ECLI:CZ:US:2024:2.US.2538.23.1
sp. zn. II. ÚS 2538/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Kučery a stěžovatelky Marie Kučerové, oba zastoupení Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, sídlem Sloupská 135, Nový Bor, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2023 č. j. 30 Co 136/2022-526, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Mají za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým postupem porušil jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, stěžovatelé byli žalováni před Okresním soudem v České Lípě Okresním stavebním bytovým družstvem Česká Lípa (dále jen jako "žalobce") o zaplacení částky 35 000 Kč. Dle žaloby mělo jít o bezdůvodné obohacení stěžovatelů na úkor žalobce, spočívajícím v neoprávněném užívání garáže za 35 měsíců v období let 2014-2017. Stěžovatelům byla podle žalobce dána výpověď již v roce 2008. Prvostupňový soud nicméně došel k závěru, že důvod pro výpověď použitý žalobcem ve specifických podmínkách vztahů mezi družstevníky neobstojí. Nájemní vztah mezi oběma stranami tak trvá a nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení stěžovatelů. Nalézací soud ve výsledku žalobě vyhověl jen z velmi malé části, protože stěžovatelé nehradili ani (v daleké minulosti dohodnutý) nájem ve výši 40 Kč za měsíc.
3. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatelé i žalobce, odvolací soud vyhověl druhému z nich. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž nepovažoval výpověď z nájmu za neplatnou. Při posouzení této (předběžné) otázky vyšel v průběhu odvolacího řízení, z vydaného pravomocného usnesení Vrchního soudu v Praze, který v paralelním řízení mezi stejnými účastníky zamítl žalobu stěžovatelů. Ti jí napadali usnesení shromáždění delegátů družstva z roku 2008, které potvrzovalo předchozí rozhodnutí představenstva žalobce vypovídající nájem garáže. S ohledem na tento závěr stěžovatelé užívali nemovitost neoprávněně a žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžitého plnění. Odvolací soud přiřkl žalobci celý požadovaný nárok, neboť obvyklé nájemné za dotčenou garáž by bylo podle znalce ještě výrazně vyšší.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelé s postupem odvolacího soudu nesouhlasí. Tvrdí, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ignoroval pro ně příznivou a na ustálené judikatuře postavenou argumentaci soudu prvního stupně a místo toho založil svůj opačný závěr na pravomocném rozhodnutí z jiného řízení. V dané věci (a výroku) se však řešila otázka neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva, nikoliv neplatnost výpovědi z nájmu, to byla v řízení pouze otázka předběžná. Tyto okolnosti znamenají, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nebylo pro odvolací soud závazné a ten neměl právní názor prvostupňového soudu opomenout, případně byl povinen jej věcně vypořádat. Stěžovatelé v neposlední řadě poukazují na usnesení jiného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, které citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze kritizuje.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto (a obdobných) věcech nahrazoval Ústavní soud. Částka 35 000 Kč, k jejímuž zaplacení byli stěžovatelé zavázáni, v tomto ohledu očividně podmínku bagatelnosti naplňuje (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
9. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16). Stěžovatelé však podobnou intenzitu dopadu ani netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Tuto námitku sice stěžovatelé naznačují (srov. rekapitulace shora), ale nikoliv ve vztahu k prvku bagatelnosti a především bez jakéhokoliv podrobnějšího odůvodnění. Vzhledem k tomu není patrné, v čem má vlastně tvrzený rozpor v judikatuře spočívat a jak je kvantitativně četný.
10. S ohledem na nepřekročení hranice bagatelnosti se nejeví účelné reagovat na věcné námitky stěžovatelů, neboť by to beztak nemohlo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Nelze ovšem přehlédnout, že argumentace se dotýká primárně výkladu podústavního práva a spočívá toliko v nesouhlasu s tím, jakým způsobem odvolací soud zohlednil při svém rozhodování pravomocné rozhodnutí jiného soudu mezi shodnými účastníky.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu