ECLI:CZ:US:2024:1.US.1958.23.1
sp. zn. I. ÚS 1958/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. května 2023 č. j. 4 KZN 3086/2023-13, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. března 2023 č. j. 6 ZN 4652/2022-26 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. ledna 2023 č. j. KRPT-111942-28/TČ-2022-070781, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, sídlem Na Hradbách 1500/22, Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění a rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů se podává, že stěžovatelka je obchodní společností, která mimo jiné jako banka poskytuje úvěry. V květnu roku 2011 poskytla smlouvou úvěr obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"). K zajištění úvěru bylo též sjednáno zástavní právo váznoucí na pozemcích evidovaných ve vlastnictví jednatele společnosti X, pana R. B. V září téhož roku bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno insolvenční řízení se společností X, mimo jiné k jejímu návrhu. Insolvenční soud ustanovil insolvenční správkyní K. M., kterou na přelomu roku 2011 a 2012 ve funkci nahradil J. C. Stěžovatelka do insolvenčního řízení přihlásila svoji pohledávku z úvěru ve výši 43 331 780,70 Kč, avšak protože její zástavní právo vázlo na věcech, které nebyly ve vlastnictví společnosti X, nepřihlásila se jako zajištěná věřitelka. V červnu roku 2014 společnost X splnila reorganizační plán a insolvenční řízení skončilo. Pohledávka stěžovatelky byla uspokojena jen do výše 4 766 495,88 Kč.
3. V červenci roku 2015 byl zjištěn úpadek pana B., jednatele společnosti X, a stěžovatelka v tomto (dalším) insolvenčním řízení přihlásila svoji pohledávku z úvěru jako zajištěnou zástavním právem. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 45 ICm 1328/2017-128 k incidenční žalobě společnosti X (z března roku 2017) rozhodl, že se uvedené nemovité věci vylučují z majetkové podstaty pana B., protože jsou ve skutečnosti ve vlastnictví společnosti X. Kupní smlouva z roku 2009 mezi ní a jejím jednatelem, panem B., je neplatná podle §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože kupní cena nebyla určena znaleckým posudkem. Uvedený rozsudek v roce 2020 nabyl právní moci.
4. V roce 2022 stěžovatelka podala trestní oznámení na M. a C., tehdejší insolvenční správce společnosti X, pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Podezřelí se jej měli dopustit tím, že jako insolvenční správci v rozporu se svými povinnostmi nezjistili v insolvenčním řízení se společností X, že kupní smlouva s panem B. o prodeji nemovitých věcí je absolutně neplatná. Stěžovatelce tak vznikla škoda odpovídající části neuspokojené pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení, protože v důsledku tehdejšího evidovaného vlastnického práva pana B. k zajištěným nemovitým věcem nemohla být zajištěnou věřitelkou.
5. Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením trestní věc odložila, protože nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Podle policejního orgánu podezřelí učinili vše pro to, aby byli věřitelé co nejvíce uspokojeni. Provedli reorganizaci, což vedlo k uspokojení většiny věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení. Policejní orgán se ztotožnil s tvrzením M., že nebylo možné podat žalobu podle §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože bylo nutné vyčkat na reorganizační plán. Stěžovatelka tehdy nepodala žádný podnět vůči postupu insolvenčních správců. Nelze zahájit trestní stíhání konkrétních osob pro důkazní nouzi.
6. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "OSZ") napadeným usnesením zamítla stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu jako nedůvodnou. Z provedených důkazů vyplynulo, že insolvenční správci vyvinuli maximální úsilí, spolupracovali při předání podkladů a agendy a nikdo později nevznesl žádné námitky. Je nadto na věřiteli úvěru, aby si řádně prověřil a ošetřil svůj soukromoprávní vztah. Rovněž absentuje subjektivní stránka trestného činu; sama stěžovatelka k úmyslu podezřelých žádné důkazy nepředkládá. U nedbalostní formy trestného činu dalším úkonům brání promlčení.
7. Následně státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ") napadeným vyrozuměním odložila podnět stěžovatelky k dohledu jako nedůvodný. Zdůraznila, že je skutečně pravdou, že povinnosti insolvenčního správce zahrnují rovněž povinnost prověřovat neplatné a neúčinné smlouvy. Podezřelí přitom skutečně pochybili, nepřezkoumali-li kupní smlouvu mezi společností X a panem B. z roku 2009. Otázkou je, zda jde o trestnou činnost. M. funkci vykonávala toliko krátce na počátku řízení a pro prověření neplatnosti či neúčinnosti úkonů bylo tehdy ještě dost času. M. pak C. podle svých vyjádření předala veškeré podklady. "Ne úplně šťastně" policejní orgán vedl výslech M., která se vyjadřovala k nesouvisejícím skutečnostem (rozdíl mezi neúčinnými a neplatnými úkony). To však není rozhodné. Jde o to, že zjišťování majetkové podstaty je výsledkem spolupráce insolvenčního správce, dlužníka a věřitelů a tehdy nikdo na možnost neplatné smlouvy nepoukázal, což má vliv na posouzení subjektivní stránky jednání.
8. Jednání C. pak svědčí spíše o nedbalosti, protože sice mohl kdykoli nemovité věci sepsat do majetkové podstaty, prověřil-li by platnost kupní smlouvy, avšak spoléhal "pravděpodobně bez přiměřených důvodů", že ohrožení nezpůsobí, protože M. řádně postupovala při soupisu majetkové podstaty. Státní zástupkyně KSZ konečně poznamenala, že stěžovatelka měla možnost domáhat se po podezřelých náhrady škody podle §37 insolvenčního zákona. S ohledem na promlčení však stěžovatelka měla jednat dříve. Její nečinnost nemůže být zhojena v trestním řízením.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně posoudily okolnosti údajně spáchaného trestného činu podezřelých M. a C. V obecné rovině se stěžovatelka dovolává porušení svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01 je stát povinen vést řádné vyšetřování v situaci, bylo-li zasaženo do majetkového práva poškozeného podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jde-li pak o zásah trestněprávní povahy, nese v sobě tento závazek povinnost státu vést účinné vyšetřování, a tam, kde je to vhodné, i trestní řízení. Uvedené závěry promítl do své rozhodovací praxe rovněž Ústavní soud [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3888/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Ve věci stěžovatelky neexistuje alternativa civilní žaloby (a contrario §67 rozsudku Blumberga), protože u žaloby podle §37 insolvenčního zákona na náhradu škody způsobenou insolvenčním správcem uplynula promlčecí lhůta (v délce tří let od skončení insolvenčního řízení podle §37 odst. 4 téhož zákona) ještě předtím, než škoda vznikla. Tedy v okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o tom, že pan B. není vlastníkem zastavených nemovitých věcí. Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly až v roce 2020 tedy více než 6 let po skončení insolvenčního řízení. Právě "faktická" absence soukromoprávního nástroje nápravy značí, že orgány činné v trestním řízení jsou tím spíše povinny důkladně prověřit okolnosti tvrzeného nezákonného jednání.
11. Státní zástupkyně KSZ přitom potvrdila pochybení podezřelých v insolvenčním řízení. Přesto učinila závěr o nedbalostní formě případného trestněprávního jednání, a to toliko z pouhého podání vysvětlení podezřelé, což značí, že jde jen o domněnky. Hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí přitom není příliš zřetelná a vyžaduje podrobné hodnocení okolností věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 či ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 8 Tdo 506/2012 a tam vyslovené požadavky na orgány činné v trestním řízení). Orgány činné v trestním řízení zde však pouze vyžádaly insolvenční spis a vysvětlení od podezřelých.
12. Nepřímému úmyslu jednání podezřelých nasvědčovalo mimo jiné, že společnost X si nechala v roce 2009 vypracovat znalecký posudek, podle nějž byly pozemky prodány pod cenou. Dále nepřímému úmyslu nasvědčuje, že v roce 2009 došlo ke změně úředně vedeného využití pozemků ze zemědělského na určené k zastavění bytovou výstavbou, insolvenční správci měli k dispozici informace o dalších smlouvách společnosti X odporujících §196a obchodního zákoníku (podle zprávy auditora, kterou M. rovněž předala insolvenčnímu soudu se zprávou o své činnosti), jakož i to, že pan B. hodlal v insolvenčním řízení společnosti X poskytnout svůj osobní majetek v hodnotě okolo 117 000 000 Kč, což mohlo vést insolvenční správce k obezřetnosti o tom, zda cena uvedená v kupní smlouvě z roku 2009 odpovídá skutečné. Tyto okolnosti však orgány činné v trestním řízení žádným způsobem neprověřily.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
13. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření KSZ, OSZ a policejnímu orgánu, jakož i M. a C., kterým náleželo postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti.
14. Státní zástupkyně KSZ ve vyjádření zdůraznila, že ústavně zaručená povinnost vedení účinného trestního řízení znamená povinnost prostředků, nikoli výsledku. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je provést důkazy a objektivně je zhodnotit, a to v duchu zásady in dubio pro reo. Samotné tvrzení o neexistenci soukromoprávní alternativy nápravy nemůže vést ke kriminalizaci jednání podezřelých. Trestní právo lze v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe použít tam, kde je jednání společensky škodlivé, nikoli tam, kde jiné prostředky selžou nebo jsou promlčeny. Nápravu pochybení v netrestních věcech je třeba napravovat opravnými prostředky. Závěr o spoléhání C. na činnost M- jako předchozí insolvenční správkyně nepředstavuje domněnku státní zástupkyně KSZ, nýbrž logický závěr učiněný na podkladě důkazů hodnocených podle uvedených zásad. Konečně státní zástupkyně KSZ poukázala na to, že sama při dohledu uložila povinnost OSZ zajistit, aby se policejní orgán zabýval případným trestněprávním jednáním pana B. či společnosti X, například ve formě podvodu, úvěrového podvodu či poškození věřitele, což signalizují důkazy v nyní posuzované věci.
15. M. ani C. se v k ústavní stížnosti nevyjádřili. Protože byli poučeni, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejších účastníků vzdávají, nebylo s nimi v posuzované věci nadále jednáno. K ústavní stížnosti se blíže nevyjádřily ani státní zástupkyně OSZ a policejní orgán.
16. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice uvedla, že nesouhlasí se závěrem o obstarání dostatku důkazů. Opakuje, že rozhodné je hodnocení volní složky porušení povinnosti insolvenčními správci, které státní zástupkyně KSZ jednoznačně konstatovala. Stěžovatelka upozorňuje, že chybějící soukromoprávní prostředek ochrany jejích práv sice nemá vést k automatické kriminalizaci podezřelých, nýbrž k vyšší obezřetnosti orgánů činných v trestním řízení, protože kriminální vyšetřování je zde objektivně jediným prostředkem, jak se domoci náhrady škody.
17. Soudce zpravodaj poté požádal státní zástupkyni KSZ dodatečně o sdělení, jaká opatření dosud přijalo OSZ, popřípadě policejní orgán, po zahájení šetření ke zjištění, zda se společnost X či její tehdejší jednatel pan B. nedopustili trestného činu majetkové povahy. Státní zástupkyně KSZ Ústavnímu soudu sdělila, že podezření proti panu B. a společnosti X pro trestný čin podvodu již bylo prověřováno v jiné věci a rozhodlo se o založení věci ad acta. Policejnímu orgánu proto bylo uloženo, aby věc znovu přezkoumal a zohlednil i skutečnosti zjištěné v nyní posuzované věci.
18. Došlé sdělení zaslal soudce zpravodaj stěžovatelce na vědomí a k případné dodatečné replice. Stěžovatelka i této možnosti využila a uvedla, že ve věci podezření pana B. a společnosti X dosud neproběhly žádné úkony trestního řízení, a proto nelze s odkazem na něj tvrdit, že došlo k naplnění práv stěžovatelky na účinné vyšetřování. Bylo-li by možné připustit, že škoda stěžovatelce mohla vzniknout jednáním více pachatelů, k naplnění práva na účinné vyšetřování musí platit, že stěžovatelce jako poškozené náleží toto právo vůči každému z těchto pachatelů. Prověřování dalších možných pachatelů by proto nemělo mít vliv na výsledek řízení o této ústavní stížnosti. Stěžovatelka konečně upozorňuje, že eventuální uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči společnosti X je problematické, protože úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2011 a 1) zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti teprve v roce 2012 a 2) trestný čin poškození věřitele se pro právnické osoby stal aplikovatelným až roku 2016. U pana B. pak pravděpodobně nastane promlčení. Nedošlo-li by k němu, pohledávka stěžovatelky vůči panu B. by byla za každé situace nedobytná, protože pan B. je v insolvenci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. I v řízení o ústavní stížnosti je proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, v zásadě věcí orgánů veřejné moci. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
21. Námitky stěžovatelky směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho přípravné fázi; stěžovatelka se ve své věci jako právnická osoba a údajná oběť majetkové trestné činnosti domáhá požadavků účinného vyšetřování, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu a zejména ESLP.
K právu na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti
22. Obecně platí, že trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Pozitivní povinností státu je však současně zajistit ochranu základních práv, a to i účinným trestním řízením. Takový požadavek vyplývá podle judikatury ESLP nejen z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) či ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)], nýbrž také výjimečně u (závažnějších) zásahů do majetkových práv.
Právo na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti v judikatuře ESLP
23. Podle rozsudku ESLP Blumberga platí, že kde má zásah do majetkových práv (závažnější) kriminální povahu, má stát povinnost, aby jeho orgány vedly účinné trestní šetření, a je-li to namístě, i trestní stíhání. Tehdejší věc se týkala trestného činu vloupání. Obdobné závěry ESLP uplatnil též v rozsudku ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku č. 39544/05, týkajícího se finanční kriminality, rozsudku ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě, č. 72065/17, týkajícího se žhářství, a konečně též v rozsudku ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině č. 74663/17, který se týkal porušení práv z duševního vlastnictví.
24. Požadavek účinného vyšetřování představuje rovněž "pouze" procesní povinnost tzv. náležité péče, a nikoli povinnost ve vztahu k výsledku vyšetřování. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu. Podle ESLP je třeba dále zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto podle ESLP poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy.
25. Zatímco v prvních třech uvedených věcech ESLP neshledal porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ve věci Korotyuk již stát podle něj nesplnil své pozitivní povinnosti ochránit práva tehdejšího stěžovatele zjevnými a závažnými nedostatky v kriminálním vyšetřování, čímž uvedené ustanovení porušil. Pro lepší pochopení jednotlivých kritérií, které ESLP v takové situaci zkoumá, je vhodné rekapitulovat konkrétnější zjištění učiněná jmenovaným soudem v uvedených věcech.
26. Ve věci Blumberga ESLP ke vzájemnému vztahu trestněprávních a občanskoprávních prostředků ochrany uvedl, že výsledek trestního řízení může mít zásadní vliv na úspěch v civilním řízení. Avšak stát nemůže být shledán odpovědným za nedostatečné záruky trestního řízení jen proto, že takové trestní řízení či vyšetřování nevedlo k usvědčení pachatele. ESLP při hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení tehdy zohlednil, že ve věci probíhala dvě vyšetřování; jedno z nich bylo ukončeno po deseti letech pro nedostatek důkazů a druhé tehdy doposud probíhalo. Přestože v jednom z vyšetřování se opakovaně objevila pochybení orgánů činných v trestním řízení, nedostatek důkazů a nemožnost identifikovat pachatele činu nebyla důsledkem těchto pochybení. ESLP též zohlednil, že stěžovatelka měla možnost zahájit občanskoprávní řízení s rozumnou šancí na úspěch.
27. Ve věci Zagrebačka banka se ESLP zabýval snahou tehdejší stěžovatelky, obchodní společnosti, o navrácení od ní neoprávněně vymožené peněžité částky při výkonu nezákonného rozhodnutí; tehdejší stěžovatelka sice nebyla úspěšná, zejména protože dlužník nebyl schopen splatit dluh vůči stěžovatelce pro svůj úpadek a též pozdější zánik, avšak měla k dispozici i jiné prostředky ochrany. Stát nemůže nést odpovědnost za nesplnění závazku soukromou obchodní společností z důvodu její platební neschopnosti. Ve věci rovněž proběhlo trestní vyšetřování, a krátce též trestní stíhání, které však bylo zastaveno, protože údajný pachatel zemřel. Pro ESLP tehdy z hlediska pozitivních závazků státu bylo rozhodné, že trestní stíhání neskončilo v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, a tehdejší stěžovatelka se mohla i bez odsuzujícího rozsudku domáhat náhrady škody po dědicích domnělého pachatele. K porušení závazků státu vést účinné vyšetřování podle ESLP tehdy nedošlo.
28. Ve věci Abukauskai ESLP zkoumal trestní vyšetřování údajného žhářství. Zde bylo pro ESLP rozhodné, že tehdejší stěžovatel sice poukazoval na některá pochybení orgánů činných v trestním řízení, avšak klíčové pro vyšetřování byla zejména nemožnost nalézt na místě činu jakékoli stopy hořlaviny. Případná pochybení na tuto skutečnost neměla žádný vliv. Jiný způsob, jakým by orgány činné v trestním řízení mohly vést vyšetřování, by nenapomohl objasnění pachatele. Proto ani případná nemožnost tehdejšího stěžovatele domoci se ochrany svých práv v občanskoprávním řízení nebyla zapříčiněna chybným postupem orgánů veřejné moci, a v důsledku toho ani v tomto případě ESLP porušení Úmluvy nekonstatoval.
29. Konečně ve věci Korotyuk ESLP zohlednil, že specifické okolnosti věci naznačovaly, že civilní žaloba ve věci tehdejšího stěžovatele nebyla účinná, protože pachatelé použili ke spáchání činu elektronickou identitu, kterou lze odkrýt jen v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení přitom nemusely činit rozsáhlé pátrání, protože údajný pachatel použil bankovní kartu a telefonní číslo vedené u společností v jurisdikci daného státu. Nevyšlo najevo, že by požadovaná snaha ke zjištění totožnosti pachatele představovala pro orgány činné v trestním řízení nepřiměřené břemeno. Nevyšlo najevo ani žádné srozumitelné vysvětlení, proč tyto relativně jednoduché úkony nikdo neučinil. Tehdejší stěžovatel ani nebyl dostatečně informován o průběhu vyšetřování, což mu znemožnilo činit vlastní kroky ke zjištění totožnosti pachatele. ESLP proto shledal, že vzájemná kombinace a kumulativní působení těchto jednotlivých pochybení vedla k porušení závazků státu vést účinné vyšetřování ve vztahu k majetku tehdejšího stěžovatele.
Právo na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti v judikatuře Ústavního soudu
30. K uvedeným principům se v navazující judikatuře přihlásil také Ústavní soud, zejména v "zamítavém" nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12. V kontextu českého trestního práva tehdy vyslovil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. U zásahů méně závažných, kterým bude zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů, by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
31. Přihlíží se zde k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochraně jeho práv. Bude-li tomu tak, je zásah Ústavního soudu možný jen v mimořádných situacích a u závažnějších trestných činů, byť je zároveň třeba doplnit, že nikoli u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné.
32. Ani v tehdejší věci však Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení taková závažná pochybení. K závěru o porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek nedostatečným vyšetřováním majetkové trestné činnosti dosud nedospěl. Z navazující rozhodovací praxe (ve formě usnesení) se podává, že Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování v kontextu práva vlastnit majetek postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a učiněných závěrů; musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného.
33. Nepodaří-li se orgánům veřejné moci některý důkazní materiál zajistit, pak musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit, proč se tak stalo a proč nevyvinuly další úsilí k jeho zajištění. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (srov. zejména body 20 a 21 usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13, a obdobně dále např. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3322/16, ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2197/19, ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 3002/21, ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 779/23 či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1982/23).
Zásady posuzování porušení práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti
34. Z uvedeného se tak podává, že jak pro ESLP, tak pro Ústavní soud představuje přezkum porušení závazku vést účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti otázku hledání míry, které je bytostně spjato s okolnostmi každé jednotlivé věci a hodnocením jejich vzájemných souvislostí. Stěží lze formulovat kategorická pravidla uplatnitelná v každé věci, která mohou být rozhodující. V úvahách obou soudů však lze nalézt uplatnění určitých společných zásad či bližších výkladových hledisek.
35. Z dosavadní rozhodovací praxe lze dovodit, že nikoli každé pochybení orgánů činných v trestním řízení je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. I ze samotné četnosti dosavadních vyhovujících rozhodnutí u práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti lze seznat, že k uplatnění odpovědnosti státu dochází vskutku výjimečně. Kromě toho, že je třeba, aby tato pochybení dosahovala určité intenzity z kvalitativního hlediska, je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a případným neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného logický vztah. Tedy kupříkladu objeví-li se v trestním vyšetřování pochybení, ale nemožnost identifikovat pachatele či důkazní nouze je důsledkem okolností nezávislých na orgánech činných v trestním řízení, zpravidla o taková kvalifikovaná pochybení nepůjde.
36. Obdobné se podle Ústavního soudu uplatní u posouzení dalších reálných možností poškozeného domoci se jeho práv, zejména soukromoprávními prostředky ochrany. Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde, mimo skutečné výjimky (srov. sub 31). Naopak, nebude-li mít poškozený možnost domáhat se ochrany i jinak než jen při trestním vyšetřování, i tak k porušení práv poškozeného dojde zpravidla jen tehdy, má-li taková nemožnost souvislost s postupem orgánů činných v trestním řízení.
37. Logikou za oběma uvedenými výkladovými hledisky či zásadami je právě skutečnost, že právo na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti představuje odpovídající povinnost státu tzv. náležité péče, a nikoli výsledku; objektivní nemožnost dosáhnout výsledku příznivého pro poškozeného by proto neměla být zásadně přičítána k tíži orgánům činným v trestním řízení. Z toho přitom lze dovodit třetí výkladové vodítko, a tedy že nebude-li mít poškozený možnost domáhat se ochrany i jinak než jen při trestním vyšetřování, nevede to automaticky k porušení práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti, avšak je namístě větší míra obezřetnosti, která například opodstatní nižší práh tolerance vůči pochybení orgánů činných v trestním řízení.
38. Ústavní soud v tomto smyslu považuje za nutné zohlednit, že v případném trestním vyšetřování je třeba rovněž respektovat oprávněné zájmy a případně též i ústavně zaručená práva údajných pachatelů trestné činnosti, například jako osoby, proti níž se vede trestní řízení. V každé věci je proto třeba rovněž zvážit, zda pokračující vyšetřování nebo i trestní řízení odpovídá například principům subsidiarity trestní represe, presumpce neviny, právu na obhajobu a dalším základním pravidlům trestního řízení.
39. Konečně Ústavní soud na základě dosavadní rozhodovací praxe stanoví příkladný výčet různých jednotlivých kritérií, která mohou vést k nižší či vyšší toleranci vůči pochybením orgánů činných v trestním řízení či obezřetnost a péči, kterou je vůči nim třeba vyžadovat. Okolnosti snižující práh tolerance vůči orgánům veřejné moci představují zejména vyšší rozsah újmy ve sféře poškozeného, závažnost trestné činnosti (vyjádřenou na úrovni zákona především typovou závažností skutkové podstaty trestného činu, která je předmětem vyšetřování) a již zmíněnou nemožnost domoci se nápravy jinými prostředky [u které je však třeba zkoumat též postupy osoby domáhající se neúčinného vyšetřování (poškozeného) v případných předchozích řízeních a souvislost s případným postupem orgánů činných v trestním řízení].
40. Okolnosti zvyšující práh tolerance vůči orgánům činným v trestním řízení pak představují především dlouhá doba uplynulá od spáchané trestné činnosti (kdy se zpravidla objektivně snižuje šance objasnit skutkový stav), existence jiných využitých či nevyužitých prostředků ochrany (s reálnou šancí na úspěch) a postoj poškozeného k nim (nepodal-li například poškozený žalobu, ač takovou možnost měl), nepřiměřenost existence dalších úkonů při šetření z hlediska oprávněných zájmů osoby, proti které vyšetřování směřuje, nebo i absence spolupráce poškozeného. Je však třeba samozřejmě trvat na tom, aby se jednotlivé okolnosti vždy zkoumaly ve vzájemných souvislostech.
K naplnění požadavků práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti v nyní posuzované věci
41. Stěžovatelka v nyní posuzované věci tvrdí, že pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívalo v nedostatečném posouzení zavinění jednání podezřelých; podle ní totiž okolnosti nasvědčují, že M. a C. porušily v úmyslu nepřímém svoji povinnost zjistit v insolvenčním řízení se společností X, že kupní smlouva s panem B. o prodeji nemovitých věcí, na kterých vázne zástavní právo, je neplatná, v důsledku čehož stěžovatelka měla v tomto insolvenčním řízení horší postavení insolvenční věřitelky [a vznikla jí škoda velkého rozsahu; srov. §138 odst. 1 písm. e) ve spojení s §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku]. Podezřelí se tak měli dopustit úmyslné formy trestného činu porušení správy cizího majetku, když nedbalostní forma tohoto trestného činu podle §221 trestního zákoníku nepřipadá v úvahu kvůli promlčení.
42. Je přitom pravdou, že závěry orgánů činných v trestním řízení se ustálily v tom, že podezřelí skutečně porušili svou povinnost řádné správy majetku, neodhalili-li neplatnost uvedené smlouvy, a jde tedy již (jen) o zhodnocení složky zavinění. Policejní orgán se v napadeném usnesení k okolnostem vztahu pachatelů k porušení jejich povinnosti blíže nezabýval, a to již proto, že ani s variantou porušení povinnosti spravovat majetek podezřelými nepočítal. Rozhodné pro něj bylo, že nikdo na možnou neplatnost smlouvy tehdy neupozornil. Státní zástupkyně OSZ pak v napadeném usnesení uvádí, že žádné z předložených důkazů nesvědčí úmyslu podezřelých stěžovatelce způsobit škodu, aniž se však vypořádává s konkrétními důkazními návrhy stěžovatelky.
43. Podrobněji pak argumentuje státní zástupkyně KSZ, která v napadeném vyrozumění upozornila na nevhodně položené otázky policejního orgánu při výslechu M., které však na výsledku vyšetřování nic nezmění, protože M. byla insolvenční správkyní jen krátce na počátku řízení. Lze usuzovat, že u ní mohlo jít nejvýše o nedbalost, protože bylo rozumné spoléhat na převzetí povinností dalším insolvenčním správcem, který bude postupovat s v souladu se zákonem. U C. pak podle státní zástupkyně KSZ nelze o nepřímém úmyslu uvažovat, neboť spoléhal pravděpodobně bez přiměřených důvodů, že nezpůsobí ohrožení, protože M. jednala při soupisu majetkové podstaty správně. Státní zástupkyně KSZ rovněž upozornila na dlouhý časový odstup, který omezuje orgánům činným v trestním řízení náležitě konat jejich povinnosti sběru a vyhodnocování důkazů.
44. Ústavní soud rozumí tvrzením orgánů činných v trestním řízení tak, že podezření vůči M. není důvodné, protože byla ve funkci krátkou dobu. Bylo oprávněné u ní usuzovat, že nešlo o úmyslné porušení její povinnosti. Jde-li pak o C., ten byl sice insolvenčním správcem většinu času, kdy bylo možné neplatnost smlouvy odhalit, podle státní zástupkyně KSZ však C. počítal s tím, že M. svoje povinnosti neporušila, což představovalo okolnost, na kterou C. spoléhal a která mohla zabránit následku významnému pro trestní právo, čímž je vyloučeno jeho srozumění s tímto následkem. Detailnějšímu zhodnocení okolností věci pak brání čas uplynulý od spáchání trestné činnosti a s tím spojená důkazní nouze.
45. Těmto závěrům nelze důvodně vytknout, že postrádají racionální základ a logické, obhajitelné zdůvodnění. Judikaturní a doktrinální východiska posuzování rozdílu mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem reflektují a jsou založena na individualizovaném zhodnocení okolností konkrétní věci, tedy charakteru dostatečných důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 a sp. zn. 8 Tdo 506/2012). Je sice pravdou, že stěžovatelka upozorňuje na okolnosti, které mají svědčit ve prospěch závěru o nepřímém úmyslu podezřelých ve vztahu k porušení jejich povinnosti (sub 12). Podle Ústavního soudu však jde spíše o okolnosti, které svědčí o tom, že podezřelí mohli již tehdy neplatnost smlouvy odhalit, tedy že porušili své povinnosti, nikoli však již o jejich případném srozumění s následkem relevantním pro trestní právo.
46. U pochybení policejního orgánu při pokládání otázek M. pak ani stěžovatelka blíže neosvětluje, jaké další konkrétní okolnosti věci zůstaly stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení a které případně jinak vedený výslech mohl objasnit. Z uvedeného lze proto usoudit, že vyšetřování nedoprovázelo žádné extrémní, zjevné pochybení, které by opodstatnilo porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování bez dalšího. Ústavní soud proto dále zhodnotí, zdali nyní posuzovaná věc nese takové charakteristiky, které opodstatní případný zevrubnější přezkum či nižší práh tolerance vůči případným i méně intenzivním vadám v průběhu vyšetřování.
47. Jde-li o okolnosti snižující práh tolerance vůči orgánům činným v trestním řízení v nyní posuzované věci, rozsah tvrzené újmy stěžovatelky je značný. O tom ostatně svědčí konfrontace požadované částky se stanovením hranic výše škody podle trestního zákoníku, protože v nyní posuzované věci jde o škodu velkého rozsahu, tedy nejvyšší typový stupeň výše škody. Typovou závažnost trestné činnosti lze označit jako střední, protože předmětem vyšetřování je nejvýše zločin (srov. §14 odst. 2 a 3 ve spojení s §220 odst. 3 trestního zákoníku), avšak nikoli zvlášť závažný zločin.
48. K možnosti nápravy jinými prostředky je třeba zdůraznit, že úspěšnému uplatnění občanskoprávní žaloby vůči podezřelým jako insolvenčním správcům brání tříletá tzv. objektivní promlčecí lhůta podle §37 odst. 4 insolvenčního zákona počítaná od konce insolvenčního řízení, která zde podle všeho uplynula již v roce 2017 (sub 2 i. f.). Marné uplynutí promlčecí lhůty však není důsledkem tvrzených pochybení orgánů činných v trestním řízení. Teprve v roce 2019 byl vydán rozsudek o vlastnictví zajištěných věcí společnosti X, který o rok později nabyl právní moci. Chybějící šanci na rozumný úspěch soukromoprávních prostředků vůči podezřelým lze proto přičítat zejména samotné povaze trestné činnosti, tedy z hlediska hodnocení postupu orgánů veřejné moci objektivní okolnosti.
49. Je rovněž významné, že i podle vyjádření orgánů činných v trestním řízení dosud probíhá další vyšetřování, a to vůči možné trestné činnosti pana B. či společnosti X. I podle toho, jak došlo ke škodě, tedy zjednodušeně řečeno, jak stěžovatelka přišla o peníze, je zřejmé, že odpovědnost za celou situaci by měla ležet spíše právě na těchto subjektech. Ani stěžovatelka v době insolvenčního řízení se společností X, ve kterém podezřelí vystupovali jako insolvenční správci, o jiném vlastníkovi zastavených věcí podle všeho nevěděla. Úspěchu uplatnění trestní odpovědnosti vůči společnosti X jako právnické osobě může sice do jisté míry bránit v závislosti na závěru o času spáchání trestné činnosti pozdější účinnost zákona č. 418/2011 Sb. (sub 18), avšak u pana B. toto omezení neplatí. Rovněž by případnému odsouzení pana B. nemělo bránit promlčení, protože u eventuálních trestných činů úvěrového podvodu či poškození věřitele (sub 14) může promlčecí doba dosáhnout až 15 let, půjde-li skutečně o škodu velkého rozsahu [§34 odst. 1 písm. b) ve spojení s §209 odst. 5 písm. a) či §211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku]. Další vyšetřování rozhodných okolností s rozumnou šancí na úspěch proto dosud nadále probíhá.
50. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje relevantní zásady subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo, v jejímž kontextu věc státní zástupkyně KSZ přiléhavě posoudila. Právě i v této souvislosti totiž Ústavní soud považuje za klíčové, že uplatnění trestní odpovědnosti vůči podezřelým nemusí být přiměřené již jen proto, že vše nasvědčuje, že skutečně odpovědnými osobami jsou podle všeho právě věřitelka stěžovatelky, tedy společnost X, nebo její tehdejší jednatel pan B., kteří ve skutečnosti čerpali úvěr, který řádně nesplatili. Vše nasvědčuje rovněž tomu, že nemuselo jít o (pro stěžovatelku nešťastnou) shodu náhod. Ostatně stěžovatelka dosud nevyužila ani žádných možností soukromoprávních žalob vůči panu B. či společnosti X s tím, že mohli způsobit svým jednáním zmaření řádného splacení úvěru. Stěžovatelka zde sice poukazuje na problémy s dobytností případné pohledávky vůči těmto osobám, avšak to není skutečnost, kterou zde lze klást k tíži orgánům veřejné moci.
51. K existenci dalších možností nápravy, respektive omezené míře jejich uplatnění, která však nemá souvislost s postupem orgánů veřejné moci, se v nyní posuzované věci také uplatní další okolnost zvyšující práh tolerance vůči těmto orgánům, a to dlouhá doba uplynulá od skutkových okolností rozhodných pro nynější věc; insolvenční řízení za účasti podezřelých proběhlo v roce 2011 až 2014, zatímco stěžovatelka podala trestní oznámení v roce 2022, tedy téměř deset let poté. Opět zde platí, že uplynutí takto dlouhé doby není důsledkem postupu orgánů činných v trestním řízení, a proto není důvod ani tuto skutečnost přičítat k jejich tíži.
VI. Závěr
52. V nyní posuzované věci proto převažují okolnosti, které orgány činné v trestním řízení oprávněně nevedly k výjimečné obezřetnosti vůči dosavadnímu vyšetřování a které Ústavní soud neopravňují k jeho důkladnějšímu přezkumu. Postup orgánů činných v trestním řízení netrpí závažnými a zjevnými vadami, které by vedly k maření vyšetřování či které by bylo třeba napravit. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály.
53. Ústavní soud proto po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu