ECLI:CZ:US:2024:1.US.3256.23.1
sp. zn. I. ÚS 3256/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Otce, zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2023, č. j. 9 As 129/2023 - 24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je podnikající fyzickou osobou, která provozuje školicí středisko a je držitelem akreditace k provozování výuky a výcviku v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů pro účely profesní způsobilosti řidičů.
2. Jednou z povinností provozovatele školicího střediska je provádět výuku a výcvik podle plánu pro zajištění výuky a výcviku [§51 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů]. Současně je provozovatel povinen - stručně řečeno - zaslat nejpozději 5 pracovních dnů před zahájením výuky nebo výcviku seznam přihlášených účastníků, a dále místo, datum a čas zahájení výuky nebo výcviku krajskému úřadu příslušnému podle jeho sídla příp. i obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny, v níž výuka nebo výcvik probíhá. Změny v seznamu přihlášených účastníků je možné krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doručit nejpozději 1 pracovní den před konáním školení [§51 odst. 1 písm. h) zákona]. Rovněž je provozovatel povinen zaslat do 10 pracovních dnů od ukončení pravidelného školení obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k rozhodování o profesní způsobilosti řidiče seznam účastníků pravidelného školení [§51 odst. 1 písm. h) zákona].
3. Stěžovatel sice splnil ohlašovací povinnost před zahájením výuky a výcviku, avšak samotné školení již neprovedl, aniž by oznámil změnu v již nahlášeném školení. Stěžovatel přitom v seznamu účastníků uvedl konkrétní osobu, které poté vystavil potvrzení o absolvování pravidelného školení, které neproběhlo. Tato osoba připojila následně vystavené potvrzení k žádosti o vydání řidičského průkazu. Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, jako správní orgán I. stupně proto stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku dle §56 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb. tím, že v konkrétních dnech, časech a na daném místě neprováděl výuku podle plánu pro zajištění výuky.
4. O odvolání stěžovatele rozhodl nadřízený správní orgán (Ministerstvo dopravy) tak, že změnil výrok pouze v tom smyslu, že se stěžovatel dopustil téhož přestupku tím, že v konkrétních dnech na daném místě neprovedl pravidelné školení řidičů podle zaslaného seznamu způsobem stanoveným podle vytvořeného a schváleného písemného plánu pro zajištění výuky a výcviku. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 30 000 Kč.
5. Stěžovatel se bránil podáním správní žaloby, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 16 A 68/2021-52, zamítl. Uvedl přitom, že ani stěžovatel sám netvrdil, že by školení proběhla způsobem, jak oznámil krajskému úřadu a tvrzení, že se jedno ze školení mělo odehrávat na jiném místě, uvedl až v žalobě, a to navíc pouze v obecné rovině, takže je krajský soud shledal účelovým.
6. Kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Zabýval se tvrzenou námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu i námitkou, že faktické neprovedení nahlášeného školení nemůže být považováno za jednání v rozporu s plánem pro zajištění výuky a výcviku řidičů, přičemž konstatoval, že stěžovatel prokazatelně postupoval v rozporu s plánem pro zajištění výuky a výcviku, když neprovedl školení, která dříve nahlásil krajskému úřadu, a poté vydal jednomu z přihlášených řidičů potvrzení o absolvování jednoho z těchto školení.
7. Zmiňuje-li stěžovatel, že s ním nebylo vedeno přestupkové řízení pro vydání potvrzení o absolvování školení, upozornil Nejvyšší správní soud na skutečnost, že potvrzení o absolvování výuky a výcviku, které prokazatelně neproběhly, může správním orgánům sloužit jako jeden z důkazů pro prokázání, že školení neproběhlo v souladu s plánem pro zajištění výuky a výcviku. Kasační soud současně potvrdil, že krajský úřad je oprávněn kontrolovat, zda nahlášená školení probíhají řádným způsobem i zda vůbec fakticky probíhají. Nelze totiž nechat na libovůli provozovatele školicího střediska, zda již nahlášené školení provede či nikoliv.
8. Stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl ústavní stížností, v níž se zabývá zejména právním hodnocením svého jednání, zejména podřazením pod konkrétní ustanovení zákona č. 247/2000 Sb. Namítá, že je-li nesplnění některých z povinností stanovených provozovatelům školicích středisek v §51 zákona č. 247/2000 Sb. výslovně označeno jako přestupek v §56 odst. 2 téhož zákona, pak není možné za přestupek považovat nesplnění i těch povinností, které v §56 odst. 2 zákona výslovně uvedeny nejsou a nejsou tedy jako přestupek označeny, resp. není možné jeho jednání (nekonání oznámeného školení) podřadit pod skutkovou podstatu přestupku dle §56 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb., tzn. neprovádění výuky a výcviku podle plánu pro zajištění výuky a výcviku. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když nesouhlasí se způsobem interpretace použitého podústavního práva a považuje napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné.
9. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
10. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
11. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostál. Nejvyšší správní soud totiž logicky odůvodnil, proč součástí pravomoci krajského úřadu kontrolovat nahlášená školení je rovněž kontrola, zda nahlášená školení fakticky probíhají. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, taková kompetence je zcela v souladu s účelem právní úpravy. Má-li být právní úpravou garantováno skutečné získání a prohloubení znalostí profesionálních řidičů a tím zajištěna bezpečnost na pozemních komunikacích, nelze si rozumně představit, že by zákonodárce ponechal bez odpovídající kontroly, že budou řidiči nezbytná školení skutečně absolvovat. Okolnost, že je taková úprava racionální, ostatně dokládá případ samotného stěžovatele, který v průběhu řízení nerozporoval, že skutečně oznámená školení neprováděl, a nadto vydával potvrzení o jejich absolvování.
14. Ani proti závěrům, že stěžovatel postupoval v rozporu s plánem pro zajištění výuky a výcviku a spáchal tak přestupek dle §56 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb., nemá Ústavní soud výhrad. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu proto považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
15. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou totiž ve skutečnosti pouze polemikou s právními závěry Nejvyššího správního soudu, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
16. Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze; Nejvyšší správní soud aplikoval adekvátní zákonnou úpravu a vyložil ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad.
17. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a proto ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu