu salda/přesčasů, nezbývá než je přičíst k tíži stěžovatelky, která tuto dokumentaci vyhotovovala, a předložila ji i pro účely kontroly Oblastnímu inspektorátu práce. Stěžovatelka sama nerespektovala své vnitřní předpisy; odmítala-li podepsat přesčasové lístky, pak jde i tento fakt k její tíži. Vedlejší účastník unesl důkazní břemeno o tvrzení, že konal práci přesčas v souladu se zákonem a judikaturou vyšších soudů, čemuž odpovídá i závěr okresního soudu o tom, že uvěřil žalobci, že mu stěžovatelka odmítla podepsat přesčasový lístek; současně však neposkytla odpověď na otázku, jakým způsobem by měl být vedlejší účastník za práci přesčas odměněn.
5. Okresnímu soudu krajský soud vytkl, že v dílčích závěrech chybí hodnocení účastnických výpovědí, z nichž vycházel, přičemž každému z účastníků uvěřil jen některé skutečnosti, aniž by svou úvahu vysvětlil. Jednatel stěžovatelky přiznal, že také ostatní manažeři pracovali nad stanovenou pracovní dobu (částečně i manuálně) a že i současný vedoucí výroby vykonává přesčasy, za které je mu poskytnuto náhradní volno, nebo mu jsou proplaceny; proti tomu stojí relevantně neobjasněný fakt, že vedlejšímu účastníkovi přesčasový lístek stvrzen nebyl, ač o to žádal. Uvedenou skutečnost nelze z pohledu krajského soudu hodnotit jinak než jako neakceptovatelnou svévoli žalované. Zjištění o zmetkovitosti výrobků v roce 2018 jen podporuje závěr o nutnosti přítomnosti vedlejšího účastníka v provozu, jeho dohledu a výpomoci podřízeným zaměstnancům, jak potvrdili i svědci. Po odečtení nedůvodných a promlčených nároků a snížení odměny (oproti standardní mzdě) vedlejšího účastníka o 10 % (vzhledem k povaze vykonané činnosti), dospěl krajský soud k důvodnosti zaplacení výše uvedené částky. Krajský soud uzavřel apelem na naplňování také obecných zásad pracovního práva, především zásady spravedlivého odměňování zaměstnanců za práci.
6. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je v řešení stěžejních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zejména namítá, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník vykonával tvrzenou práci přesčas, a pokud ano, tak bez jejího vědomí a v neprokázaném rozsahu. Vedlejší účastník nedodržoval interní systém stěžovatelky a k jiné práci mu nebyl udělen pokyn. Podle stěžovatelky je absurdní, že by měla hlídat, aby její zaměstnanec nepracoval v rozsahu, se kterým sama nesouhlasí - např. nemůže kontrolovat noční pohyb manažerů v závodě apod. Především pak měl vedlejší účastník vykonávat jako výrobní ředitel manuální práci, která mu nepřísluší, a je proto nelogické, aby se za ni dožadoval odměny. Soudy vycházely z nesprávných dokumentů stěžovatelky (evidenci příchodů a odchodů, namísto evidence pracovní doby). Napadená rozhodnutí nelze podle stěžovatelky než vyložit tak, že je v pořádku, "aby si vedlejší účastník jako zaměstnanec sám určoval, kdy bude vykonávat práci (a zda bude vykonávat práci přesčas), jakou práci bude vykonávat (zda vlastní manažerskou či cizí manuální), čí požadavky bude respektovat a čí nikoliv (zda vyhoví zaměstnavateli a svým nadřízeným, nebo naopak svým podřízeným), stejně jako aby vůbec dle svých představ hodnotil, co vyžadují oprávněné zájmy zaměstnavatele [...]." Podle stěžovatelky jsou skutková zjištění v zásadním nesouladu s provedenými důkazy a závěry krajského soudu nejsou dostatečně odůvodněny. Stěžovatelka také tvrdí porušení svého práva na ochranu vlastnictví a související tzv. dispoziční pravomoci zaměstnavatele, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; č. 116/2008 Sb.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Přezkum jiných vad se nachází mimo pravomoci svěřené Ústavnímu soudu.
10. Vzhledem ke stížnostním námitkám je vhodné předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
11. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů více (někdy i vzájemně rozpornými) námitkami. Ty se týkají především jednak skutkových zjištění krajského soudu, jednak reálné možnosti kontrolovat práci zaměstnance přesčas. Na základě podrobných a pečlivě odůvodněných zjištění krajského soudu je zřejmé, že stěžovatelka nezpochybňuje samu pravdivost důkazů nebo logiku jejich hodnocení, nýbrž představuje vlastní verzi skutkového stavu, spojenou s odlišnými právními důsledky. Na podkladě výše shrnutých zjištění soudů lze usoudit, že v nich není přítomen extrémní rozpor (viz předchozí bod), který by v tomto ohledu jako jediný mohl zapříčinit zrušující zásah Ústavního soudu. Krajský soud učinil dostatečná a logicky odůvodněná skutková zjištění, která posoudil v souladu s ústavním pořádkem.
12. Tvrdí-li stěžovatelka, že nemůže zaměstnance v manažerské pozici neustále kontrolovat, nevykonává-li jemu nepříslušející práci (přesčas), je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Jak z napadených rozhodnutí, tak z ústavní stížnosti je patrná (vzhledem k ostatním námitkám rozporná) skutečnost, že vedlejší účastník práci, ač manuální, v noci vykonával, že nebyla stěžovatelkou vyloučena a že byla nadto v daném období vhodná vzhledem ke kvalitě výrobků a odpovědnosti vedlejšího účastníka (jako výrobního ředitele). Mimo to stěžovatelka pomíjí SMS komunikaci, z níž plyne její konkludentní souhlas s danou prací vedlejšího účastníka. Otázka, zda soudy vycházely z evidence příchodů a odchodů, anebo evidence pracovní doby, není pro ústavněprávní přezkum rozhodná, bylo-li řadou důkazů prokázáno a řádně odůvodněno, že vedlejší účastník práci přesčas vykonal a stěžovatelka s tím souhlasila přinejmenším mlčky.
13. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 není případný. Uvedený nález se na posuzovanou věc nevztahuje, neboť byl přijat vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu