ECLI:CZ:US:2024:1.US.3324.23.1
sp. zn. I. ÚS 3324/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka - TEPELNÉ IZOLACE, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 23 Cdo 2686/2023-154 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. srpna 2023 č. j. 16 C 464/2021-145, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 16 C 464/2021-77 zamítl žalobu stěžovatele na nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 07907-31/2020-ERU rozhodnutím, že vedlejší účastnice je povinna dodávat stěžovateli elektřinu podle smlouvy ze dne 29. 12. 2005. K odvolání stěžovatele potvrdil uvedený rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2023 č. j. 15 Co 64/2023-117. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání bez právního zastoupení. Obvodní soud stěžovatele napadeným usnesením osvobodil od soudních poplatků pro dovolací řízení a pro jeho účely mu rovněž ustanovil zástupkyni z řad advokátů, jeho současnou právní zástupkyni. Obvodní soud doručil svoje napadené usnesení pouze právní zástupkyni, nikoli však samotnému stěžovateli. Právní zástupkyně stěžovatele přesto dovolání stěžovatele ve lhůtě doplnila.
3. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, protože je neshledal přípustným. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání namítal, že dopis ze dne 28. 11. 2008, kterým měl stěžovatel ukončit smlouvu o dodávkách elektřiny, nepodala "kontaktní osoba" podle smlouvy (osoba téhož jména); stěžovatel podle dovolání nemohl právně jednat za tuto kontaktní osobu. Zde však stěžovatel vycházel z jiného skutkového stavu než odvolací soud, protože podle dovoláním napadeného rozsudku byl "kontaktní osobou" "Jaroslav Špaček" charakterizován toliko adresou, nikoli datem narození. Stěžovatel a Jaroslav Špaček starší však tehdy měli stejnou adresu. Nejvyšší soud je pak skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán. Dále stěžovatel brojil proti výkladu svého dopisu ze dne 28. 11. 2008; Nejvyšší soud však neshledal žádné vady v interpretaci právního jednání městským soudem, která byla logická a přiléhavá.
4. Obvodní soud posléze v přípise ze dne 15. 11. 2023 uznal, že svoje napadené usnesení stěžovateli omylem nezaslal; stěžovateli se za to omluvil a ujistil jej, že mu žádná újma nevznikla, protože Nejvyšší soud s ním jednal jako s právně zastoupeným.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že chybné doručení napadeného usnesení obvodního soudu způsobilo, že jeho právní zástupkyně v doplnění dovolání uvedla řadu chyb a nepřesností. Jeho právní zástupkyně jej totiž s obsahem doplnění dovolání informovala až dodatečně. Stěžovatel tak neměl dostatek času odsouhlasit obsah tohoto podání. Stěžovatel upřesňuje, že hodlal rozvést námitku překvapivě doplněného zjištění městského soudu, že dopis ze dne 28. 11. 2008 nemohl podepsat ten, kdo byl "kontaktní osobou" podle smlouvy. Stěžovatel hodlal detailně argumentovat, že "kontaktní osobou" podle smlouvy byl jen Jaroslav Špaček starší. Stěžovatel by tehdy též v dovolání opravil zjevnou nesprávnost, tedy že v dopise ze dne 28. 11. 2008 bylo uvedeno, že se mění vlastnictví odběrného místa. Celé řízení stěžovatel tvrdí, že v dopise o změnu vlastnictví odběrného místa nejde. Napadené usnesení obvodního soudu též nabylo právní moci až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací řízení je proto "zmatečné".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel namítá, že v důsledku chybného doručení napadeného usnesení obvodního soudu o ustanovení právní zástupkyně pro dovolací řízení mu byl upřen prostor argumentovat o rozhodných skutečnostech v jeho věci. Ústavní soud ustáleně u procesních vad obdobného charakteru v závislosti na kontextu daného řízení a skutkových okolností konkrétní věci váží povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda takové pochybení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427), bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20 či bod 15 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Referenčním hlediskem je zde totiž pro Ústavní soud řádný průběh řízení jako celku.
9. Pro Ústavní soud jsou v nyní posuzované věci rozhodné následující skutečnosti. Obvodní soud své pochybení zaslat stěžovateli (napadené) usnesení o ustanovení právní zástupkyně sám uznal. Lze proto vycházet z toho, že obvodní soud skutečně nesprávně nezaslal stěžovateli toto rozhodnutí. Dále je zřejmé, že stěžovatel již v prvotním podání dovolacího řízení vylíčil skutečnosti, které považoval za rozhodné; ostatně z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že týž soud v dovolacím řízení vycházel převážně právě z argumentace stěžovatele a s tou se i vypořádal. Dále je klíčové, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele (doplněné podáním jeho právní zástupkyně) neodmítl například pro chybějící vymezení předpokladů přípustnosti, nýbrž proto, že jej neshledal přípustným. Dovolacími námitkami se tak Nejvyšší soud zabýval věcně.
10. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s dovolací argumentací stěžovatele tak, že stěžovatel zjevně vychází z jiného skutkového stavu, který Nejvyšší soud není podle zákona oprávněn bez dalšího přezkoumat v dovolacím řízení, a že výklad právního jednání, proti kterému stěžovatel brojí, učinil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. V ústavní stížnosti pak stěžovatel tvrdí v zásadě totéž, co tvrdil již v dovolacím řízení; tedy že dopis ze dne 28. 11. 2008 nemohla podepsat "kontaktní osoba" určená smlouvou a že obsahem tohoto dopisu neměl být požadavek na ukončení závazku ze smlouvy. Nejde tedy o nic nového. Nejvyšší soud se s podstatou toho, co stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, vypořádal již v napadeném usnesení. Nic dalšího stěžovatel k argumentaci Nejvyššího soudu netvrdí a žádným relevantním způsobem na ní dále věcně nereaguje.
11. Neexistuje proto dobře představitelná situace, že by chybějící prostor poskytnutý stěžovateli k dalším námitkám jakkoli ovlivnil rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive z ničeho není zřejmé, že by se prostor otevřený případným zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu u stěžovatele jakkoli příznivěji promítl do jeho právní sféry. Stěžovateli tak žádná možnost další argumentace v důsledku pochybení obvodního soudu upřena nebyla. Tomu svědčí ostatně i to, že stěžovatel je toutéž právní zástupkyní zastoupen již od řízení před obvodním soudem. Nejde tedy ani o situaci, kdy by právní zástupkyně ustanovená soudem sama neměla prostor seznámit se s věcí a formulovat podání, které by mělo šanci na úspěch. Komunikace mezi účastníkem řízení a jeho právním zástupcem je také do jisté míry jejich věcí, a to zejména právního zástupce účastníka. Zrušení napadených usnesení by tedy naopak za dané procesní situace představovalo projev tzv. přepjatého formalismu, kterého je Ústavní soud povinen se vyvarovat i ve vlastní judikatuře.
12. Ústavní soud si rovněž vyžádal od obvodního soudu rozsudky, proti kterým stěžovatel v dovolání brojil. I dala-li by se argumentace stěžovatele vyložit jako námitka porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, ověřil Ústavní soud, že ani k takové vadě v nyní posuzované věci nedošlo. Obvodní soud i městský soud vycházely ze stejného skutkového stavu i právního hodnocení věci, tedy že osoba oprávněná jednat pod obchodní firmou "Jaroslav Špaček - TEPELNÉ IZOLACE" sdělila tehdy vedlejší účastnici, že na trvání smlouvy za dosavadních podmínek nemá zájem. Nic nenasvědčuje tomu, že stěžovateli byl upřen prostor argumentovat k rozhodným skutečnostem a právním otázkám ještě před dovolacím řízením. Sám stěžovatel ostatně připouští, že k výkladu dopisu ze dne 28. 11. 2008 již od počátku řízení tvrdí v zásadě totéž.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu