ECLI:CZ:US:2024:1.US.1416.23.1
sp. zn. I. ÚS 1416/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a. s., sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 30 Cdo 3619/2022-441, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Co 148/2022-401 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. října 2021 č. j. 14 C 204/2017-330, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3, a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Celního úřadu Pardubice a Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen "celní úřady") o doměření spotřební daně z tabákových výrobků za období únor až červen a srpen až říjen 2006 (dále jen "nezákonná rozhodnutí"), případně tvrzeným nesprávným úředním postupem. Žalovaná částka se skládala jednak z částky 1 035 731 840,72 Kč, jak stěžovatelka vyčíslila zisk, který by získala za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 výrobou a prodejem doutníků zn. GULLIVERS STANDARD a Merlin (dále jen "doutníky") a který jí v důsledku zmíněných nezákonných rozhodnutí ušel, a jednak z částky 3 992 560 Kč, jež odpovídala škodě související s likvidací těchto již vyrobených doutníků, jejichž prodej byla stěžovatelka nucena ukončit.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Stěžovatelka tvrdila, že v roce 2006 byla nucena z důvodu úkonů celního úřadu ukončit výrobu a prodej doutníků v České republice, a tím jí ušel v letech 2006 až 2014 zisk z jejich prodeje, a dále jí vznikla skutečná škoda tím, že část vyrobených doutníků v roce 2007 zlikvidovala. Obvodní soud konstatoval, že v případě vydání nezákonných rozhodnutí, jimiž byla nesprávně stanovena spotřební daň na tabákové výrobky, nepřichází v úvahu současně odpovědnost vedlejší účastnice za nesprávný úřední postup, neboť úkony činěné vedlejší účastnicí před vydáním dodatečných platebních výměrů (dále jen "DPV") se přímo v těchto DPV odrazily. Dále obvodní soud dospěl k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou není dán vztah příčiny a následku. DPV neukládaly stěžovatelce doutníky zlikvidovat, nebo je neuvádět na trh, stěžovatelka mohla doutníky uvést na trh, avšak s vědomím, že by na ně byla vyměřena vyšší spotřební daň. Doutníky byly zlikvidovány a jejich výroba ukončena několik měsíců před vydáním DPV. Nároky jsou navíc promlčené. Nárok na náhradu škody z případně tvrzeného nesprávného úředního postupu se promlčel ve lhůtě tří let od roku 2007, kdy se stěžovatelka dozvěděla o škodě vzniklé z likvidace doutníků a o tom, kdo za ni odpovídá [§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Promlčená je též škoda tvrzená z nezákonných rozhodnutí, neboť ta byla zrušena nejdříve již rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2010, následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2013 a rozsudkem ze dne 13. 5. 2013. Promlčecí doba uplynula nejpozději 13. 5. 2016. Dále obvodní soud dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným odpovědnostním titulem, tj. nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud věc správně posoudil, shledal-li důvodnou námitku promlčení a dovodil-li dále nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným odpovědnostním titulem, tj. nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. Uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu ušlého zisku u soudu až 27. 11. 2017, resp. nárok na náhradu skutečné škody až 15. 10. 2020, je podle městského soudu třeba považovat za správný závěr obvodního soudu o promlčení nároku, ať už je tento posouzen jako nárok z nesprávného úředního postupu nebo z nezákonného rozhodnutí.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, a to zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud učinil v odvolacím řízení ze znaleckého posudku provedeného obvodním soudem pro věc zásadní skutkové zjištění odlišné od zjištění obvodního soudu, aniž však tento důkaz zopakoval, resp. sám znovu provedl. Tím porušil §213 odst. 2 o. s. ř., a ve svém důsledku i právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu učinil ze znaleckého posudku nepravdivé skutkové zjištění, že stěžovatelka ukončila výrobu doutníků nejpozději ke dni 31. 8. 2006 (resp. před 1. 9. 2006), které ze znaleckého posudku neplyne. Celní orgány začaly proti stěžovatelce postupovat od 1. 9. 2006, přičemž stěžovatelka i po tomto datu po dobu několika dalších měsíců pokračovala ve výrobě doutníků. Protože celní orgány v tuto dobu svými úkony stěžovatelce bránily v její podnikatelské činnosti (a jasně deklarovaly, že veškeré další vyrobené doutníky budou stejným způsobem zabavovat a stěžovatelku sankcionovat), přistoupila stěžovatelka k postupnému zastavení výroby. Postupné ukončení výroby doutníků tedy bylo důsledkem úkonů celních orgánů zahájených 1. 9. 2006 (časově na ně navazovalo). Výrobu doutníků stěžovatelkou i v období po 1. 9. 2006 pak prokazují DPV vydané celními orgány, kterými byla stěžovatelce doměřena spotřební daň z výroby doutníků i za období říjen 2006. Výroba doutníků po 1. 9. 2006 nebyla nikdy rozporována ani vedlejší účastnicí v soudních řízeních před obecnými soudy. Nepravdivé skutkové zjištění městského soudu o okamžiku ukončení výroby doutníků stěžovatelkou před 1. 9. 2006 z provedených důkazů nevyplývá. Uvedené skutkové zjištění je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tento rozpor zakládá porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci byla zásadní právní otázka, zda existuje příčinná souvislost mezi předběžnými úkony celních orgánů založenými na nezákonném posouzení doutníků jako tabáku ke kouření a škodou (ušlým ziskem) ze zlikvidovaného podnikání stěžovatelky spočívajícího ve výrobě doutníků, kdy stěžovatelka byla těmito předběžnými úkony celních orgánů fakticky donucena výrobu doutníků zastavit s tím, že k doměření spotřební daně nezákonnými rozhodnutími ve výši odpovídající nezákonné sazbě došlo až následně v době po zastavení jejich výroby.
8. Stěžovatelka namítá, že městský soud pominul, že k zastavení výroby doutníků byla donucena tehdy existující praxí a jednáním celních orgánů založeným na nezákonném posouzení doutníků mj. v dopisu a ve stanovisku a vydáním zajišťovacích příkazů jako předběžných úkonech předcházejících formálnímu stanovení daně (vydáním DPV v roce 2007), a jeho právní posouzení věci (existence příčinné souvislosti) bylo tedy nesprávné. Městský soud pominul, že v případě dopisu a stanoviska i vydání zajišťovacích příkazů šlo o předběžné úkony předcházející vydání formálního rozhodnutí o doměření daně, přičemž odpovědnost za těmito úkony způsobenou škodu je třeba posoudit jako odpovědnost za škodu způsobenou vydáním nezákonných rozhodnutí. Podle stěžovatelky je tak nesprávný závěr obecných soudů o tom, že vedlejší účastnice neodpovídá za škodu způsobenou stěžovatelce nezákonným zdaněním doutníků (vydáním nezákonných rozhodnutí).
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že předběžné úkony jako úkony předcházející stanovení daňové povinnosti, kterými byla fakticky donucena své podnikání ukončit (když se spoléhala na posouzení doutníků jako tabáku ke kouření obsažené v těchto úkonech a na to, že celní orgány nadále nebudou umožňovat uvádět na trh doutníky zdaněné sazbou daně pro doutníky), se následně projevily v nezákonných rozhodnutích a v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonnými rozhodnutími bylo tedy třeba posoudit i odpovědnost vedlejší účastnice za škodu způsobenou stěžovatelce předběžnými úkony. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že ukončení výroby doutníků (a tedy likvidace podnikání stěžovatelky spočívající právě ve výrobě doutníků) nemůže být v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí (DPV) v roce 2007, když k ukončení podnikání došlo před vydáním DPV.
10. Jednala-li tedy stěžovatelka s důvěrou ve správnost posouzení doutníků jako tabáku ke kouření celními orgány, přičemž na základě toho výrobu doutníků zastavila, avšak následně se ukázalo, že toto posouzení doutníků celními orgány bylo nezákonné, musí být stěžovatelce zaručeno právo na náhradu škody, které jí však obecné soudy posouzením jejího nároku odepřely. Nebýt předběžných úkonů celních orgánů založených na nezákonném posouzení doutníků jako tabáku ke kouření, které se následně odrazily ve vydaných nezákonných rozhodnutích (DPV, resp. rozhodnutích o odvolání, kterými byla výše spotřební daně stanovena), stěžovatelka by svou podnikatelskou činnost spočívající ve výrobě doutníků pro tuzemský trh neukončila a dosahovala by očekávaných zisků. Obecné soudy pominuly, že rozhodnutí stěžovatelky o zastavení výroby doutníků bylo vynuceno předběžnými úkony celních orgánů založenými na nezákonném posouzení doutníků jako tabáku ke kouření.
11. Stěžovatelka dovozuje, že městský soud shodně s obvodním soudem nesprávně posoudily otázku promlčení, čímž došlo k faktickému vyprázdnění jejího práva na náhradu škody způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Namítá dále, že rovněž posouzením otázky existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonných rozhodnutí (resp. nezákonného zdanění doutníků) a škodou obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
12. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když její dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl a jejími námitkami se nezabýval. Uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obvodním soudem, resp. městským soudem, poukazuje Ústavní soud na to, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21); to se týká i námitky stěžovatelky, že postupné ukončení výroby doutníků bylo důsledkem úkonů celních orgánů zahájených 1. 9. 2006. V předmětné věci městský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, správně provedl důkazy, z nichž učinil odpovídající zjištění a z takto zjištěného skutkového stavu ve svém rozhodnutí vycházel, když námitky stěžovatelky o nesprávném, resp. neúplném zjištění skutkového stavu neshledal městský soud opodstatněnými.
17. Městský soud v předmětné věci dovodil, že obvodní soud věc správně posoudil, shledal-li důvodnou námitku promlčení, a proto považoval za správný i závěr obvodního soudu o promlčení nároku (na náhradu ušlého zisku, resp. na náhradu skutečné škody), ať už je tento posouzen jako nárok z nesprávného úředního postupu nebo z nezákonného rozhodnutí. Uvedený závěr o promlčení stěžovatelčina nároku městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, a proto Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu v podrobnostech odkazuje.
18. Dále městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným odpovědnostním titulem, tj. nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. Městský soud dovodil, že došlo-li k ukončení výroby a prodeje doutníků již před vydáním DPV, pak samotná nezákonná rozhodnutí již škodu ve formě ušlého zisku nemohla způsobit. Obdobný závěr učinil i ve vztahu ke škodě spočívající v likvidaci doutníků, neboť o likvidaci bylo rozhodnuto již počátkem roku 2007, tj. dlouhou dobu před vydáním nezákonných rozhodnutí.
19. Městský soud dále výstižně poukázal na to, že kromě nezákonných rozhodnutí uplatnila stěžovatelka skutkově též nesprávný úřední postup, který v odvolacím jednání vymezila výlučně jako postup celních úřadů vůči prodejcům doutníků. Městský soud považoval za významné, že zabavování doutníků a ukládání pokut prodejcům se provádělo ve správních řízení vydáváním správních rozhodnutí vůči prodejcům, přičemž stěžovatelka účastníkem těchto řízení nebyla. Spočívá-li proto stěžovatelkou skutkově tvrzený "nesprávný úřední postup" ve vydávání rozhodnutí vůči třetím osobám - prodejcům, pak přichází v úvahu pouze odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. Ve vztahu ke stěžovatelce však uvedená rozhodnutí nelze považovat za nezákonná rozhodnutí jako odpovědnostní titul, neboť jednak stěžovatelka netvrdila a ani v řízení nevyšlo najevo, že by tato rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena a dále stěžovatelka ani nebyla účastníkem uvedených řízení. Tvrzený postup celních úřadů vůči prodejcům tak nemůže naplnit odpovědností titul nesprávného úředního postupu vůči stěžovatelce.
20. Městský soud dále dodal, že i když stěžovatelka u odvolacího jednání vymezila skutkově nesprávný úřední postup pouze jako postup celního úřadu vůči prodejcům doutníků, nelze jako nesprávný úřední postup posuzovat ani dříve stěžovatelkou tvrzený nesprávný úřední postup spočívající ve vydávání zajišťovacích příkazů a stanovení podmínek v povolení k provozování daňového skladu. V těchto případech deliktního jednání lze proto uvažovat pouze o odpovědnosti za nezákonná rozhodnutí, která vůči stěžovatelce byla vydána. Byla-li uvedená rozhodnutí zrušena podle tvrzení stěžovatelky v letech 2010, resp. 2011 a 2012, pak i případný nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou těmito rozhodnutími by byl promlčen (tříletá promlčecí doba začala plynout od zrušení uvedených rozhodnutí a uplynula by dlouhou dobu před podáním žaloby, resp. dlouhou dobu před skutkovým uplatněním tohoto deliktního jednání žalované v řízení).
21. Závěr městského soudu, že nárok stěžovatelky na náhradu škody z důvodu nezákonného rozhodnutí je promlčen, nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu spočívajícího v postupu celního úřadu vůči prodejcům není dán, navíc by byl také promlčen, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jakkoli je promlčení žalovaného nároku zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby, městský soud rovněž ústavně konformním způsobem vyložil, že správný je i závěr obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Pro úplnost je třeba uvést, že městský soud dále dovodil, že ze skutečností tvrzených samotnou stěžovatelkou se mu jeví spíše pravděpodobným, že hlavní a rozhodující příčinou ukončení výroby a prodeje doutníků v tuzemsku bylo samotné manažerské rozhodnutí stěžovatelky jako podnikatelky motivované snahou vyhnout se riziku nerentabilní výroby a prodeje doutníků za situace, kdy vyvstala možnost, že doutníky budou celním úřadem posuzovány pro účely spotřební daně nikoliv jako doutníky, ale jako tabák ke kouření (tj. budou zatíženy vyšší spotřební daní).
23. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu.
24. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti je vadné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu