ECLI:CZ:US:2024:1.US.2996.23.1
sp. zn. I. ÚS 2996/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jaromíry Gregorovičové, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2441/2023-152 ze dne 26. 9. 2023, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 101/2023-129 ze dne 30. 3. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 15 EXE 5658/2021-111 ze dne 10. 2. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost poté, co Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako vadné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání nevylíčila důvod dovolání (vymezení právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a toho, v čem nesprávnost tohoto posouzení spočívá; §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl pro absenci nezbytných náležitostí, nepřistoupil ani ke kvazimeritornímu přezkumu naplnění předpokladů přípustnosti (tzv. odmítnutí v první fázi přezkumu, viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1585/23, body 15-16).
2. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy meritu věci. Nebylo-li by dovolání vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31; a sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 29). Bylo-li by vadné, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8) a navazuje na něj rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2646/23, II. ÚS 2218/23, III. ÚS 3613/22, I. ÚS 97/22, IV. ÚS 2785/19, IV. ÚS 398/18 či I. ÚS 399/17).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává "z důvodu nesprávného posouzení věci dle §241a občanského soudního řádu". Nepřináší žádné argumenty vysvětlující, že její dovolání nebylo vadné. Jenom uvádí, že Nejvyšší soud nerespektoval skutečnost, že prokazatelně došlo k zúžení společného jmění manželů a dále se věnuje pouze argumentům týkající se této otázky.
4. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky a souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání zjevně nemá zákonné náležitosti, které "aktivují" právo na přístup k Nejvyššímu soudu. V nálezu I. ÚS 1585/23 (v bodě 16) Ústavní soud shrnul pět náležitostí, které plynou z §237 a §241a o. s. ř.: "Nejvyšší soud zkoumá:
1) Zda dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje.
2) Zda vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části).
3) Zda vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku tedy půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu.
4) Zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v §237 a §238a o. s. ř. U předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva).
5) Zda dovolání obsahuje dovolací návrh (petit)."
5. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že dovolání neobsahuje třetí a čtvrtou náležitost (vymezení dovolacího důvodu a vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání). Nejvyšší soud tuto skutečnost v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil a stěžovatelka to v ústavní stížnosti nerozporuje. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou. Proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 je pak stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu