ECLI:CZ:US:2023:4.US.954.23.1
sp. zn. IV. ÚS 954/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 3 Tdo 1178/2022-131, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2022 č. j. 5 To 166/2022-106 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. dubna 2022 č. j. 3 T /2022-78, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a za tyto trestné činy ho odsoudil podle §325 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že kolem 14:00 hodin dne 21. 5. 2021 ve Znojmě, na konkretizovaném místě, jako řidič motorového osobního vozidla, stál na pozemní komunikaci v úseku zákazu zastavení upraveného svislou dopravní značkou B28 a E4, kdy po přistoupení k vozidlu službu konajícím strážníkem Městské policie Znojmo J. V. k projednávání spáchaného dopravního deliktu, neuposlechl výzvy strážníka k předložení předepsaných dokladů k řízení a provozu motorového vozidla, vozidlem ujel z místa projednávání přestupku do nedalekého dvora provozovny restaurace, kde se otočil a jel zpět, přičemž byl zastavován postojem strážníka se vztyčenou pravou paží, po zastavení z vozidla vystoupil, kde byl opětovně vyzván strážníkem k předložení výše uvedených dokladů, tomuto se zdráhal s tvrzením, že neměl kde zaparkovat, že zde stojí jen chvíli, spáchání dopravního deliktu neuznával, strážníka urážel a vyhrožoval mu ve skutkové větě rozsudku okresního soudu citovanými výrazy, strkal do něj, přičemž v průběhu tohoto jednání se na místo dostavila přítelkyně stěžovatele M. B., která se snažila situaci uklidnit a vyřešit zaplacením blokové pokuty, kdy řidič nakonec strážníkovi předložil požadované doklady k řízení a provozu motorového vozidla, přičemž při ověřování těchto dokladů je strážníkovi vytrhl z ruky, následně usedl do vozidla, kde akceleroval plynovým pedálem motoru až tak, že se vozidlem rozjel proti tělu stojícího strážníka a přední části vozidla narazil do dolních končetin strážníka do oblasti kolen, kdy nedošlo ke sražení strážníka, od ohroženého strážníka následovala důrazná výzva k zanechání protiprávního jednání, což stěžovatel uposlechl, vozidlo zastavil a z vozidla vystoupil k projednání deliktu, avšak strážníka opět vulgárně urážel a vyhrožoval mu.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel proti výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, a to v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu.
4. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, a za splnění podmínek §259 odst. 3 a 4 trestního řádu nově stěžovateli podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele krajský soud podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že se během hlavního líčení strážníkovi, kterého slovně urazil, omluvil. Svého jednání lituje a má z toho velké výčitky. Vytýká, že soudy k jeho doznání a omluvě nepřihlédly. Tvrdí, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu práce a k pravidelnému dojíždění za dětmi, které žijí s matkou v J. Uloženým trestem by přišel o zaměstnání a dostal by se do existenčních problémů a došlo by i k zamezení styku s jeho nezletilými dětmi. Trest by tedy dopadl i na ně. Jelikož krajský soud zvýšil trest zákazu činnosti i přes jeho omluvu a doznání skutku, je přesvědčen, že byl neúměrně potrestán. Tvrdí, že jeho jednání nebylo úmyslné, nechtěl na strážníka najet. Není zvyklý jezdit s vozem s automatickou převodovkou, vozidlo se rozjelo samo, což automaty dělají, když se pustí brzdový pedál. Nepoužil tedy násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a skutek nespáchal se zbraní. Má za to, že skutku chybí úmysl.
7. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnost č. 10590/83, rozsudek ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, nebo rozsudek ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12), neboť suplovaly důkazní povinnosti obžaloby a trestní řízení nabylo znaky inkvizičního procesu. Závěrem stěžovatel tvrdí, že zcela chybí důkazy, ze kterých lze vyvodit, že se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná; nedostatek takového náležitého posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
13. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že soudy nerespektovaly presumpci neviny a jeho vinu dovodily ústavně nekonformním způsobem, je určující, že jak on sám, tak i státní zástupce zaměřili svá odvolání toliko proti výroku o trestu, nikoli výroku o vině. Krajský soud se tedy výrokem o vině nezabýval a ani jej nijak nepřezkoumával. Jak již stěžovateli objasnil Nejvyšší soud, v dané věci byl krajský soud jako soud odvolací povinen na podkladě podaných odvolání přezkoumat toliko výrok o uložených trestech, když vytýkané vady neměly svůj původ ve výroku o vině (nebyly proto splněny podmínky pro použití §254 odst. 2 trestního řádu). Proto bylo možné dovoláním napadnout toliko výrok o trestu, nikoliv jiný výrok. V řízení o ústavní stížnosti má uvedené za následek, že s ohledem na zásadu (tzv. vnitřní) subsidiarity ústavní stížnosti k námitkám stěžovatele proti výroku o vině Ústavní soud nepřihlíží [srov. např. bod 70 odůvodnění nálezu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362), bod 75. nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21, nebo bod 41. nálezu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
14. Ke stěžovatelovým výhradám vůči závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestů Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložené tresty byly obecnými soudy řádně odůvodněny a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Stěžovatel oponuje zejména trestu zákazu činnosti, který krajský soud vyměřil v polovině trestní sazby, neboť to podle jeho závěrů "vyžaduje ochrana ostatních účastníků silničního provozu". Krajský soud poukázal na skutečnost, že se stěžovatel v minulosti dopustil 11 závažných porušení pravidel silničního provozu, ve dvou případech se závažnými následky. V posuzované věci použil vozidlo jako zbraň namířenou proti strážníkovi, který ho kontroloval. Rovněž se vyjádřil i k možným dopadům do osobního a rodinného života stěžovatele, když uvedl, že trest zákazu činnosti má do značné míry charakter ochranného opatření s tím, že na možné následky měl stěžovatel myslet především sám ještě dříve, než se inkriminovaného jednání dopustil. Tato konstatování aproboval též Nejvyšší soud, přičemž není důvod nesdílet jeho závěr, že o vybočení ze zásady přiměřenosti trestní represe nejde. Takto uložený trest nelze považovat ve věci stěžovatele za nepřiměřeně přísný nebo dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
15. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu