ECLI:CZ:US:2024:1.US.2984.23.1
sp. zn. I. ÚS 2984/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Radka Trojáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2023 č. j. 11 Co 75/2023-292 a proti výrokům II. a IV. usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2023 č. j. 17 C 342/2019-270, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Jany Trojákové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, který skončil zastavením pro zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, resp. některých jejich výroků, které se týkají náhrady nákladů řízení před obecnými soudy. Namítá, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku zrekapituloval, že účastníci vedli spor o několik nemovitých věcí, vybavení rodinného domu, hypoteční úvěr a vnos vedlejší účastnice na rekonstrukci domu. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví stěžovatele a vypořádání svého vnosu. Žalobu později vzala zpět, protože v mezidobí bývalí manželé nemovité věci společně prodali a rozdělili si utrženou kupní cenu, takže považovala vypořádání zaniklého společného jmění za ukončené a neměla zájem vést řízení o zbytku žalobního nároku. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil. Okresní soud první nákladový výrok (výrok II., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení) opřel o §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Zdůvodnil, že řízení má povahu iudicii duplicis, v němž žádný z účastníků řízení nevychází s nižší hodnotou, než do řízení vstupoval. Každý z účastníků proto své náklady ponese sám. Odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 404/22. Druhý nákladový výrok (výrok IV., podle něhož je stěžovatel povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 303 Kč - stejně jako vedlejší účastnice dle výroku III.) okresní soud opřel o §148 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož má stát proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Nešlo-li určit procesní zavinění účastníků, rozdělil výši nákladů poměrně mezi oba účastníky.
3. Krajský soud v Ostravě stěžovatelovo odvolání proti nákladovým výrokům zamítl. Zrekapituloval, že stěžovatel byl ochoten vedlejší účastnici vyplatit z nemovitých věcí, pokud by jejich hodnota činila nejvýše 3 500 000 Kč a pokud by byl nárok vedlejší účastnice na uplatnění vnosu shledán jako neoprávněný. Při vyšší ceně nemovitostí navrhoval stěžovatel jejich prodej, vedlejší účastnice o nemovitosti zájem neměla a s prodejem by souhlasila. Ze znaleckého posuzování nejprve vyšla obvyklá cena nemovitostí ve výši 3 217 000 Kč, podle znaleckého posudku doloženého vedlejší účastnicí pak ve výši 4 580 000 Kč. Revizní znalecký posudek stanovil obvyklou cenu ve výši 4 880 000 Kč. Bývalí manželé poté dospěli k dohodě o společném prodeji nemovitostí a vedlejší účastnice vzala žalobu na vypořádání zaniklého společného jmění zpět a navrhla soudu, aby rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť se tak se stěžovatelem dohodli. Krajský soud shrnul, že s dohodou ohledně náhrady nákladů řízení nesouhlasil, protože řízení skončilo tak, jak před podáním žaloby navrhoval, tedy prodejem společných věcí, úhradou společných dluhů a rozdělením zbytku kupní ceny. Podle něj vedlejší účastnice zavinila, že bude řízení zastaveno, proto stěžovatel požadoval náhradu nákladů řízení. Podle vedlejší účastnice si stěžovatel chtěl po celou dobu řízení nemovitosti ponechat, avšak za nižší cenu a před podáním žaloby prodej mařil.
4. Ohledně nákladů vyšel krajský soud rovněž z nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22. Přisvědčil stěžovateli, že nedošlo k meritornímu rozhodnutí věci, ale nastalá situace se podle něj takovému vypořádání fakticky blíží. Oba účastníci dospěli k tomu, čeho se na začátku řízení domáhali, tedy pro oba vyhovujícího vypořádání společného jmění. Formálně vzato vedlejší účastnice skutečně procesně zavinila zastavení řízení, když žalobu vzala zpět a netrvala na dalším projednání svého tvrzeného vnosu. Krajský soud se však chce vyvarovat přepjatého formalismu, protože stěžovatel nenavrhoval od počátku čistě jen prodej nemovitostí, ale připouštěl, že o ně má za určitých podmínek zájem. I když nebyla prokázána dohoda účastníků ohledně náhrady nákladů řízení, rozhodl okresní soud správně. Protože na straně vedlejší účastnice nejde o procesní zavinění nesoucí s sebou zastavení řízení, nejpřiléhavější je aplikace §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu řízení, jestliže bylo zastaveno. V odvolacím řízení krajský soud již nemohl aplikovat zásadu vyplývající z iudicii duplicis, protože jeho předmětem nebylo vypořádání společného jmění, ale rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Na stěžovatele krajský soud nahlížel jako na procesně neúspěšného účastníka a podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 930 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu. Třebaže v rozhodnutí krajského soudu nachází srozumitelný názor, je přesvědčen, že mu byla odňata jedna soudní instance, v rámci které by mohl s názorem soudu polemizovat. Obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu, čímž zasáhly do jeho legitimního očekávání jako součásti práva na spravedlivý proces. Okresní soud sice správně vycházel z nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22, ale nepřiléhavě jej aplikoval a v konečném důsledku se od něj odchýlil, aniž by to vysvětlil. Krajský soud na tento nález také poukazuje a nerespektuje ho. Podle stěžovatele je nutné rozlišovat případy, kdy soud rozhoduje meritorně a váží poměr úspěchu a neúspěchu ve věci a kdy řízení zastaví bez věcného posouzení. V jeho věci měl soud rozhodovat podle zavinění na zastavení řízení, a to čistě procesní perspektivou podle toho, kdo učinil úkon, který vedl k zastavení řízení. Zavinění může buď ležet na žalovaném, který v průběhu řízení splní žalobní nárok, v důsledku čehož vezme žalobce zpět žalobu, nebo na žalobci, jehož žalobní nárok nebyl uspokojen, a přesto vezme žalobu zpět. Vedlejší účastnice učinila předmětem řízení jednak nemovitosti a závazek z hypotečního úvěru, jednak svůj vnos do těchto nemovitostí. Žalobu pak vzala zpět za situace, kdy stěžovatel nadále popíral oprávněnost uplatněného vnosu. Nelze tedy říci, že by stěžovatel vyhověl žalobním požadavkům. Obecné soudy se namísto posouzení procesního zavinění podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu pustily do hodnocení pohnutek účastníků i samotného řízení, jako by skončilo meritorním rozhodnutím. Stěžovatel je přesvědčen, že i kdyby to skutečně bylo podstatné, právo na náhradu nákladů řízení by mu náleželo. Připadá mu nespravedlivé, že faktický výsledek řízení odpovídá jeho návrhům před podáním žaloby, a on ze svého nesl veškeré náklady řízení, kterému se snažil zabránit. Pokud obecným soudům přišlo příliš přísné přiznat stěžovateli plnou náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici, mohly výši náhrady modifikovat podle §150 občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud dlouhodobě přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení nanejvýš zdrženlivě. Do této problematiky zasahuje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo bylo-li současně zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/12 nebo novější usnesení sp. zn. I. ÚS 1552/23). Vychází z toho, že spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nepředstavuje porušení základních práv a svobod. Široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru obecným soudům poskytuje, se nutně musí odrazit v rezervovanosti Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu jejich rozhodnutí. Zachován nicméně vždy zůstává požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, který je tak primárním kritériem ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o nákladech (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11). Ústavní soud konečně nemá být sjednocovatelem judikatury v pravidelných otázkách podústavního práva, k čemuž by byl lépe povolán Nejvyšší soud.
9. Při rozhodování o nákladech civilního řízení platí dvě základní pravidla: zásada úspěchu ve věci podle §142 občanského soudního řádu a zásada procesního zavinění na zastavení řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. První z nich se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň upravuje výjimky (např. §143 občanského soudního řádu), druhé se použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení, takže soud neřeší meritum věci a nerozhoduje podle §146 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (smír nebo zastavení řízení v situaci, kdy procesní zavinění nelze zjistit). Na obě uvedená pravidla se pak může vztáhnout moderační právo soudu upravené v §150 občanského soudního řádu, které umožňuje ve výjimečných případech účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat. Z těchto obecných východisek vychází i Ústavní soud (viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 nebo stěžovatelem a obecnými soudy odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 404/22).
10. V nyní projednávané věci stěžovatel před obecnými soudy požadoval náhradu nákladů řízení proti vedlejší účastnici, které krajský soud vypočetl ve výši 235 569 Kč (stěžovatel je vyčíslil ve výši 261 606,50 Kč). Obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které skončilo zastavením pro zpětvzetí žaloby vedlejší stěžovatelkou, aplikovaly §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku žádný z účastníků, jestliže bylo řízení zastaveno. Stěžovatel tento postup zpochybňuje, protože má za to, že v jeho věci měly obecné soudy postupovat podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Stěžovatel argumentuje tím, že to byla vedlejší účastnice, která vzala žalobu zpět poté, co bylo společné jmění vypořádáno prodejem nemovitostí, tedy tak, jak od počátku navrhoval, a nebylo jeho zájmem vést soudní spor. Pokud by obecné soudy posuzovaly zavinění čistě procesní perspektivou, musely by vedlejší účastnici uložit povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení, ledaže by shledaly důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu. Jádro stěžovatelovy argumentace tedy stojí na tom, že obecně soudy neměly posuzovat věc podle zásady úspěchu ve věci, ale podle zásady procesního zavinění na zastavení řízení.
11. Se stěžovatelem lze na úvod souhlasit v tom, že odůvodnění zejména okresního soudu by slušela větší podrobnost, které ale plně dostál krajský soud, což sám stěžovatel uznává. Úkolem Ústavního soudu je nyní posoudit řízení před obecnými soudy jako celek. Touto optikou Ústavní soud libovůli obecných soudů neshledal a závěry nalezené obecnými soudy se ani nevymykají obecným principům spravedlnosti, které by dosahovaly úrovně porušení základního práva stěžovatele.
12. Jakkoliv je usnesení okresního soudu velmi stručné, je z něj seznatelné, že zvažoval zásadu procesního zavinění na zastavení řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, které ale nedovodil ani u jednoho z účastníků řízení, takže náhradu nákladů ani jednomu z nich nepřiznal v souladu s odst. 1 písm. b) téhož ustanovení. Krajský soud rovněž považoval tento způsob rozhodnutí o nákladech řízení za nejvhodnější, k čemuž přednesl řadu důvodů, jejichž prostřednictvím se vypořádal se stěžovatelovými odvolacími námitkami. Samo o sobě tedy není porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces, že již nemohl s názorem soudu dále polemizovat, protože odpovědi se mu v rámci obecné justice dostalo. Nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení, které skončilo zpětvzetím žaloby v důsledku smírného jednání účastníků a uzavření mimosoudního smíru mezi stranami, je přitom typickým řešením situací, v nichž nelze dospět k jednoznačnému závěru o procesním zavinění (srov. Janek, K. a Jirsa, J. Komentář k §146. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář: 2. část. 4. vydání. Wolters Kluwer, 2023.). Ústavní soud se v minulosti zabýval případem stěžovatele, který souhlasil s uzavřením mimosoudní dohody a se zpětvzetím žaloby, a připodobnil jej tomu, že by řízení skončilo smírem, kdy rovněž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1861/19). Úvahy tímto směrem lze nalézt i v odůvodnění krajského soudu.
13. Oba soudy sice vycházely z nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 (proti jehož aplikaci stěžovatel nic nenamítá), který se týkal řízení povahy iudicii duplicis zakončených meritorním rozhodnutím a tedy aplikace zásady úspěchu ve věci. Krajský soud ale stěžovateli vysvětlil, proč se podle něj posouzení otázky procesního zavinění na zastavení řízení v této věci posuzování úspěchu ve věci fakticky blíží. Aniž se Ústavní soud pouští do sféry náležející obecným soudům, z usnesení krajského soudu je zřejmé, že pohnutky účastníků řízení před podáním žaloby a jejich procesní stanoviska v průběhu řízení před okresním soudem lze považovat za významné pro posouzení zavinění na zastavení řízení o žalobě a o důvodech pro její podání i zpětvzetí. K jednoznačnému procesnímu zavinění na straně vedlejší stěžovatelky, ale ani stěžovatele krajský soud nedospěl. Na tom nic nemění ani to, že se vážení těchto pohnutek v této věci skutečně podobá úvaze o míře úspěchu na straně účastníků. I z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že procesní zavinění se zkoumá optikou tří předpokladů: 1) zpětvzetí žaloby žalobcem či žalobkyní, 2) důvodnost žaloby a 3) chování žalovaného či žalované (nález sp. zn. III. ÚS 3592/16, bod 18, nebo sp. zn. III. ÚS 3447/15, bod 18). Naopak pokud by obecné soudy pominuly důvody, které vedlejší účastnici ke zpětvzetí žaloby vedly, nemohly by otázku procesního zavinění vyřešit (srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 3063/21). Napadené rozhodnutí krajského soudu tedy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu není.
14. Proto i k námitce stěžovatele, že nebyl vypořádán žalobní nárok vedlejší stěžovatelky na vypořádání jejího vnosu do společného jmění, lze odkázat na odůvodnění krajského soudu. Ten se touto dílčí otázkou zabýval a považoval za významné, že oba účastníci dospěli k mimosoudnímu vyrovnání a žalobkyně na vypořádání tohoto nároku netrvala. To plně koresponduje s tím, že pokud účastníci řízení nejprve nemohou nalézt společnou řeč, ale nakonec v průběhu soudního řízení k mimosoudní dohodě společně dospějí, vést řízení o žalobě jednoho z nich by bylo pro oba z nich neúčelné a lze těžko najít míru procesního zavinění každého z nich na zastavení řízení. To platí tím spíš, že šlo o řízení o vypořádání společného jmění, na jehož zrušení a vypořádání měli oba účastníci zájem. Krajský soud se o to přesto pokusil, což (jak již zaznělo) doprovodil adekvátním odůvodněním.
15. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu