ECLI:CZ:US:2023:4.US.923.21.1
sp. zn. IV. ÚS 923/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jan Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Zsigmonda, zastoupeného Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 33 Cdo 3610/2020-147, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Emy Zsigmondové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") vůči vedlejší účastnici - bývalé manželce svého syna - domáhal zaplacení částky ve výši 460 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky, kterou vedlejší účastnici - jež v té době ještě byla jeho snachou - poskytl dne 31. 7. 2014 na vyplacení dědického podílu po smrti její matky. Jelikož nedisponoval celým potřebným finančním obnosem, zapůjčil vedlejší účastnici z vlastních prostředků částku ve výši 183 584 Kč a zbývající částku ve výši 276 416 Kč z prostředků načerpaných z bankovního úvěru, který si pro tento účel vzal. Vlastní prostředky zapůjčil vedlejší účastnici bezúročně, žádal však po ní uhradit úroky z bankovního úvěru v celkové výši 98 631 Kč. Vedlejší účastnice stěžovatelův nárok popřela s tím, že si není vědoma existence smlouvy o zápůjčce; pro případ, že by okresní soud dospěl k opačnému závěru nebo dovodil vznik bezdůvodného obohacení, namítla promlčení práva na vrácení finančních prostředků.
3. Okresní soud vzal tvrzení stěžovatele za prokázané, s výjimkou údajného ujednání o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit úroky z bankovního úvěru. Dospěl k závěru, že strany spolu uzavřely dne 31. 7. 2014 smlouvu o zápůjčce, jíž se vedlejší účastnice zavázala stěžovateli vrátit prostředky ve výši 460 000 Kč v blíže nestanoveném termínu, a proto se na tento případ uplatní §2393 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož je povinnost vydlužitele vrátit zápůjčku vázána na vypovězení smlouvy. Stěžovatel závazek platně vypověděl přípisem ze dne 3. 5. 2018, načež začala běžet šestitýdenní výpovědní doba; právo na vrácení proto nebylo promlčeno. Okresní soud tudíž rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 141 C 39/2018-50, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 9. 2019 č. j. 141 C 39/2018-89, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku ve výši 460 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a ohledně částky ve výši 98 631 Kč žalobu zamítl (výrok II); konečně rozhodl i o nákladech řízení (výrok III).
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 1. 2020 č. j. 15 Co 246/2019-101 na základě odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II až IV). Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí vyšel ze zjištění, že strany uzavřely smlouvu o zápůjčce dne 31. 7. 2014 a splatnost nebyla ujednána; podle §2393 občanského zákoníku je v takovém případě splatnost vázána na výpověď smlouvy s šestitýdenní výpovědní dobou. Za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty pak podle §619 odst. 1 občanského zákoníku považoval den, kdy právo (požadovat vrácení zápůjčky) mohlo být poprvé uplatněno u soudu. Určil, že se stěžovatel mohl vůči vedlejší účastnici domáhat vrácení zápůjčky poprvé dne 12. 9. 2014, tj. v den následující po uplynutí šestitýdenní výpovědní doby počítané od 31. 7. 2014, kdy mohl vedlejší účastnici poprvé doručit svou výpověď. K tomu krajský soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu navazující na rozsudek ze dne 30. 11. 1981 sp. zn. 3 Cz 99/81 (R 28/1984 civ.), která se sice týkala půjčky v režimu zákona č. 40/1964 Sb., krajský soud ji však má za aplikovatelnou i v poměrech platného občanského zákoníku. V ní Nejvyšší soud dovozoval, že nebyl-li okamžik splnění dluhu dohodnut, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, co dluh vznikl; pokud může věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, má možnost své právo poprvé vykonat již v okamžiku, kdy nejdříve mohl o splatnost dluhu požádat. Závěrem krajský soud dodal, že v opačném případě by věřitel mohl zesplatnění zápůjčky odkládat dle své libosti, což není v souladu s požadavkem právní jistoty stran; za počátek běhu promlčecí lhůty tudíž není možné považovat až okamžik, kdy stěžovatel vedlejší účastnici o vrácení peněz skutečně požádal. Uzavřel proto, že dne 12. 9. 2014 začala podle §619 odst. 1 občanského zákoníku běžet promlčecí lhůta, jejíž délka podle §629 odst. 1 občanského zákoníku činila tři roky. Promlčecí lhůta tak uplynula dne 12. 9. 2017, stěžovatel však žalobu na plnění podal až dne 17. 9. 2018. Jelikož vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení, nebylo možné stěžovateli nárok na vrácení zápůjčky přiznat.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, "neboť napadá pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kdy napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak." V dovolání shrnul právní argumentaci krajského soudu stran určení počátku běhu promlčecí lhůty ohledně stěžovatelova práva na vrácení zápůjčky a konstatoval, že s ní nesouhlasí a má za to, "že soudem řešená otázka počátku běhu promlčecí doby v případě uzavření smlouvy o zápůjčce na dobu neurčitou má být posouzena jinak." Dle jeho názoru "je nesprávné tvrzení, že za počátek běhu promlčecí doby lze považovat okamžik, kdy mohl žalobce poprvé objektivně doručit žalované výpověď této smlouvy." Namítal, že v důsledku takového výkladu jsou smlouvy o zápůjčce, v nichž nebyla doba vrácení zápůjčky sjednána, fakticky uzavírány na dobu tří let a šesti týdnů a věřitelé jsou nuceni si tuto dobu hlídat pod hrozbou ztráty nároku. Takové řešení podle jeho mínění zpochybňuje smysl a účel uzavření smlouvy o zápůjčce na dobu neurčitou, jakož i vlastního §2393 občanského zákoníku. Argumentuje, že prvek "nejistoty" u smluv uzavíraných na dobu neurčitou je projevem vůle stran, jejichž úmyslem bylo založit závazkový vztah na blíže nespecifikovanou dobu s vědomím, že "věřitel má právo vypovědět smlouvu a dlužník následně šest týdnů ke splnění svého dluhu". Stěžovateli nadto není zřejmé, proč by se měl dlužník ocitnout v právní nejistotě a vydán na pospas libovůli věřitele, když může svůj dluh splnit i před vypovězením závazku. Zdůrazňuje, že tak smlouvy uzavřené na dobu určitou delší tří let a šesti týdnů v praxi trvají déle než smlouvy na dobu neurčitou. Poukazuje na nutnost teleologického výkladu relevantního §2393 občanského zákoníku, jehož účelem bylo umožnit ujednání doby trvání smlouvy na neurčito, s vědomím čehož strany do smluvního vztahu dobrovolně vstupují; výklad zvolený odvolacím soudem omezuje smluvní svobodu stran. Konečně podotýká, že "posouzení počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem v případě smlouvy o zápůjčce sjednané na dobu neurčitou je v rozporu s ochranou dobré víry smluvních stran - konkrétně věřitele, který se oprávněně bude vždy domnívat, že závazek trvá právě neurčitě dlouho, nikoliv již přesně danou dobu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (např. v rozsudku NS ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019)." V dalších částech dovolání stěžovatel argumentuje, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí učiněna v rozporu s dobrými mravy, zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest i zásadou koncentrace řízení, a dále zpochybňuje správnost postupu krajského soudu při stanovení povinnosti náhrady nákladů řízení (konkrétně soudního poplatku za podání odvolání).
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, jak mu ukládá §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání stěžovatel neindividualizuje žádnou dříve dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, jejíž řešení má Nejvyšší soud revidovat; jeho požadavek, aby Nejvyšší soud vyřešil jinak právní otázku počátku běhu promlčecí lhůty, není řádným vymezením přípustnosti dovolání, neboť významově neodpovídá tomu, aby "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak." Stěžovatel v dovolání zmiňuje jediný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, činí tak však nikoliv v souvislosti s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž jen v souvislosti s argumentací, že rozsudek krajského soudu odporuje ochraně dobré víry a právní jistoty věřitele. K otázce tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud uvedl, že na ní rozhodnutí krajského soudu nespočívá a stěžovatel ve vztahu k ní ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti zdůraznil, že není jeho úkolem, aby sám vymezoval právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a uvažoval, zda již byly v jeho rozhodovací praxi vyřešeny a zda je třeba jejich řešení revidovat. K tvrzenému porušení zásady koncentrace řízení pak uvedl, že k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud v samotném závěru napadeného usnesení - jako obiter dictum - poznamenal, že v odkazovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 dospěl k závěru, že "není-li dohodnuta splatnost dluhu (vrácení zápůjčky), může zapůjčitel vypovědět smlouvu o zápůjčce již v den následující po dni vzniku takového právního poměru. Pro počátek běhu promlčecí doby podle §619 odst. 1 občanského zákoníku je v takovém případě rozhodující den, ve kterém by uplynula výpovědní doba."
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení porušuje zásadu zákazu odepření spravedlnosti. Odkazy na rozhodnutí, jež Nejvyšší soud uvádí na podporu svých závěrů, považuje stěžovatel za účelové, nepodložené a nepřiléhavé, neboť tato rozhodnutí se týkají zcela odlišných případů. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že řádně naplnil předpoklady přípustnosti dovolání. Cituje pasáže svého podání - jež Ústavní soud doslovně přebírá v naraci tohoto usnesení (viz bod 5) - a zdůrazňuje, že v něm taktéž poukázal na nejaktuálnější rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící předmětnou právní otázku. Poukazuje na absurditu situace, kdy sám Nejvyšší soud na toto rozhodnutí odkázal v rámci obiter dicta napadeného usnesení, přitom však dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Argumentuje, že z doslovné textace podání je zcela zřejmé, která již vyřešená právní otázka hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzena jinak a dovolává se §41 odst. 2 občanského soudního řádu, dle něhož musí být každé podání posuzováno podle jeho vlastního obsahu.
8. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud svévolným odmítnutím dovolání porušil jeho právo na přístup k soudu, a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 (N 162/91 SbNU 25) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Zdůrazňuje, že zápůjčku poskytl vedlejší účastnici bezúplatně a v dobré víře, přičemž trpělivě vycházel vstříc jejím žádostem o posečkání s plněním; jednání vedlejší účastnice se však následně ukázalo jako účelové a nepoctivé, vedené záměrem vyhnout se vrácení zápůjčky.
9. Konečně stěžovatel argumentuje, že napadené usnesení je výrazem přepjatého formalismu, neboť Nejvyšší soud má tendenci dovolání odmítat účelově, a to pouze z důvodu nesplnění nepřiměřených a neopodstatněných formálních náležitostí. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
12. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání pro vady spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti, jak vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavností takového postupu se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.), jehož I. výrokem konstatoval, že odmítnutí dovolání pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neobsahuje-li dovolání vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
13. V odkazovaném stanovisku dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonný požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je srozumitelný, přiměřený a sleduje legitimní účel - směřuje ke zvýšení kvality podaných dovolání, a tím i ke zrychlení, zkvalitnění a zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a k filtraci jeho nápadu. Od advokáta dovolatele se - zjednodušeně řečeno - požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch. Obligatorní právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle §241 občanského soudního řádu je přitom garancí vyššího standardu právní pomoci dovolatelům; každý advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeným Českou advokátní komorou musí být schopen formulovat relevantní právní otázku a vyjádřit se k judikatuře, jež na ni dopadá (výše uvedené i další právní závěry, jež jsou pro posuzovanou věc relevantní, jsou obsaženy zejména v bodech 32 až 42, 45 až 47 a 53 stanoviska).
14. Ústavní soud je názoru, že si stěžovatel, resp. jeho advokát, nebyl vědom, v čem spočívá jeho povinnost vymezit naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že nerozlišuje mezi odmítnutím dovolání pro nesplnění této obsahové náležitosti a mezi odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost.
15. Dovolání stěžovatele bylo přitom sepsáno v dubnu roku 2020, tj. v době, kdy již k právní úpravě požadavků na obsah dovolání existovala hojná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, včetně výše odkazovaného stanoviska pléna. Stěžovateli, resp. jeho advokátovi, tak mělo být známo, v jaké podobě má dovolání podat, aby je Nejvyšší soud projednal. Stejně tak si měl být vědom, že sám požadavek formulace relevantní právní otázky a vypořádání se s na ni dopadající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není formalistický, nepřiměřený ani samoúčelný; je výrazem snahy o zvýšení kvality dovolání a usnadnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
16. Po seznámení se s obsahem dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud při jeho posuzování nevybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatel sice v dovolání předkládá argumentaci, proč vnímá právní závěr krajského soudu o promlčení práva na vrácení zápůjčky jako neudržitelný, a formuluje právní otázku tak, že "má za to, že soudem řešená otázka počátku běhu promlčecí doby v případě uzavření smlouvy o zápůjčce na dobu neurčitou má být posouzena jinak." Nevypořádává se však s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v níž by předmětná otázka byla vyřešena a od níž by se měl Nejvyšší soud nyní odchýlit.
17. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 činí stěžovatel v nepřípadném kontextu (porušení dobré víry věřitele) a způsobem, z nějž není srozumitelné, na jaký právní závěr Nejvyššího soudu poukazuje a jak se s ním vypořádává. Nejvyššímu soudu tak nelze vytýkat, pokud vyhodnotil, že tento odkaz na soudní rozhodnutí nepředstavuje řádné vymezení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jímž by stěžovatel dostál své povinnosti v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obiter dictum napadeného usnesení může stěžovateli vyznívat alibisticky, se závěrem o nesplnění výše uvedené obsahové náležitosti dovolání se však nevylučuje - Nejvyšší soud v něm fakticky poučuje stěžovatele o právních otázkách, které v odkazovaném rozhodnutí řešil a jež stěžovatel v dovolání neformuloval.
18. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že závěr Nejvyššího soudu o existenci vad podání stěžovatele spočívajících v nesplnění požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání z jeho pohledu obstojí. Napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
19. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu