ECLI:CZ:US:2024:2.US.2539.23.1
sp. zn. II. ÚS 2539/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Mejty, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 107/2022-31 ze dne 27. 7. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel jakožto daňový poradce zastupoval společnost BV racing cross s.r.o. v daňovém řízení. V průběhu řízení se dne 3. 11. 2021 stěžovatel účastnil ústního jednání vedeného Finančním úřadem pro Ústecký kraj (dále jen "finanční úřad"). V úvodu jednání byl stěžovatel úřední osobou vyzván k prokázání své totožnosti, a sice předložením občanského průkazu. Úřední osoba v protokolu o výslechu svědka identifikovala stěžovatele pomocí jeho jména, příjmení, označení, že se jedná o zástupce daňového subjektu, konkrétně daňového poradce, jeho evidenčního čísla a informace o tom, že jeho totožnost úřední osoba ověřila na základě občanského průkazu, který specifikovala pomocí jeho čísla a data vydání. Tuto skutečnost stěžovatel zjistil při podpisu protokolu a namítl, že s tímto postupem nesouhlasí. Opis protokolu o výslechu svědka, jehož součástí bylo číslo stěžovatelova občanského průkazu, byl přitom předán třetí osobě, a sice svědkovi, který byl při jednání vyslýchán.
2. Ve sdělení čísla občanského průkazu neúřední osobě stěžovatel shledal nezákonný zásah a proti postupu finančního úřadu se stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud rozsudkem č. j. 15 A 33/2021-20 ze dne 29. 3. 2022 rozhodl, že žaloba se zamítá. Svůj závěr soud opřel zejména o argumentaci, že číslo občanského průkazu ve spojení se jménem a příjmením nelze považovat za osobní údaj, neboť tyto informace nemohou sloužit jako dostatečný identifikátor konkrétní osoby. Jelikož krajský soud neshledal v postupu finančního úřadu zásah do práv stěžovatele, nebyly kumulativně naplněny všechny podmínky nezákonného zásahu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nedošlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek, které judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila pro účely definice nezákonného zásahu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu zároveň krajský soud nepochybil v úvaze, že nedošlo ke zkrácení stěžovatelových práv tím, že úřední osoba údaj o čísle občanského průkazu do protokolu zapsala.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit, protože podle jeho názoru soud porušil jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pravidla stanovená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy. Domnívá se, že napadené rozhodnutí je nepochopitelné, neboť je podle jeho názoru v extrémním rozporu s běžnou správní i soudní praxí. Stěžovatelovo číslo občanského průkazu na protokolu o výslechu svědka být zapsáno podle jeho názoru nemělo, neboť takto se s ním mohl seznámit svědek, jemuž byl opis protokolu předán. Nesouhlasí ani s názorem soudů, že postačuje, že byl svědek poučen o mlčenlivosti. Konečně doplnil, že Nejvyšší správní soud pochybil, když konstatoval, že důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu není, pokud krajský soud v záhlaví, ani ve výroku svého rozhodnutí nevymezil nezákonný zásah, který byl předmětem jeho posouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud prvotně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a jejích příloh a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
7. Předně Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo. Právní hodnocení předložené Nejvyšším správním soudem při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí.
10. Po posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí proto nelze označit za svévolné.
11. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlil, proč v zápisu číslo občanského průkazu stěžovatele v protokolu z jednání nelze považovat za nezákonný zásah, neboť nedošlo ke zkrácení stěžovatelových práv.
12. Účelem protokolu o ústním jednání by mělo být přesně a podrobně vylíčit obsah ústního jednání tak, aby člověk neúčastnící se tohoto jednání získal dobrý přehled o tom, co se během ústního jednání stalo a zjistilo. Ustanovení §60 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád") ovšem nevymezuje přesné obsahové náležitosti protokolu z ústního jednání, ale toliko vymezuje demonstrativní výčet náležitostí, které musí být z protokolu seznatelné. Šíře obsahu protokolu se proto může lišit, a sice v závislosti na uvážení pověřené osoby.
13. Ústavní soud proto nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepochopitelné, neboť je v extrémním rozporu s běžnou správní i soudní praxí. Naopak, Ústavní soud konstatuje, že není výjimkou, že ztotožnění účastníka probíhá pomocí občanského průkazu, jehož číslo je zapsáno do protokolu z jednání. V soudním řízení je taková praxe běžná.
14. Přisvědčit nelze ani argumentaci vztahující se k absenci vymezení nezákonného zásahu, který byl předmětem posouzení správním soudem, v záhlaví či ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč tato skutečnost není důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu, třebaže mu tento postup do budoucna vytknul.
15. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.
16. K tomu Ústavní soud uzavírá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu