ECLI:CZ:US:2024:1.US.3068.23.1
sp. zn. I. ÚS 3068/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Emanuela Boleslava a Marcely Boleslavové, zastoupených Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 2138/2023-471, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2022 č. j. 20 Co 187/2022-420 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. června 2022 č. j. 7 C 3/2014-385, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Davida Kloze a Jitky Klozové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022 č. j. 22 Cdo 21/2021-358, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci) zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že každý z vedlejších účastníků je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. B. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelů zamítl návrh stěžovatelů na přerušení odvolacího řízení (výrok I.), rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Okresní soud i krajský soud vyšly ze zjištění, že stěžovatelé (v té době manželé) uzavřeli dne 28. 9. 1995 jako kupující s JUDr. Evou Tučkovou jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli nabýt vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem. Do doby rozhodnutí soudu však nebylo vlastnické právo stěžovatelů vloženo do katastru nemovitostí. Dne 21. 12. 2013 uzavřeli vedlejší účastníci jako kupující s JUDr. Evou Tučkovou jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli taktéž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo vedlejších účastníků bylo následně vloženo do katastru nemovitostí. Dne 13. 3. 2014 vedlejší účastníci od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelé vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyli a že nemohli nabýt vlastnické právo přímo na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995, neboť jejich vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí. Nemohli se stát ani oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří. Zohlednily především, že stěžovatelé nepodali návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se nepřesvědčili, zda tento návrh podala druhá smluvní strana. Nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového úkonu po každém požadovat. Nemohli proto být v omluvitelném právním ani skutkovém omylu, že jim předmětné nemovitosti patří. Proto vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevydrželi ve smyslu §134 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 363,80 Kč (výrok II.). K námitce stěžovatelů, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 občanského zákoníku, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle §130 odst. 1 občanského zákoníku, proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 občanského zákoníku. Uzavřel proto, že rozhodnutí městského soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se uvedený soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž nepovažoval ani za důvodné posoudit tuto otázku jinak. V této části proto považoval dovolání stěžovatelů za nepřípustné. Jde-li o námitku tzv. opomenutých důkazů, ani ta podle Nejvyššího soudu nemohla přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud při jednání konaném dne 6. 6. 2022 zamítl návrh na provedení důkazů výslechem JUDr. Evy Tučkové a důkazů vztahujících se k její exekuci, přičemž přestože soudy výslovně neuvedly, proč nevyhověly návrhu na provedení těchto důkazů, nemohlo být podle Nejvyššího soudu žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů, se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních provedených důkazů, za nadbytečné. Za těchto okolností podle Nejvyššího soudu nebylo možno dané opomenutí soudů nižších stupňů považovat za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně namítají, že byli po celou dobu od uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. V době od roku 1996 do roku 2013 odváděli daň z nemovitostí, užívali nemovitosti jako vlastní. Mají proto za to, že se stali oprávněnými držiteli, neboť minimálně od roku 1993 do roku 2013 byli v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, čímž podle nich došlo k vydržení těchto nemovitostí. Znovu zdůrazňují, že okresní soud se nevypořádal s tím, proč odmítl provést zásadní důkazy ve věci, a to výslech JUDr. Evy Tučkové a důkazní návrhy týkající se její exekuce, přičemž jeho pochybení nenapravil ani krajský soud. Rovněž se podle stěžovatelů obecné soudy nezabývaly absolutní či relativní neplatností kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2013 mezi JUDr. Evou Tučkovou a vedlejšími účastníky ani nehodnotily účinky odstoupení od této smlouvy ze strany vedlejších účastníků. Byla-li by smlouva od počátku zrušena, byli by účastníci povinni vrátit si veškerá plnění. Bylo-li od kupní smlouvy odstoupeno, pak je JUDr. Eva Tučková vázána závazkem převést vlastnické právo na stěžovatele. Závěrem stěžovatelé dodávají, že vedlejší účastníci vlastníky daných nemovitostí být nechtějí a jediný, kdo na celé věci vydělá, je JUDr. Eva Tučková, která nemovitosti již dvakrát prodala a dvakrát inkasovala kupní cenu. Příslušné soudy se podle stěžovatelů nezabývaly podstatnými skutečnostmi a své úvahy řádně neodůvodnily, což zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V nyní posuzovaném případě byly okresní soud a krajský soud při svém rozhodování vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který svým prvním rozhodnutím ve věci, tj. rozsudkem ze dne 15. 2. 2022 č. j. 22 Cdo 21/2021-358, k dovolání vedlejších účastníků zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu ve věci, jimiž bylo žalobě stěžovatelů z důvodu vydržení vyhověno. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vyslovil jednoznačný a závazný právní názor spočívající v tom, že vzhledem k jasné a nepochybné právní úpravě obsažené v §133 odst. 2 občanského zákoníku nemohli být stěžovatelé v omluvitelném právním omylu, že došlo k převodu vlastnického práva pouze na základě uzavřené smlouvy bez nutnosti vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nemohli být ani v omluvitelném skutkovém omylu, že ke vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo. Nejvyšší soud zdůraznil, že nepodali-li stěžovatelé návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ani se nepřesvědčili, že tento návrh podala druhá smluvní strana, nezachovali běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového právního úkonu po každém požadovat. Nemohli proto být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle §130 odst. 1 občanského zákoníku, a proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením podle §134 odst. 1 občanského zákoníku. Pouhé ujištění JUDr. Evy Tučkové o tom, že návrh na vklad do katastru nemovitostí podá, bylo podle Nejvyššího soudu nedostačující, a stěžovatelé o něj nemohli opírat svoji dobrou víru týkající se držby sporných nemovitostí z titulu svého vlastnického práva. Na tom podle Nejvyššího soudu nemohla nic změnit ani skutečnost, že užívání, resp. držba nemovitostí ze strany stěžovatelů nebyla jakkoliv a kýmkoliv zpochybněna.
11. S ohledem na obsah ústavní stížnosti je třeba také zdůraznit, že krajský soud označil za bezvýznamné námitky stěžovatelů týkající se účinků odstoupení vedlejších účastníků od kupní smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2013 (což je možno vztáhnout i námitkám o neplatnosti dané kupní smlouvy). K tomu krajský soud správně zdůraznil, že i kdyby vedlejší účastníci v důsledku toho pozbyli své vlastnické právo ke sporným nemovitostem, nemělo by to za následek vznik či obnovu vlastnického práva stěžovatelů. Navíc podotkl, že je vázán žalobním návrhem a že stěžovatelé se podanou žalobou domáhají toliko určení svého vlastnického práva, nikoli např. určení jeho neexistence ve vztahu k jiné osobě apod.
12. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
13. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. K tvrzení stěžovatelů, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli na základě vydržení podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, Nejvyšší soud setrval na svých závěrech ze svého předchozího rozsudku sp. zn. 22 Cdo 21/2021 (sub bod 10) a uzavřel, že stěžovatelé nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle §130 odst. 1 občanského zákoníku, proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením podle §134 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom odkázal i na rozsudek ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, ve kterém přijal a odůvodnil závěr, že "držitel, který se chopil držby nemovitosti na základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo zapsáno do katastru nemovitosti, nemohl být v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. Pokud dovolatel usilující o nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat."
14. Nejvyšší soud se řádně vypořádal také s námitkou tzv. opomenutých důkazů (konkrétně neprovedení výslechu JUDr. Evy Tučkové a důkazních návrhů týkajících se její exekuce). Shledal, že není opodstatněnou námitkou, že by okresní soud o těchto důkazních návrzích žádným způsobem nerozhodl, neboť při jednání konaném dne 6. 6. 2022 návrh na provedení daných důkazů zamítl. K tomu Nejvyšší soud poukázal na č. l. 375 protokolu o jednání okresního soudu ze dne 6. 6. 2022. Současně konstatoval, že byť okresní soud ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, proč návrhům na provedení zmíněných důkazů nevyhověly, nebylo s ohledem na ostatní provedené důkazy a učiněná skutková zjištění žádných pochybností o tom, že považovaly provedení těchto důkazů na nadbytečné.
15. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatelů řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Nutno dodat, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že tato bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu