ECLI:CZ:US:2023:4.US.716.23.1
sp. zn. IV. ÚS 716/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. prosince 2022 č. j. 16 Co 266/2022-226, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Vladislavy Míčové a Zuzany Žďárkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2022 č. j. 6 C 114/2020-202 zrušil podílové spoluvlastnictví ke konkretizovaným nemovitým věcem (I. výrok), nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že její výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že stěžovateli připadne 50 % a každé z vedlejších účastnic 25 % z tohoto výtěžku (II. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konkrétně na §142 odst. 2 o. s. ř., a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 a ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)].
3. K odvolání stěžovatele do III. výroku rozsudku okresního soudu krajský soud napadeným usnesením tento výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud zejména zdůraznil, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zvláštní povahu, neboť jde o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv ze spoluvlastníků, a přes označení, jež odpovídá znění §1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídající procesní pozici žalobce i žalovaného současně, a to bez ohledu na to, kdo žalobu podal. Nálezová judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že v tomto typu sporu má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř., kdežto rozhodnutí, kterým soud náhradu nákladů řízení přizná některému z účastníků řízení, bude spíše výjimkou a bude podmíněno zvláštními okolnostmi případu jako například šikanózním výkonem práva nebo zneužitím práva. Krajský soud zjistil, že v průběhu řízení před okresním soudem druhá vedlejší účastnice po celou dobu soudního řízení soudu sdělovala, že v jiném řízení před krajským soudem bylo usnesením schváleno její oddlužení plněním splátkového kalendáře a toto usnesení nabylo právní moci již před podáním žaloby. V závěrečném návrhu se druhá vedlejší účastnice výslovně připojila k návrhu stěžovatele, aby podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno a vypořádáno soudem. Z toho krajský soud dovodil, že stěžovatelem namítaný šikanózní výkon práva či zneužití práva druhou vedlejší účastnicí proto nepřichází v úvahu, proto se ztotožnil s výrokem okresního soudu o náhradě nákladů řízení a jako věcně správný jej potvrdil. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil tím, že stěžovatel nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný a vedlejším účastnicím žádné účelně vynaložené náklady odvolacího řízení nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. I. ÚS 262/20. Připomíná, že druhá vedlejší účastnice prakticky po celou dobu sporu navrhovala odmítnutí, popřípadě zamítnutí žaloby a tento procesní postoj změnila až na samém konci řízení, kdy již po sdělení stanoviska soudu viděla, že její procesní návrh nemůže obstát. Za těchto podmínek okresní soud žalobě vyhověl a zrušil předmětné spoluvlastnictví, z čehož je zřejmé, že druhá vedlejší účastnice byla ohledně svého návrhu procesně neúspěšná. Stěžovatel poté v ústavní stížnosti znovu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 262/20, z jehož odůvodnění zdůrazňuje, že je-li zákonem stanoveno, že spoluvlastník nesmí žádat zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo tak činit k újmě jiného spoluvlastníka a on tak přesto učiní a soud jeho žalobu zamítne, tak za této situace není důvod na navrhovatele nepohlížet jako na neúspěšného žalobce ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Se stěžovatelovým odkazem na tento nález (v podaném odvolání) se krajský soud v napadeném usnesení nijak nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí další vadou, neboť bylo jeho povinností - plynoucí opět z judikatury Ústavního soudu - na tento odkaz v odůvodnění jeho rozhodnutí reagovat a řádně se s ním vypořádat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal žádná kvalifikovaná pochybení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
9. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že odůvodnění napadeného usnesení považuje za ústavně souladné a odpovídající nosným důvodům nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20. V něm Ústavní soud dovodil, že v daném typu řízení jde o rovnost vlastnického práva všech účastníků řízení, kteří mají shodné procesní postavení a kteří předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít podle Ústavního soudu rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. Zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je zahájil, ani tomu, který se ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou ani plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto směru není vázán, ale sám rozhodne podle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci podle svého vlastního uvážení. Nemohou-li spoluvlastníci podle Ústavního soudu předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž jde o rovné vlastnické právo všech účastníků, "spravedlivé" východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení je v tomto případě takové, že každý ze spoluvlastníků sám ponese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.
10. Jinými slovy řečeno, v řízení, v němž soud zrušil a vypořádal spoluvlastnictví k návrhu jednoho či více účastníků, se má vycházet z toho, že žádnému z nich nemá být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to pro důvody výše rekapitulované. Stejně tak důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení v daném typu sporu nemůže být sama okolnost, jakým konkrétním způsobem soud spoluvlastnictví vypořádal. Naopak, důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení v daném typu sporu by mohla být podle judikatury reprezentované nálezem sp. zn. I. ÚS 262/20 jedině situace, kdy návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neúspěšný účastník podal v nevhodnou dobu nebo jen proto, aby způsobil újmu jinému spoluvlastníkovi. Takovou okolnost však stěžovatel přesvědčivě vůči druhé vedlejší účastnici v ústavní stížnosti netvrdí, když toliko namítá, že ta po většinu doby řízení před obecnými soudy setrvávala na svém přesvědčení, že návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví by měl být odmítnut nebo zamítnut. Takový procesní postoj podle Ústavního soudu nelze bez dalšího ztotožňovat s tím, že tak druhá vedlejší účastnice postupovala jen proto, aby způsobila jinému spoluvlastníku újmu, když pro takový závěr - jak již bylo uvedeno - stěžovatel netvrdí důvody ani v ústavní stížnosti.
11. Ze stěžovatelem odkazované nálezové judikatury zjevně vycházel okresní soud, když výroky jeho rozsudku krajský soud napadeným usnesením potvrdil. Proto lze akceptovat, zvláště nebyla-li v řízení podána hlubší přesvědčivá argumentace, kterou nelze dovodit ani z ústavní stížnosti, že krajský soud na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, stejně jako na uvedenou nálezovou judikaturu, toliko odkázal, aniž by její závěry v odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně vysvětloval.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu