ECLI:CZ:US:2024:1.US.2921.23.1
sp. zn. I. ÚS 2921/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZECH RESEARCH CORPORATION LIMITED se sídlem 61 Bridge Street, Kington, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 247/2023-118 ze dne 22. 8. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Praha 7 č. j. 8 C 483/2020-106 ze dne 30. 5. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobce v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, vedeném u Obvodního soudu pro Praha 7 pod sp. zn. 8 C 483/2020, navrhl, aby stěžovatelka vstoupila do řízení na jeho místo, neboť se stala nabyvatelkou žalované pohledávky. Žalovaný podle §11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ("ZMPS"), navrhl složení jistoty stěžovatelkou na náhradu nákladů řízení jako podmínku připuštění vstupu stěžovatelky do řízení. Napadená rozhodnutí stěžovatelce tuto povinnost ukládají.
3. Stěžovatelka namítá porušení svého práva vlastnit majetek, práva na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení. Tvrdí, že se městský soud odmítl zabývat její argumentací týkající se splnění podmínek pro uložení povinnosti složit jistotu a porušil spolu s obvodním soudem její práva, když jí uložil složit vyšší jistotu na náklady řízení, než navrhoval žalovaný. Argumentuje, že porušením jejích práv je i samotné uložení povinnosti složit jistotu, protože tomu brání mezinárodní smlouva.
4. Městský soud se dle stěžovatelky vůbec nezabýval vztahem britské a české úpravy procesního práva ani argumentací ve vztahu k §11 odst. 2 ZMPS, ani jejími odvolacími námitkami. Argumentuje, že povinnost složení jistoty nemá být sankcí pro účastníka, který dle názoru soudu zneužívá procesní úpravy. Stěžovatelka má za to, že určení výše jistoty je zcela v rukou druhého účastníka a soud ji nemůže stanovit vyšší.
5. Dříve než Ústavní soud posoudí opodstatněnost ústavní stížnosti, musí se zabývat procesními předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která je zastoupena advokátem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost přesto obsahuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení před Ústavním soudem.
6. Ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto zákonném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před jinými orgány již možná.
8. Z takto vymezené zásady subsidiarity plyne, že ústavní stížnost je v zásadě přípustná toliko proti meritorním rozhodnutím, jimiž se řízení končí, nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným, rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří relativně samostatnou a uzavřenou fázi řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; a to při současné nemožnosti efektivního uplatnění námitky porušení ústavně zaručených práv v dalším řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 a další). Ústavní soud však shledal, že takovou výjimku posuzovaný případ nepředstavuje.
9. Stěžovatelka rozporuje rozhodnutí soudů, kterými jí byla uložena povinnost složit jistotu jako podmínku vstupu do řízení, tedy rozhodnutí procesní povahy. Tato rozhodnutí nejsou negativním rozhodnutím o samotném návrhu na vstup stěžovatelky do řízení. Porušení práva na soudní ochranu (přístup k soudu) by mohlo nastat teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo např. upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení dlouhou dobu nečinný. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Stěžovatelka přísně vzato není účastnicí napadeného řízení, a svého práva se může domáhat (eventuálně po vyčerpání procesních prostředků ochrany také ústavní stížností) obranou proti navazujícím rozhodnutím.
10. Obecné soudy v posuzované věci nerozhodovaly v pravém slova smyslu o právu stěžovatelky na přístup k soudu, ale o (dílčí) podmínce jejího vstupu do řízení. Bude-li následně o jejím vstupu do řízení rozhodnuto samostatným rozhodnutím, byť procesním, jímž se končí relativně samostatná a uzavřená část řízení, může být posouzení přípustností ústavní stížnosti odlišné. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí nejsou sama o sobě způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr, v. r.
soudce zpravodaj