ECLI:CZ:US:2024:1.US.2774.23.1
sp. zn. I. ÚS 2774/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky PROLOGGIO a. s., sídlem Dyjská 845/4, Praha-Čakovice, zastoupené Mgr. Petrem Ťopkem, advokátem, sídlem Rašínovo nábřeží 70/14, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. srpna 2023 č. j. 49 EXE 206/2020-409, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslava Pokorného a 2) Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, sídlem Liborova 405/14, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 6. 2022 č. j. 49 EXE 206/2020-197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2023 č. j. 21 Co 265/2022-261 a námitek stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 7. 2023 č. j. 191 EX 192/20-200 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,obvodní soud") pověřil vedlejšího účastníka 2) provedením exekuce. Usnesením ze dne 21. 6. 2022 č. j. 49 EXE 206/2020-197 obvodní soud na návrh vedlejšího účastníka 1) (oprávněného) zastavil exekuci co do výše vymáhané pohledávky oprávněného a nákladů oprávněného, nadále pak byly vymáhány pouze náklady exekuce. Skutečným důvodem návrhu na zastavení exekuce byla podle obvodního soudu skutečnost, že mezi účastníky došlo v průběhu a pod tlakem probíhající exekuce k dohodě, jejímž obsahem bylo narovnání vzájemných vztahů rovnajících se faktickému vymožení pohledávky v exekučním řízení. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") usnesení o zastavení exekuce potvrdil usnesením ze dne 21. 4. 2023 č. j. 21 Co 265/2022-261.
3. Vedlejší účastník 2) vydal 17. 7. 2023 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 191 EX 192/20-200. Stěžovatelce a druhému povinnému uložil povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 863 727, 04 Kč. V příkazu k úhradě nákladů exekuce uvádí, že v řízení činil všechny úkony směřující k uspokojení pohledávky oprávněného a nákladů soudního exekutora. K vyrovnání mezi vedlejším účastníkem 1) a povinnými došlo pod tlakem probíhající exekuce. Pro stanovení základu pro určení odměny vycházel z §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif). Jako základ pro výpočet odměny soudního exekutora určil výši vymoženého plnění (výše vymáhané pohledávky nezahrnující náklady exekuce a náklady oprávněného) ke dni 6. 4. 2022 (částka 5 541 169,30 Kč), kdy byla uzavřena širší dohoda mezi vedlejším účastníkem 1) a povinnými, na jejímž základě se vedlejší účastník 1) rozhodl v exekuci nepokračovat.
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka i druhý povinný námitky, které vedlejší účastník 2) předložil k rozhodnutí obvodnímu soudu. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl námitky stěžovatelky (výrok I.) i námitky druhého povinného (výrok II.). Se zřetelem ke všem okolnostem lze mít podle něj za to, že pod tlakem a v rámci exekuce došlo k širší dohodě mezi vedlejším účastníkem 1) a povinnými, na jejímž základě se vedlejší účastník 1) rozhodl v exekuci dále nepokračovat. Soud upozornil, že je mu známa judikatura, podle níž by odměna exekutora neměla automaticky vycházet pouze z výše vymoženého plnění, došel však k závěru, že v tomto případě není důvod soudnímu exekutorovi odměnu vycházející z výše vymoženého plnění upřít.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí s výší odměny exekutora. Exekuční soud podle ní nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, podle níž by odměna měla odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. V daném případě soudní exekutor fakticky nic nevymohl, neboť mezi účastníky došlo k uzavření širší dohody o narovnání. To měl exekutor, resp. soud při stanovení výše odměny zohlednit.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že obvodní soud v rozhodnutí vycházel z blíže nespecifikované hmotněprávní dohody mezi povinnými a vedlejším účastníkem 1). Pokud není obsah dohody tvrzen a prokázán, není přípustné si domýšlet obsah dohody a z takto vyfabulovaného obsahu údajné dohody odvozovat základ pro výpočet odměny soudního exekutora.
7. Obvodní soud dále ignoroval námitku stěžovatelky, že vedlejší účastník 2) při určení výše své odměny vyšel z nesprávné výše jistiny. Obvodní soud vyšel pouze z údajů uvedených v příkazu k úhradě nákladů exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. V části, ve které směřuje proti výroku I. napadeného usnesení obvodního soudu, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
9. K podání návrhu na zrušení II. výroku usnesení obvodního soudu, kterým soud zamítl námitky 2. povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, stěžovatelce brání nedostatek aktivní procesní legitimace. V této části jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
11. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
12. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Stěžovatelka uvádí, že vedlejšímu účastníkovi 2) vznikl nárok na zaplacení nákladů exekuce, aniž by něco fakticky vymohl, neboť došlo mezi účastníky k uzavření dohody. Namítá, že ústavně konformní úprava odměn by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Odkazuje na nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06. K tomu je však nutné uvést, že na tento nález reagoval zákonodárce novelou (zákon č. 286/2009 Sb.) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a povinnému je nyní poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost ,,dobrovolně" po zahájení exekuce. Pokud tak učiní, je třeba to promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (§11 odst. 1 exekutorského tarifu). Judikatura ani nadále nevylučuje moderaci odměny soudního exekutora, připouští ji však jen ve zcela výjimečných případech (k tomu srov. bod 18. nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22, dále např. IV. ÚS 2535/21).
13. V posuzovaném případě vedlejší účastník 2), resp. obvodní soud správně vycházel při určení odměny exekutora z §5 exekutorského tarifu. K uspokojení vedlejšího účastníka 1) totiž došlo pod vlivem exekuce (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15). Důvody, proč nepřistoupil k výjimečnému snížení odměny, uvádí obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Exekutor činil řádně a včas veškeré úkony směřující k uspokojení pohledávky Z odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce, napadeného usnesení, ani z ústavní stížnosti nevyplývají žádné okolnosti, které by snížení odměny exekutora odůvodňovaly.
14. Nelze přisvědčit ani dalším výtkám stěžovatelky. Není pravda, že by vedlejší účastník 2), resp. obvodní soud při rozhodování o odměně soudního exekutora vycházel z blíže nespecifikované dohody a domýšlel si její obsah. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí k obsahu dohody odkazuje na usnesení obvodního soudu ze dne 21. 6. 2022 č. j. 49 EXE 206/2020-197, kterým zastavil exekuci co do výše vymáhané pohledávky oprávněného s příslušenstvím a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2023 č. j. 21 Co 265/2022-261, který toto rozhodnutí potvrdil. I sám obvodní soud v napadeném rozhodnutí uvádí skutková zjištění vyplývající z této dohody. Závěr, že k dohodě mezi vedlejším účastníkem 1) a povinnými došlo pod tlakem a v rámci exekuce a z toho je nutné vycházet při určení výše odměny exekutora, obvodní soud řádně odůvodnil. Základem pro určení odměny byla vedlejšímu účastníkovi 2) výše pohledávky ke dni 6. 4. 2022. Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti relevantní důvody způsobilé tyto skutečnosti zpochybnit.
15. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu