ECLI:CZ:US:2024:1.US.3335.23.1
sp. zn. I. ÚS 3335/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUOPELOS s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 20 Cdo 2930/2023-92, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. června 2023 č. j. 29 Co 341/2022-74 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. října 2022 č. j. 37 C 121/2022-45, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici o vyloučení nemovitých věcí zapsaných na LV 349 pro katastrální území Prácheň z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou pod sp. zn. 091 Ex 02061/09 (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí okresní soud poukázal na to, že ze spisu soudního exekutora sp. zn. 091 EX 02061/09 bylo zjištěno, že dne 12. 3. 2015 byl vydán exekuční příkaz prodejem předmětných nemovitostí. Usnesením o příklepu ze dne 18. 1. 2022 č. j. 091 EX 02061/09-150 byl udělen příklep stěžovatelce za nejvyšší podání a byla jí stanovena lhůta k zaplacení nejvyššího podání v délce jednoho měsíce ode dne právní moci usnesení o příklepu (tj. dne 2. 3. 2022). Usnesením ze dne 11. 4. 2022 č. j. 091 EX 02061/09-157 bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty k zaplacení nejvyššího podání, kdy lhůta byla prodloužena o jeden měsíc - konkrétně do 4. 5. 2022. Dané usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 28. 4. 2022. S ohledem na skutečnost, že k úhradě nejvyššího podání ze strany stěžovatelky došlo až dne 9. 5. 2022, okresní soud uzavřel, že zaplacení nejvyššího podání po stanovené lhůtě je bez významu a stěžovatelka se podle §336l odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nestala vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobu stěžovatelky proto jako nedůvodnou zamítl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč. Po přezkoumání věci dospěl krajský soud, shodně s okresním soudem, k závěru, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitých věcí, proto není důvod tyto věci z exekuce vyloučit. Zdůraznil, že otázka vlastnictví daných věcí byla předmětem samostatné určovací žaloby, o níž již okresní soud pravomocně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2022 č. j. 12 C 188/2022-50, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 5. 2023 sp. zn. 35 Co 46/2023, tak, že stěžovatelka jako vydražitelka nezaplatila nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě podle §336m odst. 2 občanského soudního řádu a nenabyla tak k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo. Shodné stanovisko vyslovil krajský soud i v usnesení ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. 35 Co 175/2022 o odmítnutí odvolání stěžovatelky proti usnesení o dražební vyhlášce. V nyní posuzované věci krajský soud neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že předestřela-li stěžovatelka k řešení podle svého názoru dosud neřešenou otázku počátku běhu dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání ve smyslu §336m občanského soudního řádu, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení je zcela zjevné, vyplývá z právní úpravy, a tudíž není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení znovu opakuje (totožně jako v dovolání proti rozsudku krajského soudu), že ohledně otázky počátku běhu dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání ve smyslu §336m občanského soudního řádu není právní úprava jednoznačná. Nesouhlasí s právními závěry rozhodujících soudů, podle nichž by uvedená lhůta měla být stanovována konkrétním rozhodnutím. Opětovně uvádí, že počátkem běhu lhůty by měl být vždy den vydání usnesení (doručení), kterým je tato lhůta poskytována. V případě stanovení dřívějšího počátku běhu lhůty by podle ní došlo ke zkrácení zákonné měsíční lhůty poskytnuté pro doplacení nejvyššího podání a teoreticky by takto určená lhůta mohla uplynout dříve, než se o ní vydražitel dozví. Stěžovatelka považuje usnesení soudní exekutorky o dodatečné lhůtě k zaplacení nejvyššího podání za vnitřně rozporuplné a neurčité, a je proto podle ní třeba vycházet ze lhůty, která je pro ni příznivější, tj. ze lhůty skutečně o jeden měsíc prodloužené, jež počala běžet nejdříve dnem vydání rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že nejvyšší podání uhradila včas a stala se tak vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodující soudy podle jejího přesvědčení §336 odst. 2 občanského soudního řádu vyložily a aplikovaly nesprávně, což má za následek porušení jejích ústavně zaručených práv. Dodává, že jde o soudcovskou lhůtu, a i kdyby došlo z její strany k několikadennímu prodlení s úhradou nejvyššího podání, je přepjatým formalismem, mělo-li by takové porušení soudcovské lhůty být považováno za důvod, pro který došlo ke zrušení usnesení o příklepu a k nařízení nové dražby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Podle §336m odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (rozhodný je okamžik zahájení exekučního řízení), nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání.
9. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily (sub body 2, 3 shora), že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka jako vydražitelka nezaplatila nejvyšší podání do 4. 5. 2022, bylo uplynutím tohoto dne usnesení o příklepu zrušeno s tím, že zaplacení nejvyššího podání z její strany dne 9. 5. 2022 je v dané souvislosti bezvýznamné. Z uvedeného §336m občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá, že počátek běhu dodatečné lhůty navazuje na konec lhůty stanovené v usnesení o příklepu. V nyní posuzovaném případě poslední den dodatečné lhůty připadl na 4. 5. 2022. Usnesení o prodloužení lhůty k zaplacení nejvyššího podání bylo stěžovatelce prokazatelně doručeno dne 28. 4. 2022, stěžovatelka tak měla dostatek času k zaplacení nejvyššího podání.
10. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
11. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud opakovaně judikuje, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže upřesňuje pozitivním a negativním výčtem. Z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 aj.), což je případ nyní posuzované věci. Nelze proto nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že předestřela-li stěžovatelka k řešení otázku počátku běhu dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání ve smyslu §336m občanského soudního řádu, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
13. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu