ECLI:CZ:US:2024:1.US.407.24.1
sp. zn. I. ÚS 407/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti C. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného Mgr. Hynkem Mádlem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 335/2023-537 ze dne 21. 11. 2023 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 5 T 72/2018-524 ze dne 19. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně napadeným usnesením započetl stěžovateli (odsouzenému) do trestu odnětí svobody dobu tam podrobně uvedenou. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost. Namítal, že strávil na území Ukrajiny dlouhou dobu omezený na osobní svobodě, z níž mu však byla do trestu započtena jen malá část.
2. Krajský soud v Brně však stížnost odsouzeného zamítl. Uvedl, že stěžovatel byl omezen na osobní svobodě na území Ukrajiny v souvislosti se svým vydáním do České republiky. Tuto dobu mu městský soud správně započetl do výkonu trestu. Ve vztahu k další době, jejíhož započtení se stěžovatel domáhal, uvedl krajský soud, že tu započíst nelze. Jednalo se totiž o omezení osobní svobody, které představovalo opatření nahrazující vazbu. To nelze do výkonu trestu započíst v souladu s §93 trestního řádu.
3. Stěžovatel proti oběma rozhodnutím podal ústavní stížnost. V ní tvrdí, že napadenými rozhodnutími a v řízení jim předcházejícím zasáhly soudy do základních a ústavně zaručených práv stěžovatele způsobem, který nejenže mu upřel právo na spravedlivý proces zaručené mj. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod, ale tyto zásahy zcela jistě a přímo ovlivnily výsledek řízení přímo v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že soudy ústavně nekonformním způsobem aplikovaly právní úpravu započtení jiných dob do doby výkonu trestu v neprospěch stěžovatele způsobem, který jej nedůvodně znevýhodňuje oproti osobám v obdobném postavení.
4. Stěžovatel, respektive jeho právní zástupce také uvedl, že podanou ústavní stížnost do 20 dnů od jejího odeslání doplní, "a to nevyčkávaje jakékoli výzvy soudu". Právní zástupce stěžovatele tak však v jím uvedené lhůtě neučinil. Stejně tak v rozporu se svým příslibem nedoložil napadené rozhodnutí městského soudu, které si Ústavní soud opatřil sám v rámci úřední činnosti. Ústavní soud následně o ústavní stížnosti rozhodl bez další výzvy právnímu zástupci stěžovatele.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již z rekapitulace námitek stěžovatele je zřejmé, že tyto skutečnosti nejsou způsobilé představovat porušení jeho základních práv. Městský soud vycházel při rozhodování ze zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR, z níž vyplynulo, že je třeba započíst dobu zadržení a dobu vydávací vazby. Ve zbytku (období od 17. 10. 2020 do 13. 8. 2021) se jednalo o náhradní opatření za vazbu v podobě domácího uvěznění, přičemž od 13. 8. 2021 do 5. 6. 2023 byla vazba nahrazena přijetím slibu. Navíc, jak uvedl krajský soud, nutno rovněž poukázat na to, že odsouzený prostřednictvím obhájce nedoložil nic k prokázání, že byl na osobní svobodě skutečně omezen, přestože to soudu avizoval (bod 2 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
6. Pro posouzení věci je rozhodné, že obecné soudy vyhodnotily předmětnou dobu omezení osobní svobody stěžovatele na Ukrajině jako opatření nahrazující vazbu, které však nelze do trestu odnětí svobody započíst (§93 trestního zákoníku). Jak správně uvedl městský soud, zápočet opatření nahrazujících vazbu, např. domácího uvěznění, vykonaných v cizině pro týž skutek toto ustanovení neumožňuje.
7. Již jen na okraj Ústavní soud uvádí, že uvedenou dobu, kterou stěžovatel požadoval započíst do výkonu trestu, nebylo možné posoudit ani jako dobu povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části ve smyslu §92 odst. 4 trestního zákoníku. Započítání takového omezení osobní svobody totiž přichází v úvahu jen v případech omezení osobní svobody na území České republiky, resp. ze strany jejích orgánů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1638/19).
8. Napadeným rozhodnutím tedy není co vytknout ani z hlediska zákonnosti, tím méně z hlediska ústavnosti.
9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu