ECLI:CZ:US:2024:2.US.2700.23.1
sp. zn. II. ÚS 2700/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Bláhy a stěžovatelky Mgr. Ladislavy Bláhové, oba zastoupení Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, sídlem Francouzská 229/16, Praha 2, směřující proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 12. 2021 č. j. 10 C 172/2021-88, výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022 č. j. 26 Co 125/2022-217 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 č. j. 26 Cdo 1141/2023-266, za účasti Okresního soudu v Berouně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených (částí) rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelé jsou společnými majiteli bytu a garáže v bytovém domě. V roce 2021 byli zažalováni společenstvím vlastníků jednotek (dále jen jako "SVJ") příslušného domu o cca 100 tisíc Kč s příslušenstvím. Částku tvořily dlužné příspěvky stěžovatelů na správu domu a pozemku v období 2018 až 2021. Stěžovatelé nerozporovali nezaplacení příspěvků, nicméně uplatnili kompenzační námitky v celkové výši přesahující 500 tisíc Kč, založené především na různých druzích (údajných) pochybení "SVJ" vůči nim (mj. pokuty za neumožnění náhledů do podkladů k vyúčtování či pokuty za nedoručení řádných vyúčtování za služby). Ke konci řízení před prvostupňovým soudem pak stěžovatelé doplnili, že v minulosti již uhradili "SVJ" přes 600 tisíc Kč, přičemž o využití těchto prostředků je se "SVJ" veden (separátní) soudní spor. Nalézací soud žalobě "SVJ" vyhověl. Dovodil, že zatímco pohledávka "SVJ" je nesporná, pohledávky stěžovatelů jsou nejisté a neurčité. Z důvodu mnohonásobné nerovnováhy mezi výší pohledávek není zřejmé, které části pohledávek mají zaniknout a kompenzační námitky stěžovatelů jsou tudíž nezpůsobilé, navíc by si zkoumání existence a výše pohledávek stěžovatelů vyžádalo rozsáhlé dokazování a řízení nepřiměřeně prodloužilo. Odvolací soud až na drobnosti (změnil výši úroků z prodlení) rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace předchozího průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelé s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Formulují v zásadě dva okruhy námitek. První vychází z argumentu, že obecné soudy opomněly posoudit, zda závazek stěžovatelů nezanikl splněním, když již v minulosti "SVJ" uhradili zmíněných 600 tisíc Kč. Místo toho obecné soudy tuto pohledávku chybně pojmuly jako námitku započtení - mezi těmito dvěma způsoby zániku závazku je ovšem nutné podle judikatury Nejvyššího soudu rozlišovat. Pokud obecné soudy poukazovaly na vágnost tvrzení stěžovatelů, měly je poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností. Zadruhé se obecné soudy nesprávně zabývaly možností zániku pohledávky započtením. Uplatněné pohledávky stěžovatelů byly dostatečně určité, stejně tak bylo zřejmé, v jakém pořadí stěžovatelé pohledávky předkládají a nalézací i odvolací soud je tak též v odůvodnění postupně rozebraly. Obecné soudy sice poukázaly na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které se pořadí zániku pohledávek uplatní pouze u pasivních pohledávek (vůči nimž započtení směřuje) a nikoliv aktivních (uplatněných k započtení), tuto praxi však stěžovatelé označují za přepjatě formalistickou a nespravedlivou. V neposlední řadě stěžovatelé upozorňují na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020, dovozují potřebu započtení i sporných pohledávek mezi stranami, jestliže tyto pohledávky vycházejí ze stejného právního vztahu. Celkově jsou stěžovatelé přesvědčeni, že obecné soudy hledaly jakýkoliv zástupný důvod a postupovaly svévolně jen proto, aby si usnadnily práci a nemusely přistoupit k dokazování a prodlužování řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
8. Při hodnocení průběhu a výsledku přezkoumávaného řízení se jeví vhodné vyjít z kritiky stěžovatelů, že se obecné soudy snažily nekomplikovat si dokazování a zamezit tak prodloužení řízení. Jejich námitka totiž do značné míry vystihuje faktický rozměr případu. Stěžovatelé oproti ani jednou stranou nerozporované pohledávce "SVJ" postavily celou řadu vlastních pohledávek vůči "SVJ", které ale byly dle obecných soudů neurčité či sporné, a tedy nezpůsobilé k započtení v předmětném řízení bez rozsáhlého dokazování. Stěžovatelé v zásadě nijak nezpochybňují závěry obecných soudů o "problematičnosti" jejich pohledávek, jsou nicméně přesvědčeni, že obecné soudy měly v zájmu spravedlnosti posoudit též opodstatněnost aktivních pohledávek, a to bez ohledu na čas či jiné překážky, které by si takový postup vyžádal. Ústavní soud však připomíná banální skutečnost, že obsah sporného řízení je do značné míry vymezen žalobou. Nelze naopak i s ohledem na zájmy druhého účastníka považovat za spravedlivé, aby se spor o uspokojení pohledávky žalobce, která je od počátku předmětem řízení, postupnými podáními žalovaného změnil na řízení o existenci a výši úplně jiných pohledávek protistrany. Jestliže tak nalézací a poté i odvolací soud předběžně přezkoumaly všechny pohledávky uplatněné stěžovateli a usoudily, že nejsou z různých důvodů započitatelné, popřípadě by dokazování a posuzování jejich započitatelnosti dalece překročilo původní předmět žaloby (srov. detailně body 22 až 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), Ústavní soud tento postup neshledává nikterak protiústavním. Ostatně stěžovatelé žádnou přímou majetkovou ztrátu neutrpěli. Jestliže své pohledávky vůči SVJ považují za opodstatněné a splatné, nikdo jim samozřejmě nebrání je rovněž vymáhat. Obecné soudy poté budou jejich nárokům věnovat v rozsahu žaloby plnou pozornost.
9. Z podané rekapitulace právní argumentace v ústavní stížnosti zřetelně plyne, že rozporována je zejména rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jak již ale bylo také výše vysvětleno, jsou to právě obecné soudy, kterým přísluší výklad podústavního práva a Ústavní soud do něj je oprávněn zasahovat pouze za výjimečných okolností, které v tomto případě nenastaly. Navíc nelze přehlédnout, že námitky stěžovatelů nenapadají ani tak právní posouzení věci, ale spíše zapadají do rámce vymezeného v předchozím odstavci a jsou především skutkového charakteru. Jestliže stěžovatelé kritizují nerozlišování nalézacího a obecného soudu mezi naplněním závazku splněním a započtením, nejde jen o to, jestli toto rozlišování vůbec sami tvrdili (viz pohled Nejvyššího soudu). Zásadní překážka totiž tkví v tom, že na stěžovateli v minulosti údajně zaplacených 600 tisíc Kč "SVJ" jsou mezi stranami odlišné názory, o čemž nejlépe svědčí probíhající paralelní právní spor. Konečně poukaz stěžovatelů na nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu, požadujícího po obecných soudech, aby pokud možno vždy započetly pohledávky ze stejného právního vztahu, opomíjí prostor pro uvážení, kterým podle citovaného rozhodnutí obecné soudy disponují při posouzení termínu "pokud možno vždy" - v přezkoumávané věci jednoduše došly k závěru, že z důvodu již několikrát poukazované neurčitosti pohledávek stěžovatelů nelze k započtení rozumně přistoupit.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu