ECLI:CZ:US:2024:1.US.259.24.1
sp. zn. I. ÚS 259/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jiřího Rysa, zastoupeného JUDr. Petrem Waldhansem, advokátem, sídlem Veslařská 347/250, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 261/2022-22 ze dne 16. listopadu 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ad 3/2021-41 ze dne 5. října 2022, rozhodnutí státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2020/201295-332/1 ze dne 3. prosince 2020 a rozhodnutí generálního inspektora Státního úřadu inspekce práce č. j. 5059/1.10/15-28 ze dne 28. srpna 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí a generálního inspektora Státního úřadu inspekce práce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků a správních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi správní orgány a soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Generální inspektor Státního úřadu inspekce práce (dále jen "služební orgán") napadeným rozhodnutím rozhodl o skončení služebního poměru stěžovatele a o odbytném ve výši devítinásobku stěžovatelova měsíčního platu. Státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítla a rozhodnutí potvrdila.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Shledal, že zákonné předpoklady pro skončení služebního poměru stěžovatele podle §72 odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, byly splněny. Bylo tomu tak vzhledem k pravomocnému rozhodnutí služebního orgánu o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů a marnému uplynutí doby k nalezení jiného vhodného místa pro stěžovatele. Upozornil, že k předmětu řízení není relevantní jednání žalobce dne 2. ledna 2020 (dostavení se k výkonu služby na pracoviště). Uzavřel, že při určení výše odbytného služební orgán správně vycházel z výše platu a platového tarifu, který stěžovateli náležel ke dni 31. prosince 2019, tj. okamžiku zrušení služebního místa v důsledku systemizace.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). Připomněl, že již ve věci zařazení stěžovatele mimo výkon služby, o které rozhodoval rozsudkem č. j. 6 Ads 260/2022-24 ze dne 15. listopadu 2023, vypořádal s argumentací stěžovatele a vysvětlil mu, že jím zastávané služební místo bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2019 a ke dni 1. ledna 2020 neexistovalo. Dostavil-li se stěžovatel dne 2. ledna 2020 na služební působiště za účelem výkonu služebních úkolů, nemohl tento právní stav zvrátit. Svému jednání přikládal právní význam, který nemělo. Proto ani výpočet odbytného nevycházel z platového tarifu náležejícího k tomuto datu. Při posouzení naplnění předpokladů ke skončení služebního poměru, posouzení výše odbytného a vypořádání se s námitkami nesouvisejícími s předmětem řízení se ztotožnil se závěry krajského soudu.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně. Stěžovatel vypočítává deset námitek proti rozhodnutí krajského soudu spočívajících v chybějícím či nedostatečném odůvodnění či vypořádání se s jeho námitkami zejména k výši platu a k podkladům pro určení výše odbytného v kontextu jeho výkonu závislé práce dne 2. ledna 2020. Hodnocením průběhu tohoto dne namítá flagrantní porušení §2 odst. 1 a násl. zákoníku práce a podává výklad pojmu závislá práce. Pracoval-li ten den fakticky, vykonával závislou práci a jeho místo nemohlo být zrušeno. Nedostavil-li by se, měl by absenci a zaměstnavatel by mu nevyplatil odbytné. Tvrdí, že namísto přezkumu faktického stavu věci zastávaly správní orgány a soudy dogma, že nemohl tento den vykonávat práci na zrušeném služebním místě. Považuje to za nebezpečný precedent a popření vlastní činnosti zaměstnavatele. Skončení služebního poměru z organizačních důvodů vnímá jako šikanózní jednání zaměstnavatele. Namítá, že porušení zásad řádného procesu, obecně závazných právních předpisů a lhůt způsobilo zrušení jeho služebního poměru (místa), existenční problémy, a nadále jej poškozuje.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud shledal, že správní orgány i soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům. Ty odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel vznesl již v řízení před správními orgány a soudy podstatnou část své argumentace, která nicméně postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel se tudíž snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, jíž není.
9. Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s právními názory správních soudů, že faktický výkon práce nezakládá vznik nebo trvání pracovněprávního/služebního vztahu a na to navázaná práva a povinnosti. Jestliže stěžovatel vykonával práci poté, co bylo jeho služební místo zrušeno, a on byl navíc i několikrát s touto skutečností a následným postupem (zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů a stanovení platu, možnost převedení na jiné vhodné služební místo během této doby) seznámen, činil tak ze své vůle. Ústavní stížnost je jen pokračujícím nesouhlasem stěžovatele se zrušením služebního místa a následným skončením služebního poměru. Na právním stavu však faktické jednání stěžovatele a popírání skutečnosti nemůže nic změnit.
10. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. května 1997 (N 66/8 SbNU 149) a sp. zn. I. ÚS 176/97 ze dne 17. září 1997 (N 104/9 SbNU 9)].
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu