ECLI:CZ:US:2024:2.US.2770.23.1
sp. zn. II. ÚS 2770/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Hršela, zastoupeného Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem Pražská 119/1, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 363/2023-262 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022 č. j. 10 Co 45/2022-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 18. října 2023 se stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy; Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem civilního řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 178/2010 u Okresního soudu v Klatovech, v němž mu byla prvostupňovým rozsudkem uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 205 145 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady soudního řízení v soudem určené výši. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek meritorně pro věcnou správnost potvrdil, změnil jeho nákladový výrok co do kalkulace výše nákladů řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), které dovolací soud svým usnesením ze dne 31. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 363/2023 jako vadné odmítl postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v souladu s požadavky plynoucími z §241a odst. 2 o. s. ř.
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje chybným a neúplným vyhodnocením dovolání ze strany dovolacího soudu, neboť dovolání dle názoru stěžovatele veškeré zákonné náležitosti ve skutečnosti splňuje a je tudíž projednatelné. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatel namítá v několika bodech nesprávnost právního posouzení (v rovině podústavního práva).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu byla především podána včas. Stížnost též byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro nezpůsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v rozporu s požadavky plynoucími z §241a odst. 2 o. s. ř., je v prvé řadě nutno posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím. Otázky týkající se posuzování vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Z tohoto stanoviska a ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, které je založeno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, plyne, že je-li dovolání stěžovatele důvodně (tj. po právu) odmítnuto dovolacím soudem pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně opravné prostředky nevyčerpal. A jelikož dovolání stěžovatele v souzené věci dovolací soud odmítl jako vadné důvodně (jak bude vyloženo níže), je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení dovolacího soudu. V části směřující proti rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; námitky vznášené vůči tomuto rozsudku tak Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve věci nezjistil stěžovatelem paušálně a bez jakéhokoli bližšího odůvodnění namítaný podstatný přesah významu jeho stížnosti vlastním zájmům ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Věc stěžovatele je obvyklý a žádnou právní či skutkovou okolnosti z obvyklé agendy nevybočující obchodní spor o zaplacení peněžní částky bez potenciálu pro širší dopad do justiční (a potažmo následně podnikatelské) praxe.
8. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu stížnostní argumentaci, seznámil se s napadeným usnesením dovolacího soudu, a došel k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. body 27 až 39 odůvodnění výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V případech odmítnutí vadného dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu.
10. Ústavní soud si proto ze soudního spisu vyžádal kopii dovolání, zkonfrontoval jeho obsah s odůvodněním napadeného usnesení dovolacího soudu, a shodně s dovolacím soudem došel k závěru, že stěžovatel požadavky stanovené o. s. ř. na vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání nenaplnil. Dovolacímu soudu tak nelze vytknout, že dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jak Ústavní soud zjistil z dovolání, stěžovatel v něm předně toliko zčásti odcitoval znění §237 o. s. ř., poté ke všem (teoreticky v úvahu přicházejícím) variantám přípustnosti dovolání vztáhl jen velmi obecné (povšechné) právní otázky, které dle jeho názoru měl dovolací soud vyřešit, a dále označil právní (a v některých bodech dokonce skutkové) závěry odvolacího soudu, které považoval za nesprávné. Stěžovatel tak s vybranými závěry odvolacího soudu v dovolání sice polemizuje, ale značně zjednodušeně a nikoli ve standardu dovolací argumentace. Z dovolání není například vůbec zřejmé, od kterých konkrétních rozhodnutí představujících ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (a v řešení jaké otázky) se měl odvolací soud svým rozsudkem odchýlit, případně která právní otázka je v konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu řešena nejednotně, či které dříve přijaté řešení pro věc rozhodné právní otázky má dovolací soud nyní přehodnotit. Jak uvedl již dovolací soud v napadeném usnesení: vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně a dostatečně určitě tak, aby dovolací soud vůbec mohl v rámci dovolacího přezkumu reagovat na kvalifikovanou polemiku účastníků řízení s právními závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel je především ze zákona povinen popsat jak nesprávné řešení relevantní právní otázky podané odvolacím soudem, tak tuto nesprávnost vymezit vůči řešení dané otázky zastávané dovolacím soudem. Přitom v nyní posuzované věci stěžovatelovo dovolání neobsahuje byť jen jediný odkaz na jakékoli konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Ani právní otázku dovolacím soudem údajně ještě nevyřešenou (kde odkaz na prejudikaturu dovolacího soudu z definice vyžadovat nelze), o jejíž vymezení se stěžovatel pokusil v bodě I. písm. A) dovolání slovy, že "daný právní problém spočívající v posouzení vzniku bezdůvodného obohacení při zaměstnávání zaměstnanců jiného zaměstnavatele bez právního důvodu a v posouzení oprávněného osoby z titulu tohoto práva není dosud konzistentně stávající judikaturou vyřešen", nelze považovat za dostatečné popsání této varianty přípustnosti dovolání - ani zde nešlo o zformulování určité právní otázky hmotného či procesního práva, která by měla (a mohla) být dovolacím soudem nově vyřešena; o nedostatcích dovolání v tomto ohledu svědčí i obsahově navazující část dovolání označená jako bod II.1., v níž stěžovatel proti závěrům odvolacího soudu v oblasti bezdůvodného obohacení vznáší vícero (a ne zcela přehledně strukturovaných) námitek - Ústavní soud napočítal čtyři - avšak opět bez jakéhokoli podrobnějšího zacílení argumentace na potřebu nového vyřešení určité právní otázky dovolacím soudem.
11. Ústavní soud uzavírá, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je základní argumentační povinností dovolatele vůči dovolacímu soudu, kterou lze chápat jako určitou podmínku "postupu do další fáze" projednání dovolání ze strany dovolacího soudu (tj. posuzování dovolání co do jeho případné přípustnosti). Tuto podmínku stěžovatel v nyní posuzované věci nenaplnil. Dovolací soud tudíž při odmítnutí stěžovatelova dovolání nepostupoval svévolně či přehnaně formalisticky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu