ECLI:CZ:US:2023:4.US.949.22.2
sp. zn. IV. ÚS 949/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Dopraváků 723/1, Praha-Dolní Chabry, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 70 Co 429/2021-431 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. září 2021 č. j. 63 Nc 2514/2020-389, 42 P a Nc 50/2020, 42 P a Nc 51/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) P. V., 2) J. V. a 3) nezletilého F. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, jakož i porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel a P. M. [dále též jen "vedlejší účastnice 1)"] jsou rodiči zletilé J. V. [vedlejší účastnice 2)] a nezletilého F. V. [vedlejší účastník 3)]. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému synovi F. a o stanovení povinnosti stěžovatele hradit výživné zletilé dceři J.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 63 Nc 2514/2020-389, 42 P a Nc 50/2020, 42 P a Nc 51/2020 byl nezletilý F. svěřen pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I.). Styk stěžovatele s nezletilým pro tuto dobu nebyl určen (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého pro dobu před i po rozvodu manželství celkovou částkou 15 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2020, a to tak, že částka 13 000 Kč měsíčně je splatná vždy do každého 15. dne příslušného měsíce k rukám matky, částka 2 000 Kč měsíčně je splatná vždy do každého 15. dne příslušného měsíce na příslušný účet stavebního spoření. Nedoplatek na výživném vzniklý stěžovateli na nezletilého na běžném výživném za období od 1. 2. 2020 do 31. 8. 2021 v celkové výši 125 875 Kč měl stěžovatel uhradit nejpozději do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Řízení ve věci úpravy péče pro dobu před i po rozvodu manželství ohledně zletilé dcery bylo zastaveno (výrok IV.). Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 12 000 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 1. 2. 2020. Výživné bylo splatné vždy do každého 15. dne příslušného měsíce k rukám zletilé dcery. Nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2020 do 31. 8. 2021 v celkové částce 106 875 Kč byl stěžovatel povinen uhradit nejpozději do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zletilé dcery (výrok V.). Návrh matky a zletilé dcery na stanovení úroků z prodlení ohledně výživného stanoveného stěžovateli byl zamítnut (výrok VI.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
4. K odvoláním stěžovatele, vedlejší účastnice 1) a zletilé dcery rozhodl ve věci Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 1. 2022 č. j. 70 Co 429/2021-431 tak, že rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku III. v části týkající se stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému synovi částečně změnil. Výživné nově stanovil s účinností od 1. 6. 2020 částkou 17 000 Kč měsíčně, přičemž částka 15 000 Kč měsíčně je splatná k rukám matky. Jinak byl rozsudek v uvedeném výroku potvrzen. V části výroku III. týkající se nedoplatku na výživném pro nezletilého syna byl rozsudek změněn tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 6. 2020 do 31. 1. 2022 v celkové výši 44 750 Kč je stěžovatel povinen uhradit nezletilému k rukám matky do 30. 6. 2022. V napadeném výroku V. o povinnosti otce přispívat na výživu zletilé dcery rozsudek obvodního soudu změnil a částku, kterou je stěžovatel povinen na její výživu přispívat, stanovil ve výši 20 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2020. Nedoplatek na výživném za období od 1. 6. 2020 do 31. 1. 2022 v celkové výši 301 000 Kč stěžovateli uložil uhradit k rukám zletilé dcery ve čtyřech splátkách po 75 250 Kč splatných k 30. 6. 2022, 31. 12. 2022, 30. 6. 2023 a 31. 12. 2023. Ve zbývající části tohoto výroku, stejně jako v zamítavém výroku VI. o stanovení úroků z prodlení ohledně výživného stanoveného stěžovateli, byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení tvrdil, že došlo k porušení uvedených ústavně zaručených práv a zásad (právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí a dvouinstančnosti řízení, zásada rovnosti účastníků, právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo na ochranu rodičovství a zvláštní ochrana dětí, zásada nejlepšího zájmu dítěte ve spojení se zásadou společné odpovědnosti obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte), což stěžovatel spatřuje v postupu, kterým soudy dospěly k závěru o úpravě poměrů k nezletilému F. a o stanovení výživného na zletilou dceru J. Rozhodnutím soudu byla porušena práva nezletilého syna na péči obou rodičů, jejich výchovu a pravidelné udržování osobního styku, protože soud založil rozhodnutí pouze na přání dítěte. Současně napadl způsob, jakým byla příslušná ustanovení vyložena, a dále i jakým způsobem obecné soudy zjistily skutkový stav a jak prováděly dokazování. Zpochybnil také vypořádání se s citovanou judikaturou, na kterou odkazoval. Napadenému rozsudku vytýká zejména to, že obecné soudy vycházely mechanicky z metodického pokynu tzv. doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti při stanovení výše výživného. Nesouhlasí se způsobem výpočtu nedoplatku na výživném a s tím, že městský soud přenesl téměř celou jím zaplacenou částku na výživu nezletilého syna, přestože vedlejší účastnice 1) z této částky prokazatelně průběžně čerpala prostředky i na výživu a potřeby zletilé dcery. Tím došlo k nespravedlivému zvýhodnění jednoho dítěte stěžovatele před druhým, ačkoli obě žijí ve stejné společné rodinné domácnosti. Tento nespravedlivý přístup městského soudu vnímá velmi negativním způsobem i nezletilý syn F.
6. Napadené rozsudky obvodního soudu i městského soudu jsou dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné, protože jsou odůvodněny zcela nedostatečně a obecně, městský soud zcela formalisticky navázal na skutková zjištění obvodního soudu, ale tyto však interpretoval odlišně, bez toho, aby účastníky předem upozornil na zásadně jiný právní názor. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
8. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Ústavní soud usnesením ze dne 21. 6. 2022 č. j. IV. ÚS 949/22-24 návrh zamítl, protože v posuzované věci Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu.
IV.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry městského soudu a obvodního soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho k nezletilému synovi a stanovení výživného k zletilé dceři.
10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
11. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o stanovení výživného a o úpravu styku s nezletilým synem, kdy rozhodnutí je založeno pouze na přání dítěte. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž městský soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů.
12. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě i zletilé dítě je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud při posouzení napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele, jakož i jeho osobními poměry, se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí pak celkem srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry městský soud i obvodní soud učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Napadené rozhodnutí městský soud i obvodní soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
14. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatele v ústavní stížnosti, kterou vytýkal městskému soudu, že při stanovení výše výživného nevzal v úvahu jednání zletilé dcery J., které je v rozporu s dobrými mravy a nezohlednil její negativní až nepřátelské chování k otci. Městský soud v odůvodnění rozsudku (bod 27) se s tvrzením stěžovatele řádně vypořádal a vyložil, že v současné době J. zaujímá k otci negativní a kritický postoj, ale je evidentní, že tento přístup je pouze důsledkem vyhrocených rodinných vztahů, na jejichž vzniku nesou primární vinu oba rodiče, kteří svým vzájemným netolerantním až nesnášenlivým přístupem vystavili své děti nutnosti volby, kterého z rodičů budou v citových vztazích preferovat a kterého naopak zatracovat. Městský soud v tomto směru nabádal zletilou J., aby se i přes vyhrocené vztahy mezi rodiči snažila chovat k otci s náležitou úctou. Taktéž apeloval na otce, aby změnil svoje chování k dceři. Ústavní soud v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, když argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu