ECLI:CZ:US:2024:2.US.2980.23.1
sp. zn. II. ÚS 2980/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Havelky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2023 č. j. 2 Afs 102/2022-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále "správce daně") platebními výměry ze dne 25. 4. 2018 č. j. 2498660/18/2118-50521-203275 a č. j. 2523238/18/2118-50521-203275 vyměřil stěžovateli DPH za květen a červen 2016 ve výši 140 579 Kč a 327 659 Kč. Dodatečnými platebními výměry ze dne 25. 4. 2018 č. j. 2499120/18/2118-50521-203275, č. j. 2499207/18/2118-50521-203275 a č. j. 2499292/18/2118-50521-203275, správce daně doměřil stěžovateli DPH za srpen, říjen a listopad 2016 ve výši 384 194 Kč, 1 766 578 Kč a 617 796 Kč a předepsal mu penále.
3. K odvolání stěžovatele rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019 č. j. 1836/19/5300-21443-712165 tak, že jej zamítlo.
4. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2022 č. j. 43 Af 7/2019-42 zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel tvrdil, že mu v souvislosti s dodávkami uhlí do Polska vznikl nárok na osvobození od DPH. Nejvyšší správní soud shledal, že vedlejší účastník i krajský soud přesvědčivě zdůvodnili svůj závěr, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně uskutečnění přepravy zboží do Polska. Stěžovatel sice předložil CMR listy za většinu zdaňovacích období (kromě srpna 2016), ukrajinský dopravce však popřel uskutečnění přepravy i pravost razítek na CMR listech otisknutých; nepatřila mu ani na nich uvedená lehká vozidla, jež ostatně nebyla způsobilá přepravit deklarovanou hmotnost uhlí. Stěžovatel nevysvětlil ani rozpory mezi údaji ve skladových evidencích a na CMR listech - v místě dodání ve skladu P. se v říjnu a listopadu 2016 nenacházely dostatečné zásoby uhlí a podle zjištění správce daně je v některých případech nebylo možné dodat ani z dalších skladů stěžovatele. Daňové doklady a příjmové pokladní doklady nebyly pro uskutečnění přepravy samy o sobě dostatečně průkazné. Nepotvrdily ji ani svědecké výpovědi. Stěžovatel nepředložil další důkazní prostředky, jimiž by správcem daně sdělované důvodné pochybnosti vyvrátil. S ohledem na zjištěné okolnosti případu se stěžovatel nad rámec obdržení platby pouze pasivně spoléhal, že zboží bude do jiného členského státu skutečně přepraveno, aniž by učinil alespoň nějaká opatření k vyloučení účasti na daňovém podvodu. Stěžovatel svou dobrou víru ohledně faktického dodání do jiného členského státu neosvědčil. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že nelze mít uskutečnění přepravy zboží do jiného členského státu za prokázané.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména tvrdí, že daňové orgány a správní soudy od stěžovatele požadovaly, aby při vývozu zboží do jiného státu Evropské unie a následném přiznávání daně z přidané hodnoty činil úkony, které zákon neukládá. Stěžovatel si je vědom, že je povinen prokázat svá tvrzení. Tato povinnost však nemůže být nekonečná, musí být posuzována s ohledem na skutkový stav aktuální při uskutečnění obchodu. Jestliže správní orgány a správní soudy od stěžovatele požadují, aby bral v úvahu okolnosti, které mu v době uskutečnění obchodu nemohly být známy, ani je nemohl rozumně předpokládat, a předkládal informace, které si nemůže opatřit, vybočují z rámce zákona upravujícího výběr dní. Správní orgány ani správní soudy se nezabývaly skutečností, že polský odběratel minimálně za dva měsíce roku 2016 přiznal pořízení zboží od stěžovatele. Stěžovatel nemohl žádným myslitelným způsobem dosáhnout, aby polský odběratel pořízení zboží přiznal, pokud by k němu skutečně nedošlo. Z toho je zřejmé, že minimálně zčásti jsou rozhodnutí správních orgánů a správních soudů nesprávná, žádný z těchto orgánů veřejné moci se s tímto důkazem v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů (srov. zejména body 10 až 17 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Ústavní soud neshledal na klíčových závěrech správních soudů (tj. že nelze mít uskutečnění přepravy zboží do jiného členského státu za prokázané, že stěžovatel neosvědčil svou dobrou víru ohledně faktického dodání do jiného členského státu, a že na stěžovatele nebyly kladeny nepřiměřené nároky z hlediska unesení jeho důkazního břemene) cokoliv neústavního. Na právních závěrech správních soudů tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu