ECLI:CZ:US:2024:1.US.2784.23.1
sp. zn. I. ÚS 2784/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Roche Registration GmbH, se sídlem Emil-Barrell-Straße 1, Grenzach-Wyhlen, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 12/2020-131 ze dne 29. 8. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka překážky řízení již zahájeného (litispendence). Státní ústav pro kontrolu léčiv podle §66 odst. 1 písm. e) správního řádu zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o změnu výše a podmínek úhrady přípravku TECENTRIQ v indikaci karcinomu močového měchýře, neboť před podáním této žádosti již stěžovatelka podala žádost o změnu výše a podmínek úhrady téhož přípravku v indikaci karcinomu plic. Městský soud v Praze sice k správní žalobě stěžovatelky toto rozhodnutí o zastavení řízení rozsudkem č. j. 11 Ad 12/2020-85 zrušil, Nejvyšší správní soud však rozsudkem č. j. 7 Ads 207/2021-48 zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
2. Městský soud se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění citoval závěry Nejvyššího správního soudu, podle nichž rozšíření terapeutické indikace samo o sobě nepředstavuje změnu předmětu řízení. Uzavřel, že běžící řízení o stěžovatelčině žádosti o změnu výše a podmínek úhrady přípravku TECENTRIQ založilo překážku litispendence u stěžovatelčiny žádosti o (jinou) změnu výše a podmínek úhrady stejného přípravku.
3. Stěžovatelka proti poslednímu rozsudku městského soudu podala přímo ústavní stížnost, protože kasační stížnost není ze zákona přípustná [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19, taková ústavní stížnost je přípustná.
4. Ústavní soud však konstantně opakuje, že není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Otázky předmětu řízení a překážky litispendence přitom obecně postrádají jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Výklad procesních předpisů upravujících tyto otázky je věcí správních soudů a Ústavní soud tady je nikoliv proto, aby určil výklad nejlepší, nejvhodnější či nejmoudřejší, ale aby zabránil výkladu protiústavnímu.
5. V projednávané věci si lze představit více ústavně akceptovatelných řešení, což ostatně připustil i Nejvyšší správní soud v bodě 17 citovaného rozsudku. Výklad, který plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu a který následně převzal městský soud v napadeném rozsudku, je jedním z takových řešení. Opírá se o zákon i judikaturu, nevykazuje žádné ústavní nedostatky a neporušuje základní práva stěžovatelky.
6. Stěžovatelka předně namítá porušení jejího základního práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem pacientů na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti však stěžovatelka nevysvětluje, jak přesně porušuje její právo na podnikání skutečnost, že v jedné chvíli je podle správních soudů možné vést jen jedno řízení o změně výše a podmínek úhrady téhož přípravku. Nejvyšší správní soud (a v návaznosti na to městský soud) stěžovatelce naznačil procesní cesty, jak může docílit, aby Státní ústav pro kontrolu léčiv posuzoval podmínky úhrady přípravku TECENTRIQ také v jiné indikaci než v té, kterou stěžovatelka vymezila v původní žádosti. Argumentuje-li stěžovatelka, že tyto procesní cesty "postrádají smysl", Ústavní soud opakuje, že jeho rolí je pouze posoudit, zda je výklad a aplikace práva ústavně konformní, a nikoliv zda jde o řešení nejlepší, nejvhodnější či nejmoudřejší. Konkrétní argumenty protiústavnosti však stěžovatelka nepřináší.
7. Skutečnost, že takový výklad oddaluje věcné posouzení úhrady léčivého přípravku pro skupinu pacientů v indikaci karcinomu močového měchýře, neporušuje stěžovatelčino právo podnikat a ani není v rozporu s čl. 31 Listiny. Jak ostatně uvádí stěžovatelka, v posuzované věci jde pouze o procesní rozhodnutí a výsledek meritorního posouzení nelze předjímat. Není tedy jisté, že žádosti o změně výše a podmínek úhrady přípravku TECENTRIQ v té či oné indikaci bude vyhověno (či bude naopak zamítnuta). Tato skutečnost - vedle mnoha dalších - podstatně odlišuje projednávanou věc od nálezu sp. zn. III. ÚS 2332/16, na nějž stěžovatelka v souvislosti s právem na podnikání a právem pojištěnců na hrazený léčivý přípravek poukazuje.
8. Stěžovatelka dále namítá také porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, protože se správní soudy dostatečně nevypořádaly s přímým účinkem čl. 6 odst. 1 směrnice Rady č. 89/105/EHS a možností předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Stěžovatelka však sama ani netvrdí, že by předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru navrhovala, pouze uvádí, že "od počátku apelovala na eurokonformní výklad". Jediná konkrétní námitka týkající se unijního práva, kterou stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti, je ale pouze 90denní lhůta, v níž má být držiteli rozhodnutí o registraci sděleno rozhodnutí o žádosti o zapsání do seznamu léčiv hrazených systémem zdravotního pojištění. S touto námitkou se přitom městský soud v bodech 39-43 napadeného rozsudku dostatečně vypořádal v souladu se stěžovatelkou uváděnými obecnými východisky plynoucími z judikatury Ústavního soudu a Soudního dvora.
9. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu