ECLI:CZ:US:2024:2.US.2799.23.1
sp. zn. II. ÚS 2799/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Vítem Havrdou, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. července 2023 č. j. 30 Co 289/2022-512, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem ze dne 13. 7. 2023 č. j. 30 Co 289/2022-512 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") rozhodl výrokem I. o tom, že rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2022 č. j. 17 C 220/2009-469 se potvrzuje v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalobcům zaplatit mu částku 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud doposud nerozhodl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nerozhodl o jím uplatněném nároku 12 000 Kč ze dne 14. 1. 2008, přestože stěžovatel v tomto rozsahu žalobu nevzal zpět. Pokud by krajský soud tento uplatněný nárok nevyňal, pak by na ni musel aplikovat, s ohledem na zbývající obsah odůvodnění napadeného rozsudku, závěr o promlčení. V takovém případě by pak zamítaná částka žaloby nečinila 50 000 Kč, ale 62 000 Kč. Tento posun by měl za následek to, že by se stěžovatel mohl s ohledem na překročení hranice přípustnosti dovolání ve výši 50 000 Kč obrátit na Nejvyšší soud. Dále namítá, že krajský soud se neměl zabývat promlčením jeho nároku za rok 2008, neboť ze strany vedlejších účastníků nebyla námitka promlčení nároku za rok 2008 řádně vznesena. Krajský soud navíc promlčení nesprávně posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel konečně namítá, že byla porušena zásada zákazu překvapivého rozhodnutí a že byl omezován ve slovním projevu při jednání krajského soudu.
4. Stěžovatel uvádí, že se rozhodl i pro podání dovolání, byť byl výslovně poučen o jeho nepřípustnosti odvolacím soudem. Má však za to, že lze dovolacímu soudu předložit dovolací otázku, která nebyla dovolacím soudem vyřešena. Z procesní opatrnosti tak podal jak dovolání, tak i ústavní stížnost. Navrhuje, aby Ústavní soud buďto zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu nebo vyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a řízení o ústavní stížnosti přerušil.
5. Z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na https://infosoud.justice.cz/ vyplývá, že o dovolání stěžovatele nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto. Tuto informaci Ústavní soud ověřil dne 16. 1. 2024 i přímou komunikací s Okresním soudem v Liberci, z níž vyplynulo, že věc nebyla Nejvyššímu soudu ještě předložena. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná, a tedy nepřípustná.
6. K stěžovatelově návrhům ohledně možného procesního postupu ze strany Ústavního soudu Ústavní soud podotýká, že za situace, kdy stěžovatel podal dovolání, nemůže zasahovat do řízení, které doposud není skončeno. Nejvyšší soud se podaným dovoláním bude muset zabývat. Ústavní soud tak nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, neboť nemůže presumovat výsledek dovolacího řízení. Sbíhají se zde dva právní instituty, jež by mohly potenciálně vést ke kasaci napadených rozhodnutí,
a to ústavní stížnost a dovolání. Posoudil-li by Ústavní soud věcně ústavní stížnost dříve, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání stěžovatele, mohl by jeho postup vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly Nejvyšší soud a zároveň i Ústavní soud.
7. K možnému přerušení řízení Ústavní soud podotýká, že v souladu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím konečným, tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany (např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 či usnesení ze dne 25. 8. 2020 IV. ÚS 1743/20). Ústavní stížnost přitom směřuje pouze proti rozsudku krajského soudu a o dovolání stěžovatele ještě nebylo rozhodnuto, přičemž právě rozhodnutí o dovolání bude představovat rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti ani nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
9. Soudce zpravodaj tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
10. Odmítnutí ústavní stížnosti nepoškozuje stěžovatele na jeho právech. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, i pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným ze zákona (např. usnesení ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 29/18 či usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2707/23). Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2024
Josef Baxa v. r.
soudce zpravodaj