ECLI:CZ:US:2023:4.US.703.23.1
sp. zn. IV. ÚS 703/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Bořka Riesse, zastoupeného Mgr. Štěpánem Chejnem, advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 1279/2022-125, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2022 č. j. 13 Co 414/2021-76 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 21 C 52/2021-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily jeho práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a také právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 52/2021 se podává, že stěžovatel se obrátil na tento soud se žalobou, ve které se domáhal "aby soud rozhodl ve prospěch žalobce a svým rozhodnutím vyjádřil jasný soudní verdikt, že byla porušena základní lidská práva garantovaná ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod uvedených v petitu žaloby čl. 3, čl. 26 a čl. 36, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod". Obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil s ohledem na skutečnost, že stěžovatel ani ve stanovené lhůtě nedoložil, že nárok uplatněný v žalobě předběžně uplatnil u vedlejší účastnice, a to řádnou formou uplatnění nároku u příslušného státního orgánu podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), tudíž nenaplnil jednu z podmínek řízení, v němž jde o nároky vyplývající z tohoto zákona.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, mimo jiné s odůvodněním, že popsaný stav trval i v době rozhodování městského soudu a také, že v tomto případě nejde o žádnou z judikaturou dovozených výjimek z povinnosti předběžného projednání, např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3226/2013.
4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné po zjištění, že stěžovatel v něm uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, a to nesouhlas se skutkovými zjištěními, ze kterých městský soud v napadeném rozhodnutí vyšel, když oproti zjištění městského soudu tvrdil, že u vedlejší účastnice nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení v předchozí věci vedené u Okresního soudu v Děčíně uplatnil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že všechna soudní rozhodnutí vykazují stejné nedostatky nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti. Jak obvodní soud, tak městský soud vyhodnotily předmět řízení pouze jako nárok podřaditelný právní úpravě zákona o odpovědnosti za škodu. Stěžovatel měl a má za to, že jeho žádost naprosto odpovídá požadavkům na uplatnění nároku podle zákona o odpovědnosti za škodu, a soudy tak nesprávně vyložily jeho podání, aby následně protiprávně dospěly k závěru, že stěžovatel svůj nárok na odškodnění vlastně vůbec neuplatnil, ačkoliv tomu tak není. V tomto směru stěžovatel současně zdůrazňuje, že pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti za škodu nejsou stanoveny naprosto žádné zákonné náležitosti.
6. Podle stěžovatele soudy nižších instancí zjevně nesprávně právně posoudily jeho žádost, aniž by jasně vysvětlily, z jakého důvodu ji považují za nedostačující. Jednání soudů nižších instancí je tak nutno považovat za formalistické, nezákonné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259) nebo ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295)]. Stěžovatel současně uvádí, že městský soud, jakož i obvodní soud, rozhodly v rozporu se zásadami legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování, když lze ve výše uvedeném postupu spatřovat zjevný odklon od ustáleného výkladu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který byl soudy uplatňován.
7. Dále soudy podle stěžovatele přesvědčivě nevysvětlily, proč nebylo možné rozhodnout o petitu tak, jak byl formulován v žalobě. Co do odůvodnění jsou jak usnesení obvodního soudu, tak usnesení městského soudu, v tomto ohledu naprosto nepřezkoumatelná. Navíc usnesení Nejvyššího soudu se této věci vůbec nevěnuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Ústavní soud připomíná, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před obecnými soudy zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo je-li hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou-li založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud pochybení takového rázu ve stěžovatelově věci neshledal, považuje postup obecných soudů, který vyústil v odmítnutí jeho žaloby, za ústavně souladný.
11. Stěžovatel se svým návrhem snaží dosáhnout přehodnocení závěrů obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Nikterak nelze přisvědčit námitce ohledně právního posouzení žalobního důvodu, kterým je, jakkoliv to stěžovatel v žalobním návrhu specifikoval, tak jak správně soudy vyhodnotily, uplatnění nároku na náhradu tvrzené újmy, v tomto případě morální formou odškodnění. S touto skutečností byl stěžovatel obvodním soudem seznámen, a to výzvou k doložení předběžného projednání svého nároku podle §14 a 15 zákona o odpovědnosti za škodu, které ale nevyhověl dostatečným způsobem.
12. V dané věci stěžovatel také zpochybňoval nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se při napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování jeho přípustnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Právo na soudní ochranu (resp. na řádně vedené soudní řízení) totiž není možné vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], což v posuzované věci nezjistil.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Pouhý nesouhlas se závěry vyplývajícími z napadených rozhodnutí nebo nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však důvodnost stížnosti nezakládá.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu