ECLI:CZ:US:2024:2.US.2565.23.1
sp. zn. II. ÚS 2565/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Čmakalové, právně zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3 ze dne 21. 1. 2021 č. j. 140 ED 0006/20-005, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 6. 2021 č. j. 40 Co 178/2021-20, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 2. 2022 č. j. 40 Co 178/2021-47, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2022 č. j. 4 Co 27/2022-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023 č. j. 29 Cdo 3439/2022-94, spojené s návrhem na zrušení části §320ab zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3, sídlem Evropská 657/120, Praha 6, jako účastníků řízení a obchodní společnosti Burián & Penka, insolvence, v.o.s., sídlem Středova 94/1, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Stanislava Čmakala, bytem Chromeč 120, a Okorok Trade s.r.o., sídlem Běchorská 1077/14, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva, konkrétně právo na účinný opravný prostředek dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 odst. 1 Listiny základních práv EU, právo být účastníkem řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že soudní exekutor Mgr. Jan Vedral, Exekutorský úřad Praha 3 (dále jen "soudní exekutor"), usnesením udělil vydražitelce obchodní společnosti Okorok Trade s.r.o., příklep k vydraženému obchodnímu podílu - 100 % podílu v obchodní společnosti Czech Truck Servis s.r.o., za nejvyšší podání ve výši 630 000 Kč (výrok I.). Současně jí stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání v délce 14 dnů ode dne právní moci usnesení o příklepu s tím, že na nejvyšší podání se započítává jí složená jistota ve výši 500 000 Kč (výrok II.).
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka, manželka dlužníka, odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že odvolání stěžovatelky se odmítá (výrok I.) a dále rozhodl, že účastníci řízení a stěžovatelka nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na §218 písm. b) o. s. ř., podle kterého odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Krajský soud uvedl, že okruh účastníků řízení při zpeněžení majetku dlužníka soudním exekutorem na základě uzavřené smlouvy o provedení dobrovolné dražby k návrhu insolvenční správkyně vylučuje účastenství stěžovatelky na dražbě prováděné při zpeněžování majetkové podstaty v insolvenčním řízení soudním exekutorem podle §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Manželka dlužníka není účastníkem dražby prováděné při zpeněžování majetkové podstaty v insolvenčním řízení soudním exekutorem podle §76 odst. 2 exekučního řádu, a proto nemá právo podat odvolání proti usnesení o udělení příklepu. Podala-li stěžovatelka jako manželka dlužníka proti usnesení o udělení příklepu odvolání, učinila tak jako osoba k podání odvolání neoprávněná.
4. Nad rámec výše uvedeného k odvolací námitce stěžovatelky, že zpeněžení obchodního podílu bránila jí podaná žaloba na vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), krajský soud uvedl, že podání takové žaloby nebylo překážkou zpeněžení majetku, neboť takový spor by mohl být překážkou zpeněžení jen toho majetku, který by mohl být přikázán manželu dlužníka. Tak tomu však u obchodního podílu není, neboť podle konstantní judikatury může být v řízení o vypořádání "SJM" obchodní podíl přikázán jen tomu z manželů, který je společníkem. Jak ostatně stěžovatelka uvádí v podaném odvolání, předmětem "SJM" je "toliko hodnota předmětného obchodního podílu" (byť podle §709 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za určitých podmínek může být obchodní podíl součástí společného jmění) a tato hodnota bude vypořádána v řízení vedeném na základě stěžovatelkou uplatněné žaloby na vypořádání "SJM". Vzhledem k výše uvedenému krajský soud odvolání stěžovatelky odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) o. s. ř.].
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka souběžně ústavní stížnost a dovolání. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2668/21 tak, že ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh nepřípustný. Návrh na zrušení části zákonného ustanovení, který stěžovatelka ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byl kromě jiného také fakt, že přestože stěžovatelka ústavní stížností brojila proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího odvolání, a proti němuž je podle §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nevyplývalo, že by stěžovatelka právě tohoto mimořádného opravného prostředku využila. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS- st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)].
6. Stěžovatelka tedy podala dne 3. 11. 2021 žalobu pro zmatečnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 17. 2. 2022 č. j. 40 Co 178/2021-47 zamítnul s odůvodněním, že zmatečnostní důvody nejsou dány, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem dražby. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Vrchní soud jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 6. 2022 č. j. 4 Co 27/2022-69 potvrdil výrok krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a přisvědčil argumentům soudu prvního stupně ohledně (ne)účastenství stěžovatelky v dražbě. Stěžovatelka se z procesní opatrnosti obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž brojila proti usnesení soudního exekutora, dvěma usnesením krajského soudu (usnesení ze dne 30. 6. 2021 č. j. 40 Co 178/2021-20 a usnesení ze dne 17. 2. 2022 č. j. 40 Co 178/2021-47) a proti usnesení vrchního soudu. Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2343/22, a to jako nepřípustnou.
7. Současně s ústavní stížností totiž podala stěžovatelka také dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2023 č. j. 29 Cdo 3439/2022-94 odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že právní posouzení krajského soudu i soudu vrchního je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Přisvědčil argumentaci vrchního soudu, když konstatoval, že správně posoudil absenci zmatečnostních důvodů, jelikož stěžovatelka nemohla podat řádný opravný prostředek proti usnesení soudního exekutora, když k tomuto procesnímu úkonu neměla aktivní legitimaci.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je podle dovolacího soudu ustálena v závěru, že dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení [§14 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] nebo některý z procesních subjektů uvedených v §9 písm. b), c), e) a f) insolvenčního zákona není účastníkem dražby podle §76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle §286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona ve spojení s §289a insolvenčního zákona. Odvolání podané (insolvenčním) dlužníkem (jakož i dalšími procesními subjekty, které nejsou účastníky dražby) proti usnesení o příklepu udělenému v takové dražbě vydražiteli, odvolací soud odmítne jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn (§218 písm. b) o. s. ř.). K tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení ze dne 22. 6. 2022 sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, v němž Nejvyšší soud vychází rovněž ze závěrů rozhodnutí publikovaného jako R 69/2015.
9. Za situace, kdy není dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení oprávněn podat odvolání proti usnesení o příklepu, nemůže být k podání odvolání oprávněn za použití argumentu a maiori ad minus ani manžel(ka) dlužníka, který(á) není účastníkem insolvenčního řízení.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá absenci v doručování, když dle jejího názoru dražební vyhláška se doručuje taktéž manželu povinného, je-li obchodní podíl v "SJM". Povinnost doručení dražební vyhlášky podle ní vyplývá z §320ab odst. 1 o. s. ř., podle kterého se "postupuje přiměřeně" podle §322 odst. 5, §328h a §330a. Bylo tedy povinností soudního exekutora doručit dražební vyhlášku stěžovatelce. Tím stěžovatelka ztratila prvotní právo na přístup k informaci a adekvátní reakci na ni.
11. Pokud jde o omezení dispozice s majetkem náležejícím do "SJM", tak ve smyslu §268 insolvenčního zákona platí, že prohlášením konkursu zaniká "SJM", přičemž následně se provede jeho vypořádání. Ve věci stěžovatelky došlo k prohlášení konkursu na majetek manžela, avšak "SJM" vypořádáno nebylo. V takovém případě nemá insolvenční správce plnou dispozici k majetku, který náleží do dosud nevypořádaného "SJM", přičemž v takovém případě platí, že dokud není SJM vypořádáno, je insolvenční správce omezen v nakládání s tímto majetkem ve stejném rozsahu, v jakém by se takové omezení týkalo (kdyby konkursu nebylo) insolvenčního dlužníka.
12. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Není tedy další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; obecné (civilní) soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
14. Především je třeba uvést, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o její zmatečnostní žalobě. Pozornost proto Ústavní soud směřuje zejména k posouzení otázky, zda obecné soudy správně posoudily stěžovatelkou uváděné zmatečnostní důvody. Žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem a zákon taxativně vymezuje důvody, z nichž lze takovou žalobu uplatnit, resp. stanoví, za jakých podmínek je přípustná. Z ustanovení upravujících žalobu pro zmatečnost (§§228 - 235f o. s. ř.) mimo jiné vyplývá, že soud v řízení o žalobě pro zmatečnost nemůže přezkoumávat meritum věci, nýbrž může pouze posoudit, zda soud, jehož rozhodnutí bylo žalobou pro zmatečnost napadeno, postupoval v souladu s procesními předpisy či nikoliv.
15. Obecné soudy vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, podle které dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení není účastníkem dražby podle §76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle §286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona ve spojení s §289a insolvenčního zákona. Odvolání podané (insolvenčním) dlužníkem (jakož i dalšími procesními subjekty, které nejsou účastníky dražby) proti usnesení o příklepu udělenému v takové dražbě vydražiteli, odvolací soud odmítne jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) o. s. ř.]. Za situace, kdy není dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení oprávněn podat odvolání proti usnesení o příklepu, nemůže být k podání odvolání oprávněn ani manžel dlužníka, který není účastníkem insolvenčního řízení. Rovněž tak nemělo vliv na průběh dobrovolné dražby ani to, že stěžovatelka podala návrh na vypořádání "SJM".
16. Účastníkem dražby je v tomto smyslu pouze insolvenční správce, který jedná jako osoba s dispozičním oprávněním a má v dobrovolné dražbě postavení oprávněného. Vzhledem k tomu, že nejde o vymáhání splnění vymahatelné povinnosti, tak jako účastník nemůže vystupovat jakýkoli povinný. Toto postavení v tomto typu dražby neexistuje. Z toho plyne závěr, že dlužníkovi, jehož majetek se zpeněžuje a nemá postavení povinného, nesvědčí právo odvolání. Z řečeného pak logicky vyplývá též závěr, který vyslovily obecné soudy v napadených rozhodnutích, že takové oprávnění má o to méně manželka dlužníka.
17. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s postupem a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jejího právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí ani postup jim předcházející byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
18. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl i návrh stěžovatelky na zrušení části §320ab, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu