ECLI:CZ:US:2024:1.US.3193.23.1
sp. zn. I. ÚS 3193/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2023 č. j. 30 Cdo 3128/2023-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 62 Co 149/2023-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 27 C 35/2021-130, ve znění opravného usnesení ze dne 30. března 2023 č. j. 27 C 35/2021-158, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele vůči vedlejší účastnici o zaplacení částky 135 666 Kč Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 13 867 Kč (výrok I.), co do částky 121 799 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Předmětem žaloby byla náhrada nákladů obhajoby vzniklých v souvislosti s dosažením plné rehabilitace stěžovatele, ke které došlo usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. 5. 2021 č. j. 102 Nt 3701/2021-58, kterým byly podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zrušeny rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 9. 6. 1981 sp. zn. T 82/81, ve spojení s usnesením Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 RTV 60/91, a dále rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 RTV 60/91.
3. K odvoláním stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 9 988 Kč, jinak ohledně částky 111 811 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.), a vedlejší účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že obvodní soud správně dovodil, že byla naplněna skutková podstata odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, avšak že vedlejší účastnice za škodu odpovídá nikoli podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákonů České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], ale podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb.), neboť shora zmíněná nezákonná rozhodnutí jako odpovědnostní tituly byla vydaná ještě před nabytím účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. - tj. dne 15. 5. 1998.
4. Dovolání stěžovatele proti výroku II. (co do částky 111 811 Kč) rozsudku městského soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, odmítl s odůvodněním, že otázka, podle jaké právní úpravy je třeba posuzovat vznik škody, tj. zda je rozhodující okamžik, kdy byl ten který úkon právní služby obhájcem poskytnut či naopak kdy obhájce provedl vyúčtování takových úkonů právní služby klientovi, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť při jejím posouzení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Rozsudek městského soudu byl v dovoláním napadeném rozsahu v souladu s ustálenou judikaturou, proto nešlo o dovolání přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se nápravy křivd způsobených minulým režimem. Má za to, že na náhradu nákladů obhajoby se v daném případě vztahuje §23 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.), s tím, že mluví-li zmíněné ustanovení o "zaplacených nákladech obhajoby v původním řízení", je třeba to vyložit tak, že jde i o přijetí závazku náklady obhajoby zaplatit, dále že nejde jen o původní trestní řízení, ale i další později zrušená rozhodnutí, a že jde o samostatné právo nezávislé na tom či onom občanském zákoníku. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb. i s dosavadní judikaturou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Městský soud po posouzení věci vyšel ze znění přechodného ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. (účinného ode dne 15. 5. 1998), které stanoví, že "odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem, se řídí dosavadními předpisy."
10. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlil, že za situace, kdy stěžovatel odvíjí své právo na náhradu škody od nezákonnosti rozhodnutí vydaných ještě před nabytím účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., odpovídá vedlejší účastnice za škodu podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb. Nejvyšší soud se s názorem městského soudu ztotožnil a navíc upřesnil, že zrušením odsuzujícího rozsudku (a na něj navazujících rozhodnutí o částečné rehabilitaci stěžovatele) v rámci probíhajících rehabilitačních řízení došlo k tomu, že se již vznesení obvinění považuje pro účely odškodnění za nezákonné rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poukázal na to, že ač z učiněných skutkových zjištění rozhodujících soudů nižších stupňů nevyplynulo, kdy bylo vůči stěžovateli vzneseno obvinění pro stíhané trestné činy, není pochyb o tom, že se tak muselo stát v bezprostřední časové souvislosti s jeho vzetím do vazby, k němuž došlo dne 14. 5. 1981.
11. Městský soud nepovažoval za potřebné zkoumat účelnost jednotlivých vynaložených úkonů učiněných obhájcem stěžovatele, neboť bylo zjevné, že všechny úkony byly činěny se záměrem dosáhnout plné rehabilitace stěžovatele. Žalobě však přesto nevyhověl v plném rozsahu. Konstatoval, že v posuzovaném případě bylo jednoznačně a nesporně prokázáno, že stěžovatel obhajné svému advokátovi nezaplatil. Z vyúčtování nákladů právního zastoupení přitom vyplynulo, že většina úkonů byla provedena ještě za účinnosti dříve platného občanského zákoníku - zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a judikatury na něj navazující. Zmíněný občanský zákoník v §442 rozlišoval škodu skutečnou a ušlý zisk, přičemž za škodu se nepovažoval dluh, který dosud nebyl uhrazen, resp. dluh nebyl považován za škodu, kterou by bylo možno odškodnit. Naproti tomu nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014, vychází z odlišné koncepce, kdy podle jeho §2952 se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil, nebo mu poskytl náhradu. Za škodu se tedy považuje též dluh, který je povinen poškozený uhradit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2678/2020).
12. Na základě shora uvedených skutečností městský soud uzavřel, že za účinnosti nyní platného občanského zákoníku vykonal obhájce stěžovatele celkem 4 úkony právní služby, za které přiznal stěžovateli náhradu škody z titulu obhajného.
13. Ústavní soud se, stejně jako Nejvyšší soud, se závěrem městského soudu ztotožnil. Není žádných pochybností o tom, že v posuzované věci je relevantní toliko právní úprava provedená v zákoně č. 58/1969 Sb., který v §20 stanovil, že "pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem". Tím byl v rozhodné době zákon č. 40/1964 Sb. Ostatně i podle §3079 odst. 1 současného občanského zákoníku "právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů". Mínění stěžovatele, že na náhradu nákladů obhajoby se v daném případě vztahuje §23 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., přisvědčit vzhledem k jeho dikci nelze.
14. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu za přesvědčivé a rozumné, přičemž ani v postupu uvedeného soudu neshledává nic, co by mohlo založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Stejně tak Ústavní soud posoudil argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí jako ústavně souladnou a srozumitelnou. Stěžovatel ostatně ani proti unesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky nevznesl, resp. neuplatnil žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument, v čem podle jeho mínění spočívá neústavnost usnesení Nejvyššího soudu. Není však úkolem Ústavního soudu, aby argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti domýšlel namísto samotného stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 3613/22).
16. Nejvyšší soud se řádně zabýval všemi dovolacími námitkami stěžovatele a podrobně vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Zdůraznil, že otázka, podle jaké právní úpravy je třeba posuzovat vznik škody, nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť při jejím posouzení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v dosavadní judikatuře. Současně shodně s názorem městského soudu konstatoval, že ohledně úkonů provedených ještě za účinnosti dříve platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. byla žaloba podána předčasně, neboť stěžovateli škoda dosud nevznikla.
17. V usnesení Nejvyššího soudu nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Nutno dodat, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatele a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu