ECLI:CZ:US:2024:1.US.3422.23.1
sp. zn. I. ÚS 3422/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 158/2023 ze dne 27. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) Ing. Zdeňka Rašky a b) Bohumila Elčknera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel rozhodl jako soudní exekutor usnesením č. j. 098 EX 00761/21-182 ze dne 2. 6. 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 098 EX 00761/21-187 ze dne 25. 8. 2023, tak, že vedlejší účastník b) [dále jen "povinný"] je povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 25 688,30 Kč (výrok I), že vedlejší účastník a) [dále jen "oprávněný"] je povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 116 547,20 Kč (výrok II), že povinný je povinen uhradit oprávněnému náklady řízení ve výši 116 547,20 Kč (výrok III) a že účastníci nemají právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok IV). Stěžovatel uzavřel, že zastavení exekuce zavinil svým návrhem oprávněný. Dále dovodil, že oprávněný vstoupil do řízení na místo původního oprávněného, kterému za postoupenou pohledávku uhradil 642 046 Kč a necelé dva měsíce po právní moci usnesení o jeho vstupu do řízení podal návrh na zastavení exekuce. Účelem postoupení pohledávky a s ní spojené změny v osobě oprávněné byla faktická úhrada pohledávky původnímu oprávněnému. Šlo tedy o plnění pod tlakem exekuce, jako by vymáhanou pohledávku uhradil sám povinný. Stěžovateli proto náleží odměna z částky 642 100 Kč.
2. K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil usnesení stěžovatele ve výroku II tak, že se oprávněnému povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce neukládá (výrok I), a ve výroku III a IV jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud shodně se stěžovatelem uzavřel, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, neboť zastavení exekuce navrhl. Přisvědčil stěžovateli i v tom, že za úhradu (uspokojení věřitele) pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, se obecně považuje mimo jiné úplata za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovaná zastavením exekuce na návrh nového oprávněného, a to za situace, kdy povinný a postupník, jako nový oprávněný, postupují společně s cílem zastavit exekuci. Z obsahu exekučního spisu, smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi oprávněným a původním oprávněným ani z odůvodnění usnesení stěžovatele ovšem nevyplývá, že by oprávněný s povinným v řízení poustupovali společně, byli v příbuzenském či jiném bližším vztahu, že by účelem postoupení pohledávky byla faktická úhrada pohledávky a že by mezi oprávněným a původním oprávněným bylo plněno zjevně pod tlakem vedené exekuce. Stěžovatel proto podle krajského soudu pochybil, uložil-li oprávněnému povinnost zaplatit mu další náklady exekuce ve výši 116 547,20 Kč, neboť nárok stěžovatele na náklady exekuce byl v celém rozsahu vyčerpán pravomocným výrokem I jeho usnesení. Stěžovatel rovněž pochybil, uložil-li povinnost povinnému nahradit oprávněnému tutéž částku; náklady v této výši totiž oprávněnému, který zastavení exekuce zavinil, nevznikly.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rekapituluje skutkové a procesní okolnosti. Oprávněný a původní oprávněný uzavřeli dne 7. 12. 2021 smlouvu o postoupení pohledávky. Následně stěžovatel vydal usnesení o změně účastníka - vstup nového oprávněného. Necelé dva měsíce po právní moci usnesení o změně účastníka, tj. dne 5. 1. 2023, podal (nový) oprávněný návrh na zastavení exekuce. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že úhrada ceny za postoupení pohledávky fakticky představuje plnění na pohledávku vymáhanou v exekučním řízení. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 ze dne 13. 4. 2016) i Ústavního soudu (zejm. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2673/19 ze dne 26. 11. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle které se za úhradu pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu jejích nákladů, považuje např. úplata za postoupení pohledávky během exekučního řízení následovaná návrhem nového oprávněného na zastavení řízení (bez ohledu na příbuzenský vztah účastníků). V nynější věci šlo nepochybně o plnění pod tlakem exekuce; nejde přitom hovořit o tzv. dobrovolném plnění mimo exekuci. Stěžovatel v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování očekával, že krajský soud rozhodne přinejmenším obdobně s předchozí judikaturou, nikoli opačně.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Již tak omezená šíře přezkumu se dále umenšuje v případě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2013/21 ze dne 29. 9. 2022, bod 16).
7. Stěžovatel si je rezervovaného postoje Ústavního soudu k přezkumu nákladových výroků vědom. Jeho ústřední ústavněprávní námitkou je rozpor napadeného rozhodnutí se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, konkrétně rozpor s judikaturou, na kterou v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud ovšem v napadeném rozhodnutí žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečnou ingerenci, neshledal.
8. Ze stěžovatelem odkazované judikatury neplyne, že by v případech postoupení pohledávky na nového oprávněného a následném návrhu na zastavení exekuce měla být odměna soudního exekutora automaticky a bez dalšího vypočtena z vymáhané částky (či ceny za postoupení pohledávky). Judikaturní závěry nelze aplikovat mechanicky, vždy je totiž zapotřebí zkoumat konkrétní okolnosti případu. Ústavní soud již v minulosti neshledal protiústavní rozhodnutí soudů, které při stanovení odměny soudního exekutora z výše pohledávky oprávněného k okamžiku jejího postoupení nevycházely (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1654/20 ze dne 13. 10. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3005/21 ze dne 30. 11. 2021; obdobně srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 3390/19 ze dne 4. 2. 2020 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2458/20 ze dne 22. 9. 2020).
9. Krajský soud v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil, z jakého důvodu nejsou závěry související judikatury v nyní projednávané věci aplikovatelné, resp. proč tam uvedené předpoklady nebyly naplněny; uvedenou judikaturu nepopřel, naopak ji ve svých úvahách zohlednil a výslovně se s ní vypořádal. Není potom úlohou Ústavního soudu, aby řádně odůvodněné závěry krajského soudu učiněné v rovině podústavního práva (nadto ohledně nákladů řízení) dále přehodnocoval.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu