ECLI:CZ:US:2024:2.US.2820.23.1
sp. zn. II. ÚS 2820/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Heleny Bažantové, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. května 2022 č. j. 21 C 259/2021-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022 č. j. 13 Co 242/2022-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 26 Cdo 348/2023-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 24. října 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být, mimo jiné, zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do ústavně garantovaného principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení vedeného proti Věře Vavrejnové (dále jen "vedlejší účastnice"), od níž si stěžovatelka v minulosti pronajímala byt. Předmětem sporu byl stěžovatelčin nárok na zaplacení peněžité částky 54 750 Kč z titulu zákonné pokuty za nevystavení řádného vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu v roce 2017. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování shledal, že jednak stěžovatelka od vedlejší účastnice informace, které bylo v souhrnu možno považovat za vyúčtování služeb, včas a ve srozumitelné podobě umožňující kontrolu obdržela, a jednak byl postup stěžovatelky při uplatnění žalované pokuty s ohledem na jedinečné okolnosti případu rozporný s dobrými mravy a konstituoval zjevné zneužití práva, a proto nemůže požívat soudní ochrany. Postup stěžovatelky - a to zejména při zohlednění průběhu komunikace obou stran před podáním žaloby - byl dle názoru soudu prvního stupně ryze účelový a byl veden snahou maximalizovat výši nároku, když s podáním žaloby a vyčíslením nároku několik let vyčkávala až na poslední den, kdy dle její názoru měla končit promlčecí lhůta pro jeho uplatnění. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej (drobně) změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce vedlejší účastnice, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soudu plyne, že odvolací soud posoudil obě otázky tvořící základ právního posouzení sporu zcela shodně jako soud prvního stupně (viz zejm. bod 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelčino dovolání, v němž stěžovatelka napadla řešení obou shora nastíněných otázek odvolacím soudem, odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") jako nepřípustné postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud přitom rozebral, že založí-li odvolací soud své rozhodnutí současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně, a již při přezkumu jednoho z nich (kterým v souzené věci byl závěr, že výkon stěžovatelčina práva byl v rozporu s dobrými mravy a představoval zjevné zneužití práva) dovolací soud dospěje k závěru o jeho dostatečnosti pro zamítnutí žaloby, je bezpředmětné blíže řešit další dovoláním napadené právní závěry odvolacího soudu (v souzené věci právní závěr o náležitostech a včasnosti sporného vyúčtování za služby), neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu takový přezkum nemůže mít již žádný vliv (k tomuto dovolací soud odkázal na např. jeho usnesení ze dne 27. října 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek ze dne 27. dubna 2016 sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Ústavní soud před (kvazi)meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá celou řadu údajných procesních pochybení soudu prvního stupně při vypořádání se s tvrzeními obou stran sporu, při provádění dokazování a rovněž při jeho vyhodnocení; stěžovatelka přitom tvrdí takové nedostatky ve skutkových závěrech soudu, že má jít o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a dosaženými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka namítá přinejmenším částečnou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a jejich přepjatý formalismus. V neposlední řadě stěžovatelka brojí proti samotné nesprávnosti právního posouzení vedlejší účastnicí doručeného vyúčtování služeb a proti závěru soudů o rozporu jejího jednání s dobrými mravy, které zjevným zneužitím práva dle jejího názoru nebylo. Právní posouzení věci má být natolik vadné, že naplňuje parametry soudní svévole. Stěžovatelka rovněž naznačuje možnost neoprávněné manipulace se soudním spisem blíže nezjištěnou osobou.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsahy napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod anebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Ústavní soud se předně zaměřil na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu a po jeho prostudování uzavírá, že vůči němu nemá jakékoli výhrady. Dovolací soud svůj názor na nepřípustnost dovolání stěžovatelky dostatečně, přesvědčivě a racionálně vyložil v souladu s příslušnou zákonnou úpravou. Ostatně dovolacím soudem vyslovené závěry lze považovat i za věcně správné. Ústavnímu soudu se nejeví, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jakýmkoli deficitem, na něž by dovolací soud býval měl v rozsahu vymezeném stěžovatelkou v dovolání reagovat jinak, než jak reagoval: jedním z důvodů, proč odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl zároveň důvodem samostatně (nezávisle) svědčícím pro zamítnutí uplatněného nároku, byl závěr o nemravnosti stěžovatelčina počínání, přičemž tento závěr zaujaly oba soudy nižších stupňů shodně. Za stavu, kdy posouzení této právní otázky dovolací soud shledal za konformní s jeho ustálenou rozhodovací praxí, musel rozhodnout způsobem, jímž rozhodl. Předestřenou dovolací argumentací se dovolací soud v rozsahu této otázky věcně zabýval a jeho úvahy jsou z napadeného usnesení dobře seznatelné. Nadto stížnostní argumentace brojící proti tomuto závěru setrvává převážně v rovině skutkové polemiky, která v řízení o ústavní stížností - až na výjimečné případy, o který se v souzené věci nejedná - není dostatečně relevantní.
9. K napadeným rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud konstatuje, že i tyto shledává za kvalitně zpracované a zcela přiměřeným způsobem odůvodněné, zejm. co do přesvědčivosti argumentace závěru ohledně nemravnosti jednání stěžovatelky; v podrobnostech na ně proto tímto odkazuje.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní svévole, zejména nepředstavují žádný interpretační či aplikační exces, ani se nejeví jako nikterak (natož neústavně) extrémní z pohledu obecných požadavků spravedlnosti, a proto nemohou zavdat příčinu pro kasační zásah. U žádného z napadených rozhodnutí nebyla Ústavním soudem zjištěna stěžovatelkou namítaná nepřezkoumatelnost, popř. přepjatý formalismus. Ani v samotném řízení vedoucímu k vydání napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádnou podstatnější vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky včetně namítaného zásahu do principu rovnosti účastníků řízení. I pokud by snad soud prvního stupně v napadeném rozsudku býval dostatečně nevyložil jeho závěry o nadbytečnosti provádění některých důkazů, o nichž stěžovatelka tvrdí, že je v řízení navrhovala (což Ústavní soud blíže nezkoumal), mohlo by v poměrech souzené věci a při zohlednění právního základu zamítnutí stěžovatelčiny žaloby jít maximálně o dílčí procesní pochybení bez dopadu do ústavnosti uvedeného rozsudku. K naznačené "manipulaci se soudním spisem neznámo kým" se Ústavní soud může v tomto momentu těžko konkrétněji vyjádřit; nicméně toto tvrzení tak, jak bylo stěžovatelkou formulováno (tj. nekorespondující data na listinách, které tvořily vyúčtování služeb) a jak bylo zasazeno do kontextu stížnostní argumentace, se míjí s podstatou přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem, v němž jde především o ústavnost dosažení závěru o nemravnosti stěžovatelčina jednání obecnými soudy (nehledě na určité pochybnosti o motivu pro takovou manipulaci - Ústavním soudu není vůbec zřejmé, čím by komu taková manipulace nějak zásadně prospěla - popřípadě i na další v úvahu připadající vysvětlení údajných nesrovnalostí, kterými mohou být např. chyby v psaní či tisku). Lze uzavřít, že v daném sporu rozhodlo stěžovatelčino otálení s uplatněním tvrzeného nároku na zaplacení pokuty, na které ve zjištěných poměrech obecné soudy nahlížely jako na účelové a zřetelně nemravné. Nesouhlas stěžovatelky s daným právním posouzením ani jí v ústavní stížnosti předestřené protiargumenty nejsou dostatečnými důvody pro plnohodnotný ústavní přezkum napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu