ECLI:CZ:US:2024:2.US.2778.23.1
sp. zn. II. ÚS 2778/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Leopoldov, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, směřující proti jinému zásahu veřejné moci (vyrozumění Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 8 T 67/2023-177), za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného vyrozumění, kterým Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") informoval Okresní soud v Žilině, Slovenská republika (dále jen "slovenský soud"), že odmítá žádost o uznání a výkon rozsudků slovenských soudů odsuzujících stěžovatele na doživotí. Dle stěžovatele došlo postupem krajského soudu k porušení jeho základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je občanem Slovenska. Slovenskými soudy byl v roce 2012 odsouzen za dvojnásobnou vraždu na doživotí, trest vykonává ve slovenské věznici. V roce 2023 podal ke slovenskému soudu žádost o zaslání rozsudků ukládajících mu příslušný trest k jejich uznání a výkonu v České republice, neboť považoval z několika důvodů (např. zajištění přežití kvůli šikaně, posílení rodinných vztahů, získání vzdělání) za vhodnější výkon trestu na území České republiky. Slovenský soud reagoval dne 14. 8. 2023 vydáním dokumentu obsahujícího příslušné podklady pro uznání slovenských rozsudků (dále jen jako "osvědčení") a odeslal jej krajskému soudu s prohlášením, že "předává výkon nepodmíněného trestu do ČR".
3. Krajský soud odpověděl přípisem (vyrozuměním) ze dne 29. 8. 2023, kterým slovenskému soudu stručně oznámil, že ve věci nejsou splněny základní podmínky pro převzetí rozhodnutí, vycházející z příslušných ustanovení zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o MJS"). Stěžovatel není občanem České republiky a ani zde nemá (neměl) obvyklé bydliště. Přestože osvědčení obsahovalo souhlas slovenského soudu se zasláním rozhodnutí, nebyly k němu přiloženy žádné odpovídající písemnosti. Krajský soud proto uznávací řízení ukončil.
4. Slovenský soud dne 14. 9. 2023 odeslal krajskému soudu další přípis (stanovisko), ve kterém požádal o souhlas s převzetím výkonu slovenského rozsudku, pokud to krajský soud uzná za vhodné a účelné z hlediska nápravy stěžovatele. K žádosti připojil návrh stěžovatele, obsahující rovněž jeho souhlas s převzetím výkonu rozhodnutí v České republice. Krajský soud v reakci vyhotovil dne 27. 9. 2023 další vyrozumění, ve kterém opětovně nesouhlasil s převzetím rozsudků slovenských soudů odsuzujících stěžovatele na doživotí. V předané žádosti stěžovatele nenašel žádné relevantní důvody, které by podpořily účelnost takového postupu z hlediska zajištění úspěšného začlenění odsouzeného (tj. stěžovatele) do společnosti. Z ničeho nelze dovodit, že výkon trestu odnětí svobody na Slovensku je pro stěžovatele více zatěžující než případný výkon trestu v České republice. S ohledem na druh trestu (doživotí) je též pochybné, jestli by se stěžovatel mohl úspěšně integrovat do české společnosti po výkonu trestu. Krajský soud v neposlední řadě poukázal na negativní vyjádření Ministerstva spravedlnosti České republiky k žádosti slovenského soudu, odkazující mj. na nedostatečnou kapacitu českých věznic a vysoké náklady spojené s výkonem trestu stěžovatele.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného stanoviska účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatel s postupem a stanoviskem krajského soudu nesouhlasí. Přiznává, že na vydání kladného rozhodnutí o převzetí a výkonu slovenských rozsudků nemá právní nárok. Obecné soudy nicméně musejí v uznávacím řízení chránit základní práva žadatelů (odsouzených). Ustanovení příslušné části zákona o MJS transponují Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV (dále jen "rámcové rozhodnutí") a musí být proto vykládána eurokonformním způsobem. V praxi to znamená, že krajský soud byl v souladu s relevantními články rámcového rozhodnutí povinen vést konzultace se slovenským soudem ohledně toho, zda by výkon trestu v České republice stěžovateli nezajistil lepší začlenění stěžovatele do společnosti. Jestliže mu potřebné informace pro posouzení této otázky slovenský soud neposkytl, měl si je krajský soud aktivně vyhledat sám, např. ve smyslu srovnání podmínek výkonu trestu v obou státech, možnostech vzdělávání ve vězení či kritérií pro podmíněné propuštění. Napadené vyjádření krajského soudu v tomto směru neplní judikaturou Ústavního soudu vymezené požadavky na řádné a přesvědčivé odůvodnění.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, a zda jsou dány procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. V tomto směru je zejména otázkou, zda stěžovatel disponuje aktivní legitimací k podání ústavní stížnosti.
8. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Ústavní soud proto pravidelně odmítá ústavní stížnosti osob, které nebyly účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3014/21, včetně odkazů na odpovídající judikaturu). Stěžovatel se vymezuje proti vyrozumění krajského soudu vydanému v rámci uznávacího řízení. Odhlédněme od toho, že uznávací řízení formálně (soudním) řízením ani není a nevydává se v jeho rámci žádné (formální) rozhodnutí. Krajský soud ale především ve věci se stěžovatelem vůbec nejednal, jeho "protějškem" byl toliko slovenský soud - ostatně výhradně jemu byla adresována obě vyrozumění krajského soudu ze dne 29. 8. 2023 a 27. 9. 2023. Tento postup přitom zcela odpovídá znění §299 odst. 3 zákona o MJS, podle kterého předseda senátu českého soudu "vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o tom, zda soud souhlasí s převzetím jeho rozhodnutí, a uvede důvody." Stěžovatel byl formálně účastníkem řízení před slovenským soudem, který jej také přípisem ze dne 6. 10. 2023 o výsledku celého řízení informoval, a to včetně odkazu na nesouhlasný postoj krajského soudu k převzetí slovenských rozsudků.
9. Ústavní soud nicméně připouští, že materiálně se uznávací "řízení" vedené českým soudem může dotýkat zájmů (základních práv) osoby, která zažádala o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí. Zákonná úprava tento faktor reflektuje a v rámci uznávacího řízení je český soud oprávněn (v některých případech dokonce povinen) takovou osobu do řízení "vtáhnout" (srov. §300 zákona o MJS). Ústavní soud proto postup obecných soudů v uznávacích řízeních ustáleně přezkoumává, přičemž jej kategorizuje jako ochranu před jiným zásahem veřejné moci. Dosud tak činil jen v již zmíněných situacích, kdy obecné soudy se stěžovateli (odsouzenými) v průběhu uznávacího řízení jednaly (z poslední doby např. nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2063/22). Podle Ústavního soudu se nicméně jeví vhodné mít analogicky za přípustné též ústavní stížnosti stěžovatelů (odsouzených), se kterými obecný soud v průběhu uznávacího řízení nejednal, byť se jich potenciální uznání a výkon cizozemského rozhodnutí materiálně dotýkalo.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, ta zároveň byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje také ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud nicméně po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ta představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (potažmo charakteru jejich zásahu) a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním orgánu veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených podkladů v projednávaném případě takový zásah neshledal.
12. Ustanovení §299 odst. 3 MJS skutečně fakticky umožňuje jakékoliv osobě požádat o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí, pokud výkon tohoto rozhodnutí (primárně v podobě výkonu nepodmíněného trestu v české věznici) povede k "zajištění úspěšného začlenění této osoby do společnosti". Krajský soud usoudil, že tato podmínka v případě stěžovatele naplněna není, přičemž se opřel mj. o předchozí negativní stanovisko Ministerstva spravedlnosti České republiky. Ústavní soud na závěru krajského soudu neshledává nic protiústavního. Ač to totiž zákon o MJS výslovně neuvádí, z celého znění §299 MJS i návazných ustanovení jednoznačně plyne, že zmíněné "začlenění ... do společnosti" se týká společnosti české. Odsouzený tak logicky musí mít k České republice nějakou vazbu. Jak však plyne z výše poskytnuté rekapitulace, stěžovatel je občanem Slovenska, vraždu spáchal na Slovensku, na Slovensku byl odsouzen a ve slovenské věznici vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody na doživotí. Z podání k Ústavnímu soudu ani k němu přiložených dokumentů (mj. podkladů k žádosti o uznání a výkon rozsudků podaných slovenskému soudu) neplyne, že by měl k České republice jakýkoliv vztah. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že kritérium potenciality úspěšného začlenění do společnosti lze redukovat na hodnocení faktorů typu podmínky výkonu trestu či pravidel podmíněného propuštění. Tento výklad zákona o MJS, potažmo rámcového rozhodnutí, by zaručoval odsouzeným právo zvolit si libovolně stát, ve kterém by byl pro ně výkon trestu "nejvýhodnější", což jistě nebylo záměrem unijního ani českého normotvůrce. Představa stěžovatele, že český soud by měl dokonce proaktivně vyhledávat důvody, čím by mohl být pro odsouzené z třetích zemí výkon trestu v českých věznicích prospěšnější, se ve světle uvedeného jeví až absurdně.
13. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel podání návrhu na uznání rozhodnutí odůvodňuje porušováním jeho základních práv ve slovenské věznici, které dokládá řadou důkazů včetně barvité obrazové dokumentace a odkazů na televizní zpravodajské reportáže. Hodnocení oprávněnosti těchto tvrzení je ale pochopitelně v působnosti příslušných orgánů veřejné moci na Slovensku, nikoliv Ústavního soudu.
14. Ústavní soud shrnuje, že nemá proti postupu krajského soudu ústavněprávních výhrad a přistoupil proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu