ECLI:CZ:US:2024:1.US.3312.23.1
sp. zn. I. ÚS 3312/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Šárky Matysové, zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2023 č. j. 8 As 76/2023-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 10 A 9/2023-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a generálního ředitele Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u příslušného služebního funkcionáře Generálního ředitelství cel jako příslušnice Celní správy České republiky domáhala doplacení služebního příjmu za nesprávné určení tarifní třídy, navrácení odňaté specializované činnosti, poskytnutí osobní odměny, příplatku a náhrady za poplatek zaplacený za poskytnutí informací. V tomto řízení ji zastupoval podle udělené plné moci její obecný zmocněnec.
3. Služební funkcionář zčásti žádosti vyhověl a zčásti jí zamítl rozhodnutím ze dne 14. 12. 2022, které stěžovatelka osobně převzala o dva dny později. Dne 29. 12. 2022 proti němu podala tzv. blanketní odvolání, které posléze doplnila dne 16. 1. 2023. Dne 13. 2. 2023 stěžovatelka požádala správní orgány o doručování písemností přímo jí, nikoli jejímu zmocněnci. Služební funkcionář dne 2. 3. 2023 doručil (prvostupňové) rozhodnutí znovu do datové schránky zmocněnce stěžovatelky, která proti němu znovu podala odvolání dne 4. 3. 2023.
4. V mezidobí se stěžovatelka u soudů domáhala ochrany proti nečinnosti správních orgánů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatelky proti nečinnosti napadeným rozsudkem zamítl, protože v době jeho rozhodnutí (dne 12. 4. 2023) doposud neuplynula 90denní lhůta k rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání stěžovatelky podle §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 7. 2023. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
5. Podle správních soudů bylo pro určení lhůty pro rozhodnutí klíčové, kdy bylo stěžovatelce doručeno prvostupňové rozhodnutí, respektive kdy podala odvolání. Tento okamžik totiž určuje počátek uvedené lhůty. Stěžovatelka byla v řízení platně zastoupena svým obecným zmocněncem, a to včetně doručování písemností. Služební funkcionář proto původně chybně doručil rozhodnutí přímo stěžovatelce, což později napravil. Ustanovení §83 odst. 1 věty třetí správního řádu přitom stanoví, že bylo-li odvolání podáno před oznámením rozhodnutí odvolateli, platí, že bylo podáno v první den odvolací lhůty. Zde fikce podání odvolání podle uvedeného ustanovení nastala nejdříve dne 13. 2. 2023, kdy stěžovatelka správním orgánům sdělila, že písemnosti v řízení mají zasílat přímo jí, nikoli jejímu zástupci. Za této situace proto lhůta k rozhodnutí vedlejšího účastníka k rozhodnutí nemohla v době rozhodnutí městského soudu uplynout.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že lhůta pro rozhodnutí vedlejšího účastníka v době rozhodnutí městského soudu uplynula již dne 29. 3. 2023 při podání odvolání po doručení stěžovatelce dne 16. 12. 2022. Podle stěžovatelky platí, že účelem pravidel upravujících běh lhůt u doručování není klást překážky osobám uplatňující práva, nýbrž stanovit formální postup pro jejich uplatňování. Správní soudy se proto nedostatečně vypořádaly s tím, že fikce okamžiku podání odvolání podle §83 odst. 1 věty třetí správního řádu platí v jiných situacích. Tedy nikoli zde, kdy stěžovatelka podala odvolání po účinném doručení rozhodnutí na konci roku 2022. Existují zde proto dva konkurenční výklady právních předpisů, a správní soudy měly zvolit ten vůči stěžovatelce příznivější. Správní soudy se namísto toho nesprávně zabývaly pouze doručováním rozhodnutí zástupci stěžovatelky. Výklad zastávaný správními soudy je přehnaně formalistický a nezohledňuje požadavek na nalézání spravedlivého řešení každé věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka správním soudům vytýká přehnaně formalistický výklad ustanovení zákona týkajících se běhu lhůty k vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka. Argumentace stěžovatelky podle Ústavního soudu ve srovnání s odůvodněním napadených rozhodnutí postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Pro Ústavní soud je v prvé řadě rozhodné, že stěžovatelka podle všeho uplatnila obdobné námitky dříve v řízení a jejich vypořádání představuje "středobod" úvah správních soudů v napadených rozhodnutích. Správní soudy přitom podle Ústavního soudu zvážily všechny stěžovatelkou tvrzené významné aspekty věci a proti nim přednesly ucelené, věcné a logické úvahy, které podstatu tvrzení stěžovatelky spolehlivě vyvrací.
10. Správní soudy se přiléhavě zabývaly okolnostmi zastoupení stěžovatelky a doručování prvostupňového rozhodnutí. Podle §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. bylo rozhodné, kdy stěžovatelka podala odvolání, respektive kdy bylo prvostupňové rozhodnutí stěžovatelce doručeno, a tedy i zda, v jakém okamžiku a v jakém rozsahu byla stěžovatelka ze své vůle zastoupena svým obecným zmocněncem.
11. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že stěžovatelka sice v obecné rovině výklad zastávaný správními soudy kritizuje jako přehnaně formalistický a domáhá se určitého jí příznivějšího výkladu [zřejmě v duchu uplatnění principu in dubio pro libertate, srov. např. bod 16 nálezu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3701/15 (N 8/84 SbNU 121) či bod 30 nálezu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1642/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Sama však nepředkládá žádný ucelený konkurenční výklad, který by byly správní soudy povinny v duchu uvedené zásady upřednostnit. Ve své podstatě ani nereflektuje důvody, které správní soudy k jejich rozhodnutí vedly, nýbrž zejména setrvává na tvrzení, že jí mělo být prvostupňové rozhodnutí platně doručeno již ke konci roku 2022. S tím se však správní soudy spolehlivě vypořádaly - tedy že stěžovatelka tehdy byla zastoupena svým zmocněncem, a proto dřívější doručení přímo stěžovatelce nemohlo mít náležité právní účinky.
12. Sama stěžovatelka ostatně zdůrazňuje, že smyslem právní úpravy lhůt je zejména stanovit jasná pravidla pro jejich počítání a přístupu jednotlivce k právům. Takové tvrzení je přiléhavé. V duchu uvedeného proto podle Ústavního soudu nelze správním soudům důvodně vytýkat, že při počítání lhůty k rozhodnutí správního orgánu použily jasně dané pravidlo podle §83 odst. 1 správního řádu pro určení okamžiku, kdy stěžovatelka podala odvolání. Ve věci stěžovatelky nadto přitom ani nešlo o přístup k jejím právům; nešlo o to, že jí marně uplynula lhůta k podání odvolání. Nejvyšší správní soud také nakonec výslovně operoval s nejzazším počátkem lhůty pro rozhodnutí počítaným od okamžiku doručení oznámení stěžovatelky, kterým se domáhala doručování písemností přímo jí, tedy nikoli až okamžikem podání pozdějšího "nového" odvolání. Výklad zastávaný správními soudy proto specifickou situaci stěžovatelky zohledňuje a je vůči ní vstřícný.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu