ECLI:CZ:US:2024:1.US.2160.23.1
sp. zn. I. ÚS 2160/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Stariatové, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 58/2023-30 ze dne 13. 6. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 141 A 22/2022-77 ze dne 8. 3. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Městského úřadu Varnsdorf sp. zn. 5325/2020/SÚ-No (č. j. MUVA 10003/2022NovMa) ze dne 4. 4. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Městský úřad Varnsdorf (dále jen "stavební úřad") nařídil stěžovatelce rozhodnutím ze dne 4. 4. 2022 odstranit následující stavby - rozestavěný zděný objekt (SO 01), stavba do 25 m3 (SO 03), bazén, zpevněné plochy a oplocení umístěné na pozemcích parc. č. X1, X2, X3, X4, X5 a X6 v katastrálním území V. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 14. 7. 2022.
2. Proti rozhodnutím správních orgánů se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve které namítala nedostatky plné moci v řízení před stavebním úřadem. Krajský soud se s její argumentací neztotožnil a nepřisvědčil tomu, že v řízení před stavebním úřadem nebyla platně zastoupena.
3. Jelikož stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasila, podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V části týkající se stěžovatelčiny námitky nezákonnosti rozsudku krajského soudu, kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Konstatoval totiž, že krajský soud se vypořádal s veškerou nosnou argumentací a jeho závěry obstojí. Naopak v rozsahu námitek přednesených v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 4. 2023 (po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu obsahuje zřejmou chybu v psaní, když odkazuje na doplnění stížnosti z 24. 3. 2023) odmítl podle §104 odst. 4 soudního řádu správního jako nepřípustné. Důvodem bylo, že tyto námitky uplatnila stěžovatelka poprvé právě až v kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že způsob, jakým rozhodl Nejvyšší správní soud, představuje porušení jejího práva na soudní nebo jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka předně nesouhlasí, jakým způsobem se správní soudy vypořádaly s její argumentací vztahující se k nedostatkům plné moci vystavené obecnému zmocněnci. Nedostatky shledává stěžovatelka jednak ve vymezení úkonů, k nimž byla plná moc udělena, jednak ve skutečnosti, že podpis na plné moci nebyl úředně ověřen.
5. Stěžovatelka dále rozvádí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle jejího názoru kasační soud nesprávně část námitek odmítl jako nepřípustné podle §104 odst. 4 soudního řádu správního. Soud podle jejího tvrzení nesprávně vyhodnotil, že tyto námitky stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, třebaže tak mohla učinit již v řízení u krajského soudu. Podle jejího názoru se těmito námitkami měl Nejvyšší soud zabývat z úřední povinnosti.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu stěžovatelka odůvodnila tím, že přiznáním odkladného účinku nevznikne stavebnímu úřadu škoda a pro stěžovatelku by výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud prvotně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a jejích příloh a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo. Po posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
12. Právní hodnocení předložené Nejvyšším správním soudem při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí. Správní soudy náležitým způsobem odůvodnily, proč by bylo ze strany správních orgánů příliš formalistické trvat na odstranění případných drobných nedostatků ve formulaci plné moci, kterých se navíc dopustila sama stěžovatelka. Ona sama přitom ani nerozporuje skutečnost, že projevila vůli, aby ji zmocněnec zastupoval, ale toliko namítá, že ji správní orgány nevyzvaly k odstranění těchto nedostatků.
13. Stěžovatelka se de facto u správních soudů domáhá ochrany proti protiprávnímu stavu, který ona sama svým pochybením zavinila. Zde ovšem nutno připomenout zásadu, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Tato zásada představuje obecnou zásadu platnou v celém právním řádu, neboť vyjadřuje hodnoty vyvěrající z Listiny a ústavního pořádku vůbec, a to přestože se primárně vztahuje k právu soukromému a s jejím výslovným vyjádřením pracuje §6 odst. 2 občanského zákoníku.
14. V situaci, kdy stěžovatelka sama ani nepopírá, že plnou moc obecnému zmocněnci vystavila, nelze přisvědčit její argumentaci, neboť takový postup by byl v příkrém rozporu s posledně citovanou zásadou. Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal náležitým způsobem, rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí proto nelze označit za svévolné.
15. Jako lichá se jeví i její argumentace vztahující se k tvrzenému zatížení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vadou, která spočívá v odmítnutí části stěžovatelčiných námitek pro nepřípustnost. Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu v posuzované věci konstatuje, že Nejvyšší správní soud neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že označil námitky vyjádřené v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 4. 2023 jako nepřípustné. Šlo o námitky, že předmět nařízeného odstranění nemůže být něco, pro co nemají správní orgány zákonný podklad. Nejvyšší správní soud zmíněné námitky vyhodnotil jako nepřípustné podle §104 odst. 4 soudního řádu správního, protože je stěžovatelka neuplatnila již v žalobě ke krajskému soudu. Tato námitka přitom ani implicitně nevyplývá z žaloby, jak uvádí stěžovatelka, podané ke krajskému soudu. Naopak veškerá stěžovatelčina argumentace před krajským soudem směřuje na skutečnost, že nebyla před v řízení před stavebním úřadem zastoupena.
16. Ústavní soud uvádí, že svého práva se podle čl. 36 odst. 1 Listiny lze před soudem domáhat stanoveným způsobem, pod což spadá i limitace v §104 odst. 4 soudního řádu správního, jenž respektuje smysl řízení o kasační stížnosti. Tím je totiž přezkum rozhodnutí krajských soudů vydaných ve správním soudnictví. O přezkum rozhodnutí krajských soudů nejde u otázek, jimiž se vinou samotného žalobce, který neuplatnil příslušnou námitku, nemohly krajské soudy vůbec zabývat. Proto jsou nepřípustné námitky v kasační stížnosti, které žalobce řádně neuplatnil už v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí tedy neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody. Z napadených rozhodnutí správních soudů je patrné, že se námitkami stěžovatelky náležitým způsobem zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle.
18. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu sp. zn. 5325/2020/SÚ-No ze dne 4. 4. 2022 Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu