ECLI:CZ:US:2024:2.US.2092.23.1
sp. zn. II. ÚS 2092/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti PERSA a. s., IČO: 163 67 740, se sídlem U Plynárny 1002/97, Praha 10, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2023 č. j. 74 Co 15/2023-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. srpna 2023 stěžovatelka navrhla postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do jí ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jeho shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení o zaplacení peněžité částky 474 160 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu odpovědnosti vedlejší účastnice, spol. Kuchera Mechanizace s.r.o., za škodu vzniklou při přepravě zásilky stěžovatelky. Spor skončil smírem, který Okresní soud v Třebíči (dále jen "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 7 C 224/2021-133 schválil (výrok I); zároveň rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II), stěžovatelce vrátil část zaplaceného soudního poplatku (výrok III) a v řízení slyšenému svědkovi přiznal svědečné (výrok IV). Proti výroku II tohoto prvostupňového rozhodnutí si stěžovatelka podala odvolání, neboť nesouhlasila s řešením otázky náhrady nákladů řízení dle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž tvrdila, že i když v textu sjednaného smíru nebylo o nákladech řízení výslovně ujednáno ničeho, byla mezi účastníky přímo během soudního jednání dosažena shoda na tom, že stěžovatelka své náklady řízení neprodleně vyčíslí a vedlejší účastník je stěžovatelce nahradí. Vedlejší účastník ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení usnesením soudu prvního stupně, neboť mezi účastníky v soudem schváleném smíru ohledně nákladů řízení ve skutečnosti žádná dohoda uzavřena nebyla a stěžovatelkou požadovaný postup by proto byl v rozporu se shora citovaným ustanovením §146 o. s. ř. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") o odvolání stěžovatelky rozhodl dle §214 odst. 1 písm. e) o. s. ř. bez nařízení jednání tak, že sporný nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí jako věcně správný ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I napadeného usnesení) a vedlejší účastnici přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). Odvolací soud stručně řečeno uzavřel, že neřeší-li účastníci ve smíru náklady řízení jinak, soud jejich náhradu žádnému z účastníků nepřizná - v tomto směru nemá žádnou možnost diskrece.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo již tím, že jí soud prvního stupně včas, tj. před soudními jednáními, jichž se ve věci konalo několik, "neinformoval" o tom, že o jejich průběhu nebude z důvodu absence nahrávacího zařízení v soudní síni pořizován zvukový záznam a že tedy nebude postupováno dle §40 odst. 1 o. s. ř. Takový zvukový záznam by totiž dle stěžovatelky prokazoval "obsah ujednání" o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí v rámci dohody o smíru a svědčil by v její prospěch. Směrem k odvolacímu soudu stěžovatelka namítá i nedovolený formalismus, neboť ten se vůbec neměl při posuzování otázky náhrady nákladů řízení zabývat "skutečným stavem" případu a okolnostmi uzavření smíru. Stěžovatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že jí rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání neposkytl dostatečný procesní prostor pro plnohodnotné uplatnění jejich práv, neboť nedostala možnost se seznámit s obsahem vyjádření vedlejší účastnice k odvolání a adekvátně na něj reagovat, a to včetně navržení odpovídajících důkazů k prokázání svých tvrzení o obsahu smíru. Fakt, že odvolacímu soudu možnost rozhodnout o odvolání týkajícího se nákladů řízení bez nařízení jednání přiznává zákon, dle stěžovatelky neznamená, že tak odvolací soud měl učinit, nota bene v tomto případě, kdy šlo o náhradu nákladů řízení ve značné výši, kterou nelze bagatelizovat (v souhrnu se stěžovatelka domáhala náhrady nákladů prvostupňového řízení v částce přibližně 126 tis. Kč vč. DPH). Proti nákladovému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud přiznal vedlejší stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení, stěžovatelka argumentačně samostatně nijak nebrojí.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsahy napadeného rozsudku a jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížností je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Pro zjišťování obsahu smíru v poměrech souzené věci, kdy byla dohoda účastníků řízení o smíru zanesena do přílohy protokolu z jednání u soudu, jejíž obsah stvrdili svými podpisy přítomní a řádně zmocnění právní zástupci obou účastníků (a soudce), je rozhodná právě daná příloha, přičemž od okamžiku jejího podpisu oběma právními zástupci se smír považuje za platně uzavřený (k tomu viz §40 odst. 2, §41 odst. 3 a §41b o. s. ř.). Ústavní soud si proto ze soudního spisu vyžádal přílohu k protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 19. října 2022. V této příloze zachycené znění smíru se doslova shoduje s výrokem I usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 7 C 224/2021-133, kterým byl smír schválen, a o nákladech řízení vskutku neobsahuje ničeho. Za tohoto stavu pak nemohou mít námitky stěžovatelky žádné - natož ústavní - opodstatnění, neboť obecné soudy ani neměly možnost rozhodnout o nákladech řízení jinak. Vedle samotné (povahou kogentní) zákonné úpravy citované oběma soudy a komentářové literatury odkazované v bodě 11 napadeném usnesení lze k obecným východiskům posuzované problematiky odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17, zejm. bod 24; co do příkladu rozhodovací praxe založené na okolnostech obdobných okolnostem případu stěžovatelky lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2011 sp. zn. IV. ÚS 1713/11. Stěžovatelkou namítaná skutečnost, že soud prvního stupně jednání konané dne 19. října 2022 v jeho závěru odročil na neurčito za účelem vydání usnesení o schválení smíru a "předložení vyčíslení nákladů řízení právního zástupce stěžovatelky" není relevantní, neboť k takovému vyčíslení by soud po právu nemohl přihlížet a do rozhodnutí o nákladech řízení jej promítnout. Odročení jednání s tímto odůvodněním žádná práva stěžovatelce nezaložilo. Ani míra stěžovatelčina úspěchu v řízení - dle stěžovatelky poměřovaná obsahem smíru a výší původně žalovaného nároku - není rozhodná, neboť obecná zásada náhrady nákladů řízení založená na úspěchu toho kterého účastníka ve věci se na posuzovanou problematiku nepoužije: smír je dohodou - tj. dvoustranným dispozitivním jednáním účastníků, nikoli autoritativní aplikací práva soudem; řešení (rozložení) nákladů smírem končícího řízení je (fakultativně) plně v rukou účastníků řízení a platí pro něj odlišná pravidla tak, jak je patrné ze systematiky použité právní úpravy. Stěžovatelkou namítanou povinnost soudu zvláště informovat účastníky řízení o tom, zdali v konkrétní soudní síni je či není instalováno nahrávací zařízení pro účely pořízení zvukového záznamu o úkonech ve smyslu §40 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud v rámci ústavních garancí základních práv ve své judikatuře nedovodil, a Ústavnímu soudu upřímně řečeno není ani zřejmé, jaký přínos (v lidskoprávní rovině) by takováto informační povinnost mohla pro účastníky řízení vykazovat. Také postup odvolacího soudu, který o stěžovatelčině odvolání rozhodl bez nařízení jednání, lze hodnotit jako správný a přiléhavý jak formálně (z pohledu litery zákona), tak materiálně, neboť za daných procesních okolností nebylo možno od případného jednání důvodně očekávat jakýkoli argumentační či důkazní posun ve věci a účastníkům by se jeho konáním jen zbytečně navyšovaly náklady odvolacího řízení.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že stěžovatelkou namítaná porušení principů spravedlivého procesu a práva na ochranu vlastnictví v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřuje. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu