ECLI:CZ:US:2024:1.US.2884.23.2
sp. zn. I. ÚS 2884/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 580/2023-1205 ze dne 12. 7. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 10/2022 ze dne 23. 6. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 13/2020 ze dne 15. 10. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se dopustil tím, že si opakovaně od poškozené fyzické osoby zapůjčil finanční prostředky ve výši nejméně 8 748 983 Kč při vědomí toho, že své závazky nebude schopen hradit. Svou nesolventnost zatajil, respektive (dikcí trestního zákoníku) zamlčel podstatné skutečnosti. Stěžovatel byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti uhradit podle svých sil způsobenou škodu.
2. Vrchní soud v Praze poté napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud na tomto místě nepovažuje za účelné podrobněji rekapitulovat průběh řízení před obecnými soudy, jelikož ten je stěžovateli znám a byl opakovaně shrnut ve všech třech napadených rozhodnutích.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel znovu opakuje argumentaci, kterou již uváděl v řízení před obecnými soudy. Uvádí, že se v případě zápůjček jednalo o vztah čistě soukromoprávní, který nemá být kriminalizován prostředky trestního práva. S tím souvisí i zásada subsidiarity trestní represe, která měla být podle stěžovatele aplikována na jeho případ. Dále stěžovatel uvádí, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, jelikož "[j]ediné, co stěžovatel neučinil je to, že poškozeného při uzavírání neinformoval o své špatné ekonomické situaci, aniž by se ho však poškozený na to ptal." Dále stěžovatel uvádí, zjednodušeně řečeno, že poškozený měl být při sjednávání zápůjček obezřetnější a že měl dbát svých práv dle zásady vigilantibus iura scripta sunt. Stěžovatel např. v ústavní stížnosti uvádí: "Vzhledem k tomu, že veškeré informace, které soudy považovaly za podstatné, byly veřejně dostupné a jednoduše k dohledání, nepředpokládal stěžovatel vůbec, že by je poškozený nevěděl a že by si je nezjistil. V takovém případě nelze u stěžovatele dovodit jeho úmysl poškozeného oklamat." Stěžovatel dále tvrdí, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, jelikož "...neuvedl úmyslně poškozeného v omyl, resp. úmyslně mu nezatajil důležité skutečnosti, když stěžovatel považoval poškozeného za osobu, které si své věci záležitosti hlídá,..." Při hodnocení subjektivní stránky navíc obecné soudy údajně porušily zákaz libovůle. Nejvyšší soud konečně podle stěžovatele nepostupoval v jeho věci stejně, jako postupoval v jiné obdobné věci a podle stěžovatele důkladně nezdůvodnil, proč tak učinil.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
5. Jestliže Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), není to jen prázdná fráze. Rolí Ústavního soudu je rušit napadená rozhodnutí skutečně jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé stěžovatelovo základní právo. K tomu však ve zde posuzovaném případě nedošlo.
6. Usnesení, kterým Ústavní soud odmítá návrh jako zjevně neopodstatněný, musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byť Ústavní soud dlouhodobě i tato usnesení ve větší či menší míře odůvodňuje, v případech skutečně zcela zjevných má možnost odmítnout ústavní stížnost právě pouze konstatováním zjevné neopodstatněnosti jakožto zákonného důvodu. Tento postup je pro zde posuzovaný případ přiléhavý.
7. Obecné soudy totiž nejenže zjevně neporušily žádné základní právo stěžovatele, ale sám stěžovatel vyjma obecných tvrzení ve své ústavní stížnosti fakticky nepředestřel žádnou skutečně ústavněprávně relevantní otázku. Znovu zopakoval argumentaci, se kterou se bez výjimky a zcela správně již vypořádaly obecné soudy. Zvláště napadené usnesení Nejvyššího soudu lze z pohledu ústavněprávního označit za velmi přesvědčivé, nadmíru podrobné a vypořádávající veškeré relevantní otázky, které stěžovatel předestřel. Nejvyšší soud v bodech 14-30, a zejména konkrétně v bodech 18, 19, 23 25 a 27 srozumitelně a správně vysvětlil všechny důležité aspekty posuzované věci. K těmto závěrům Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co dodat.
8. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že veškeré odpovědi na argumenty stěžovatele lze nalézt v napadených rozhodnutích, shledal Ústavní soud za odpovídající využít možnosti dané zákonem o Ústavním soudu a toto usnesení pouze stručně odůvodnit (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Nad rámec výše uvedeného, jedinou námitkou stěžovatele, která by si mohla zasloužit dílčí pozornost, je ta uvedená pod bodem 28 ústavní stížnosti. Tuto námitku totiž jako jedinou ze všech, které stěžovatel předestřel, ještě neměl žádný soud možnost posoudit a vypořádat, jelikož byla vznesena až před Nejvyšším soudem. Jedná se o výhradu k postupu Nejvyššího soudu, který měl podle stěžovatele přihlédnout k vlastnímu prejudikatornímu usnesení. Ústavní soud k tomu však konstatuje, že Nejvyšší soud i v tomto případě zcela správně uvedl, že stěžovatelem odkazované usnesení není na jeho kauzu přiléhavé. Fakt, že se Nejvyšší soud již podrobněji nezabýval důvody nepřiléhavosti citovaného usnesení, nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani jinou vadu odůvodnění.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu