ECLI:CZ:US:2023:4.US.735.23.1
sp. zn. IV. ÚS 735/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 sp. zn. 5 Tdo 759/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2020 sp. zn. 5 To 65/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2019 sp. zn. 5 T 2/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") shledán vinným spácháním pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb ve výši denní sazby 800 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil společně s dalšími spoluobviněnými, a to tím způsobem, že si opatřoval do své dispozice napodobeniny výtvarných děl světových autorů (např. falzifikáty děl Emila Noldeho, Georgese Braqua, Vasilije Kandinského, Pabla Picassa, Paula Klee a dalších), které s plným vědomím, že jde o pouhé napodobeniny, pod smyšlenými legendami o původu děl, nabízel za účelem vlastního obohacení.
3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, na základě něhož (a odvolání dalších spoluobviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 trestního řádu ohledně stěžovatele zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 téhož zákona uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a v jednom skutku přípravou tohoto zločinu. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb ve výši denní sazby 800 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku.
4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho dovoláním. Uvádí, že sám vložil do koupě obrazů částky v řádech milionů Kč, což by nečinil, kdyby věděl, že nejde o originály děl. Sám tedy jednal v omylu, a tudíž nemohl při dalším prodeji obrazů uvést v omyl třetí osoby, jak mu bylo kladeno za vinu. V hlavním líčení bylo prokázáno, že stěžovatel sám vybízel zájemce o koupi, aby díla podrobili znaleckému zkoumání k ověření jejich pravosti. Stěžovatel neměl důvod o pravosti děl pochybovat, což plyne i z toho, že sám před nabídnutím obrazů k prodeji tato díla nechal podrobit znalecké expertize u předních českých odborníků, kteří potvrdili autenticitu obrazů.
6. Stěžovatel byl dále odsouzen i pro skutek prodeje obrazu "Loďka na říčce" policejnímu agentovi. V daném případě pak podle stěžovatele nešlo o předstíraný převod, nýbrž o trvající dlouhodobou aktivitu Policie České republiky (dále jen "policie"), která směřovala k vyprovokování prodeje uměleckého díla. Agent vyzval stěžovatele k přípravě obrazu ke znaleckému zkoumání, čemuž stěžovatel vyhověl, a obraz byl následně zkoumán prof. Vlčkem z Národní galerie, poté se prodej obrazu uskutečnil. Policie uvedla, že prof. Vlček vyjádřil pochybnosti nad pravostí obrazu, stěžovatel naopak tvrdí, že znalec byl obrazem nadšen. Stěžovatel byl v dobré víře o pravosti obrazu s ohledem na vyjádření prof. Vlčka, který jej označil dokonce za "šperk". Označila-li tedy Národní galerie obraz za pravý, je celé trestní stíhání stěžovatele nezákonné. A zároveň vznikají pochybnosti i u všech ostatních děl popsaných ve skutkové větě rozsudku vrchního soudu, které by měly být vyloženy ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel považuje postup policie za policejní provokaci.
7. Stěžovatel považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za obtížně přezkoumatelné, neboť je paušálně odůvodněno, když se Nejvyšší soud nevypořádal s jednotlivými námitkami dovolatelů, včetně stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. V části směřující proti usnesení krajského soudu není Ústavní soud oprávněn ústavní stížnost posoudit, neboť rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem vrchního soudu, tudíž jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel svými námitkami z valné části brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci. Po celou dobu trestního řízení uvádí, že si nebyl vědom skutečnosti, že nabízená díla jsou falzy, z čehož následně vyvozuje vlastní skutkové okolnosti. Na této argumentaci setrvává i nadále ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy domáhá svými námitkami především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí krajského soudu a následně vrchního soudu o vině a trestu.
12. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování (zejména z výpovědí poškozených v procesním postavení svědků) vyplynulo, že stěžovatel zájemcům o koupi předkládal zcela smyšlené historky o původu obrazů, např. v případě svědka O. stěžovatel hovořil o původu obrazů ze sbírky v Rakouské republice, na základě čehož poškozený projevil o obrazy zájem. Stěžovatel tedy vědomě uváděl poškozené v omyl, aby v nich vyvolal mylnou představu o původu obrazů, čímž se snažil zejména o navýšení kupní ceny obrazů. Ve skutečnosti si však obrazy opatřoval prostřednictvím dalších spoluobviněných. Bylo tedy prokázáno, že stěžovatel si byl vědom toho, že jím nabízená díla nejsou originály, přesto je jako originály nabízel k prodeji. Jde-li o znalecká zkoumání obrazů, lze toliko uzavřít, že zjevně šlo o zdařilé falzifikáty, což ovšem nic nemění na jejich původu a skutečnosti, že nebyly vytvořeny deklarovanými umělci. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými.
13. Jde-li o údajnou policejní provokaci při prodeji obrazu "Loďka na říčce", dle ustálené judikatury Ústavního soudu ústavněprávního významu nabývají až takové postupy policejních orgánů, které překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně (negativně) požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování nebo rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty (případně i soukromé osoby řízené či instruované policií), byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu [např. usnesení ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1285/07 a ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04 (U 1/36 SbNU 741), veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud vycházeje z uvedeného základního pravidla pro posouzení aktivity policejního agenta uzavírá, že míra aktivity v tomto případě rozhodně nepřesáhla únosnou míru, stěžovatel se po dohodě s obviněným P. S. snažil obraz, který vydával za doposud veřejnosti neznámé dílo Maurice de Vlamincka, prodat několika zájemcům. Agentovi pak toto dílo nabízel k prodeji za částku ve výši 600 000 euro a nakonec mu je prodal za situace, kdy jako padělek činila hodnota obrazu částku v řádu tisíců Kč. Agent tedy nikterak neinicioval inzerci nebo prodej obrazu, toliko vešel v interakci se stěžovatelem na základě jeho předchozí inzerce, konání agenta v tomto případě nelze označit za policejní provokaci.
14. Stěžovatel označuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, neboť se nevěnovalo podrobně každé z uplatněných námitek. Ani této námitce však nelze přisvědčit. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich neústavnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589), bod 20 odůvodnění]. To však současně neznamená, že soudy mají povinnost v podrobnostech vypořádat každou námitku účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001 nebo sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008), a to zvláště za situace, kdy tytéž námitky byly vypořádány již v předchozích stadiích řízení. Stěžovatel totiž uplatňuje od počátku trestního řízení stejnou obhajobu, která byla již vypořádána. Nejvyšší soud za takové situace nebyl povinen opět rekapitulovat argumentaci nižších soudů. Postupem Nejvyššího soudu tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části napadající usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu