ECLI:CZ:US:2024:1.US.3445.23.1
sp. zn. I. ÚS 3445/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. W., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 970/2023-309 ze dne 27. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 8 P 134/2022-219 ze dne 15. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a) J. V. a nezletilých b) M. W., c) S. W. a d) S. W., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „nalézací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče jejich matky – vedlejší účastnice a) – (výrok I), uložil stěžovateli (otci) platit výživné na nezletilého M. 17 000 Kč měsíčně, na nezletilou S. 16 000 Kč měsíčně a na nezletilou S. 15 500 Kč měsíčně (výrok II). Dále uložil nalézací soud otci povinnost zaplatit v měsíčních splátkách nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2022 do 15. 6. 2023 na nezletilého M. ve výši 100 000 Kč, na nezletilou S. ve výši 90 000 Kč a na nezletilou S. ve výši 85 000 Kč (výrok III), stanovil otci styk s nezletilými (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, II a IV (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2022 do 31. 10. 2023 na nezletilého M. činí 94 000 Kč, na nezletilou S. činí 84 000 Kč a na nezletilou S. činí 79 000 Kč (výrok II); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zejména podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 26, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ohledně posuzování podmínek pro svěření dětí do jiné než střídavé péče. Nalézací soud se nezabýval naplnění kritérií pro střídavou péči, ale zejména s odkazem na názor dětí je svěřil do péče matky. Dokonce bylo stěžovateli přičteno k tíži, že v průběhu řízení změnil svůj návrh směrem ke střídavé péči, jakkoli jej řádně odůvodnil. V nynější věci neexistují žádné významné omezující faktory pro vyloučení střídavé péče. Přání dětí je pouze jedním z kritérií a jeho upřednostnění bez dalšího není ústavně konformní. Nadto okolnosti mající vliv na posouzení nejlepšího zájmu dítěte je nutné nejenom tvrdit, ale hlavně prokázat, což se nestalo.
5. Dále stěžovatel namítá, že postup obecných soudů ohledně posuzování jeho majetkových poměrů je neústavní. Soud v rozporu s principem rovnosti účastníků předjímá, že stěžovatel své majetkové poměry zastírá; vyšel ze stěžovatelova tvrzení, že hospodaří s částkou cca 100 000 Kč měsíčně, přesto mu stanovil vyšší výživné, než navrhoval. Podle stěžovatele je nesprávné hodnocení soudů ohledně akvizic obchodních společností, ve kterých je společníkem a jednatelem. Stejně tak není přiměřené hodnocení toho, jak zajišťuje své daňové povinnosti či uplatňuje výdajové paušály. V tomto ohledu je vadné i hodnocení prostředků vykazovaných na účtu nerozdělného zisku jako prostředků v moci a dispozici stěžovatele. Konečně stěžovatel namítá, že rozsudek nalézacího soudu není řádně odůvodněn.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Úprava péče o dítě je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda obecné soudy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), bod 19].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s jeho ustálenou judikaturou (výslovně jsou v nich zohledněny i závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz). Nalézací soud na základě řádně provedeného dokazování odůvodnil, že výlučná péče matky je v nejlepším zájmu nezletilých dětí (viz bod 39 rozsudku nalézacího soudu). Vyšel z toho, že od doby ukončení společného soužití manželů pečuje o nezletilé matka, která péči převážně zajišťovala i v době společného soužití. Dále zohlednil rozdílnou míru schopnosti rodičů v saturování emocionálních potřeb dětí, požadavek stálosti výchovného prostředí i postoj otce v řízení. Za důležité hledisko – nikoli však jediné – považoval nalézací soud přání a názor dětí, který byl zjišťován opakovaně, a to i poté, co si děti měly možnost vyzkoušet pobyt u otce na prodloužený víkend; při hodnocení výpovědí nezletilých byl zohledněn i jejich věk. Odvolací soud následně úvahy nalézacího soudu aproboval a doplnil, že pro péči matky svědčí i pevné sourozenecké vazby mezi dětmi, které není vhodné zpřetrhávat (viz body 9 až 12 rozsudku odvolacího soudu). Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud neshledal ani v případě rozhodnutí obecných soudů o výživném a jeho výši. Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, jakým způsobem obecné soudy dospěly ke svému závěru o majetkových a příjmových poměrech stěžovatele. Soudy provedly dostatečné dokazování, pečlivě se zabývaly příjmy stěžovatele ze závislé pracovní i podnikatelské činnosti a z pronájmu nemovitostí, v úvahu vzaly i jeho majetek představovaný nemovitostmi a obchodními podíly v řadě společností. Není úlohou Ústavního soudu, aby tato skutková zjištění a související právní úvahy obecných soudů dále přehodnocoval; žádné extrémní závěry či prvky libovůle napadená rozhodnutí neobsahují.
10. Konečně, neopodstatněná je blíže nerozvedená námitka nedostatečného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle Ústavního soudu jsou oba napadené rozsudky odůvodněny adekvátně a dostojí souvisejícím ústavněprávním požadavkům.
11. Je rovněž vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí „absolutně konečných“, a tedy nezměnitelných (srov. §909 občanského zákoníku); nalézací soud nevyloučil, že do budoucna je možné postupně péči otce rozšiřovat. Obdobný závěr lze učinit ve vztahu ke stanovenému výživnému – změní-li se poměry stěžovatele, může soud rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti změnit (§923 odst. 1 občanského zákoníku).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu