ECLI:CZ:US:2024:2.US.1136.23.1
sp. zn. II. ÚS 1136/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. C., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023, č. j. 8 Tdo 1163/2022-3602, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. uvedeného rozsudku) stěžovatele podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr.ř.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. ledna 2023, č. j. 8 Tdo 1163/2022-3602, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že J. J. poskytl v minulosti bezúročné půjčky. V následujících letech docházelo k postupnému umořování půjček splátkami od různých subjektů na bankovní účet stěžovatele, jejichž identitu ani stěžovatel neznal. V účetnictví obchodní společnosti X byly však překvapivě splátky stěžovatelem poskytnutých půjček vedeny jako hotové platby. Stěžovatel popírá přijetí plateb v hotovosti. Obhajobě stěžovatele soudy neuvěřily. Stěžovatel předestírá své závěry, které z provedeného dokazování podle něj plynou. Namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Při hodnocení důkazů soudy zohlednily bez přesvědčivého odůvodnění pouze důkazy svědčící o vině stěžovatele, čímž navíc porušily zásadu in dubio pro reo.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Jak správně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založena pouze na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Řádně a dostatečně se obecné soudy vypořádaly také s námitkou stěžovatele směřující k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud poukázal na to, že již krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozsudků uvedly, že provedené dokazování považují za dostačující pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže se tedy obecné soudy na základě podrobně popsaných skutkových zjištění podpořených provedenými důkazy, přiklonily k verzi obžaloby, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
12. Dospěly-li ve věci obecné soudy k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a s obhajobou navrhovanými důkazy se řádně vypořádaly, postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř.
13. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu